Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 643/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 12. prosince 2007, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. ze dne 19. července 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem sp. zn. ze dne 19. července 2006 v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na povinnost uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku žalobu, jejíž znění je obsahem výroku I. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že právo na vydání náhradního pozemku zaniklo ke dni 31. prosince 2005 v souvislosti s nabytím účinnosti a 7 , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění (dále jen ""). Proto nelze po tomto datu nahradit projev vůle žalovaného k právnímu úkonu. V případě vyhovění žalobě by totiž soud rozhodoval o právu zaniklém.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. ze dne 12. prosince 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Opakovaně přitom poukázal na plenární nález Ústavního soudu

, z něhož nikterak nevyplývá, že by se měl vztahovat pouze na nároky postupníků, které nebyly uplatněny u Pozemkového fondu či u soudu. Vztahuje se na všechny postupníky bez ohledu na to, zda své nároky uplatnili či nikoliv. Odvolací soud rovněž nepovažoval za relevantní námitku o porušení práva na právní jistotu a legitimní očekávání, neboť stanovení zákonné lhůty ve vztahu k postupníkům Ústavní soud neshledal za protiústavní.

Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí za stojící v rozporu sy (dálen "Ústava"),d (dále jen ""), a na mezinárodní úrovni s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") včetně jejích protokolů. Konkrétně namítal porušení práva na ochranu majetku, porušení principu právní jistoty, práva na rovnost v právních vztazích, vázanost státu zákonem a právo na legitimní očekávání. Stěžovatel zdůrazňuje, že na něj jako na postupníka by se měla vztahovat stejná pravidla jako na ostatní oprávněné osoby, což dovozuje z dikce zákona o půdě. Dospívá k závěru, že převodem původní nárok neztrácí nic ze svého obsahu a nabyvatel (postupník) jej nabývá se všemi právy, kterými disponoval vůči žalovanému původní držitel nároku. Dále vyslovuje přesvědčení, že citovaný nález Ústavního soudu (

), resp. výklad v něm obsažený, nelze aplikovat zpětně na právní vztahy již dříve konstituované a práva dříve z těchto právních vztahů uplatněná. Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, tzn. v daném případě postupníkovi nároku upírat jeho postavení oprávněné osoby založené § 33a odst. 1 zákona o půdě. To porušuje právo stěžovatele na legitimní očekávání a zpětná interpretace a aplikace zákona vede k porušení principu rovnosti lidí v právech. Stěžovatel dále poukazuje na povinnost Pozemkového fondu nabízet dostatečné množství vhodných pozemků. Neschopnost fondu uspokojovat zákonné nároky oprávněných osob je jednoznačným porušením y, resp. y, jako taková je protiprávní a nelze jí poskytovat soudní ochranu. Při posuzování případu stěžovatele je třeba aplikovat i právní normy vyšší právní síly než a je třeba přitom vycházet z toho, že nárok na vydání nemovitosti je majetkovým nárokem ve smyslu Protokolu č. 1 k Úmluvě, že stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem a je třeba posoudit, zda byla zachována rovnováha mezi zabavením majetku, resp. stanovením náhrady v symbolické výši a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy neposoudily povahu jeho práva na legitimní očekávání a míru zásahu do něj odpovídajícím způsobem a svým rozhodnutím negovaly nejen toto, ale i další ústavně zaručená práva, zejména pak právo na ochranu majetku.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených vě, resp.ě a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem, ale i obecnými soudy citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.). V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz y) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení , 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI

Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu

sp. zn.

, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu

sp. zn.

logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález

sp. zn.

, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval.

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení Ústavního soudu

nebo

) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle zákona o půdě. Tento nález Ústavního soudu rozebírá i další problematiku a otázky v souvislosti s uplatněním restituční tečky u postupníků (např. jaký charakter má lhůta stanovená v , 7 zákona o půdě, ve znění , zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci apod.). Není tedy třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat.

Námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání stanovením restituční tečky v situaci, kdy se stal nositelem nároku ještě před změnou právní úpravy, která zánik nároků zakotvovala, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Kromě výše uvedených argumentů poukazuje i na to, že od okamžiku nabytí účinnosti (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla stanovena lhůta téměř dva a půl roku. Tato lhůta byla zákonodárcem stanovena jako dostatečně dlouhá. Jestliže stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech, spočívající zejména ve vyplacení náhrady. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu