Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3362/09

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, AK se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2006 čj. -44 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 čj. -78 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv ústavně zaručených vě,d (dále jen "") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), včetně jejích protokolů, zejména práva nabývat, držet a pokojně užívat majetek, práva na rovnost v právních vztazích, práva na legitimní očekávání, principu právní jistoty a vázanosti státu zákonem.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalovanému, Pozemkovému fondu ČR, byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků ve smlouvě konkrétně označených. Městský soud v Brně žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli jako postupníkovi restitučních nároků sice svědčilo právo na převod náhradních pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), avšak toto právo dnem 31. 12. 2005 zaniklo. Za další důvody vedoucí k zamítnutí žaloby městský soud považoval to, že stěžovatel nebyl oprávněn požadovat vydání konkrétních pozemků, a dále i skutečnost, že po podání žaloby Pozemkový fond ČR nárokované pozemky (s výhradou dvou z nich) stěžovateli vydal.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry stran tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům a v tomto smyslu poukázal rovněž na nález Ústavního soudu

sp. zn.

a další následná rozhodnutí Ústavního soudu. Krajský soud reagoval na odvolací námitky stěžovatele a zaujal k nim své stanovisko. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že nerozlišuje mezi subjekty a že by se na něj jako na postupníka měla vztahovat stejná pravidla jako na ostatní oprávněné osoby, což dovozuje z dikce zákona o půdě. Dle jeho názoru původní nárok neztratil převodem nic ze svého obsahu a nabyvatel (postupník) jej nabyl se všemi právy, kterými disponoval vůči žalovanému původní držitel nároku. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí pléna Ústavního soudu (č. 531/2005 Sb.), resp. jeho výkladové stanovisko, by nemělo být aplikováno zpětně na právní vztahy již dříve konstituované a práva dříve z těchto právních vztahů uplatněná. Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, tzn. v daném případě postupníkovi nároku upírat jeho postavení oprávněné osoby založené zákona o půdě. Stěžovatel dále poukázal na povinnost Pozemkového fondu nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, přičemž neschopnost uspokojovat zákonné nároky oprávněných osob představuje porušení y, resp. y. Ve svém případě stěžovatel postup Pozemkového fondu kritizoval a svůj nárok označil za legitimní, souladný s právem bez ohledu na restituční tečku. Argumentoval aplikací norem vyšší právní síly než je , zejména Protokolu č. 1 k Úmluvě. Svůj nárok považoval za majetkový a namítl, že stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem. Žádal, aby Ústavní soud posoudil, zda byla zachována rovnováha mezi zabavením majetku, resp. stanovením náhrady v symbolické výši, a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou stěžovatelovy ústavně právní argumentace je jeho odlišný názor na výklad příslušných ustanovení zákona o půdě a nesouhlas s právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(publ. in Sb. n. u. sv. 39, str. 389, č. 531/2005 Sb., dostupný též, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), o který Městský i Krajský soud v Brně opřely svá rozhodnutí. Čtvrtý senát Ústavního soudu je však závěry pléna vázán (viz y) a v projednávaném případě neshledal žádný důvod se od něj odchýlit, a to ani na základě stěžovatelovy argumentace. Proto jen připomíná, že citovaným nálezem bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení , 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI

Ústavní soud opakovaně potvrdil aplikovatelnost citovaného plenárního nálezu v případě rozhodování obecných soudů při rozhodování o žalobě stěžovatele o převod náhradních pozemků a jejich rozhodnutí, ve kterých dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, označil za ústavně konformní (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

II.ÚS 2397/07

,

a další). Stejně tak činí i v projednávané věci a na závěry prezentované ve svých předchozích rozhodnutích v podrobnostech odkazuje.

K námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání stanovením restituční tečky v situaci, kdy se stal nositelem nároku ještě před změnou právní úpravy, která zánik nároků zakotvovala, se Ústavní soud vyjádřil již dříve s tím, že ji nepovažuje za relevantní (srov. usnesení

sp. zn.

). Zde též poukázal i na to, že od okamžiku nabytí účinnosti (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla stanovena lhůta téměř dva a půl roku. Tato lhůta byla zákonodárcem stanovena jako dostatečně dlouhá. Jestliže stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech, spočívající zejména ve vyplacení náhrady. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu