Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 540/10

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. M. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 59 Praha 3 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 čj. -152, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 11. 2008 čj. -136 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 4. 2008 čj. -107 takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovateli se vrací z účtu Ústavního soudu na účet jeho zástupce zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv ústavně zaručených v ě, d (dále jen " ") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), včetně jejích protokolů, zejména práva nabývat, držet a pokojně užívat majetek, práva na rovnost v právních vztazích, práva na legitimní očekávání, principu právní jistoty a vázanosti státu zákonem.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalovaným, Pozemkovému fondu ČR a A. P., domáhal, aby prvému žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji pozemků p. č. X, XX a XXX v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou za cenu a za podmínek stanovených ve smlouvě a aby druhý žalovaný byl povinen strpět uzavření této smlouvy a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by zabránil převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Okresní soud v Jablonci nad Nisou po provedeném dokazování žalobu v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli jako postupníkovi restitučního nároku právo na převod náhradních pozemků zaniklo dnem 31. 12. 2005.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že k zániku nároku došlo v důsledku uplynutí lhůty nastávající přímo ze zákona, a s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

připomněl, že derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení a 7 , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), ve znění a ustanovení čl. VI. téhož zákona, se týkaly pouze oprávněných osob podle zákona o půdě a jejich dědiců, nikoliv však postupníků.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud konstatoval, že zánik nároku se týká případů, kdy Pozemkový fond neuspokojil nárok na vydání náhradního pozemku, a to i za situace, že nárok byl uplatněn u soudu přede dnem 31. 12. 2005, a s odkazem na řadu svých rozhodnutí s obdobnou problematikou shrnul, že propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit, a postupník se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí sp. zn. Nejvyšší soud označil za nepřípadný, neboť v něm posuzovaný nárok byl zcela individuální a výjimečný.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně odkázal na právní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a zaujal názor, že i v jeho případě existovaly zvláštní okolnosti, pro které neměl být jeho návrh zamítnut. Zdůraznil, že právo na převod pozemků získal na základě řádně vyhlášené veřejné nabídky v červnu 2005 podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změněn , o Pozemkovém fondu ČR, ve znění pozdějších předpisů, , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a protože požadovanému převodu nebránila žádná zákonná překážka, byl Pozemkový fond povinen smlouvu uzavřít v souladu s ustanovením citovaného zákona. V důsledku nařízeného předběžného opatření se však stěžovatel musel domáhat ochrany svých práv soudní cestou, a jeho žalobu tak i s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nelze považovat za "klasickou" žalobu o nahrazení projevu vůle. Stěžovatel dále poukázal na to, že ani nerozlišoval mezi oprávněnými osobami, které definoval v ustanoveních a , a že nárok na vydání náhradního pozemku za pozemek nevydaný podle ustanovení byl a je převoditelný. Argumentoval, že původní nárok převodem neztrácí nic ze svého obsahu a nabyvatel jej nabývá se všemi právy, kterými disponoval vůči Pozemkovému fondu původní držitel nároku. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí pléna Ústavního soudu

(č. 531/2005 Sb.), které vedlo ke změně právní praxe, by nemělo být interpretováno tak, že pro dobu před jeho vyhlášením bude pohlíženo odlišně na právní postavení původních držitelů nároků a držitelů odvozených. Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, v daném případě upírat postupníkovi nárok jeho postavení oprávněné osoby založené zákonem o půdě. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel formuloval premisy, ze kterých je třeba vycházet při aplikaci norem vyšší právní síly, především čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a uzavřel, že v jeho případě obecné soudy odpovídajícím způsobem neposoudily povahu práva na legitimní očekávání a svými rozhodnutími toto právo negovaly.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou stěžovatelovy ústavněprávní argumentace je jeho odlišný názor na výklad příslušných ustanovení zákona o půdě a nesouhlas s právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(publ. in Sb. n. u., sv. 39, str. 389, č. 531/2005 Sb., dostupný též, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), který Okresní soud v Jablonci nad Nisou, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, i Nejvyšší soud při svém rozhodování respektovaly. Čtvrtý senát Ústavního soudu je závěry pléna Ústavního soudu rovněž vázán (srov. y) a v projednávaném případě neshledal žádný důvod se od nich odchýlit, a to ani na základě stěžovatelovy argumentace. Proto jen připomíná, že citovaným nálezem bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení , 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI. , tj. dnem 31. 12. 2005.

Ústavní soud opakovaně potvrdil aplikovatelnost citovaného plenárního nálezu v případě rozhodování obecných soudů při rozhodování o žalobách postupníků a jejich rozhodnutí, ve kterých dovodily zánik nároku z důvodu prekluze, a jejich rozhodnutí označil za ústavně konformní (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

II.ÚS 2397/07

,

,

,

I.ÚS 1788/09

,

I.ÚS 2523/09

,

III.ÚS 2587/09

,

IV.ÚS 1078/10

a další). Stejně tak činí i v projednávané věci a na závěry prezentované ve svých předchozích rozhodnutích v podrobnostech odkazuje.

Tvrzení stěžovatele, že jeho nárok bylo třeba od jiných případů odlišit, nepovažoval Ústavní soud za relevantní, neboť rozhodující pro jeho závěr bylo zjištění, že stěžovatel nabyl a uplatnil svůj nárok z titulu smlouvy o postoupení pohledávky (uzavřené mezi ním a postupitelem J. C.), tedy jako postupník, nikoliv jako oprávněná osoba, které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituent), či její dědic. Z tohoto důvodu také verifikoval usnesení Nejvyššího soudu, který nedospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K tvrzenému porušení práva na legitimní očekávání se Ústavní soud vyjádřil již dříve tak, že podobnou argumentaci nepovažuje za daných okolností případu za relevantní. V usnesení

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že lhůta stanovená zákonodárcem od okamžiku nabytí účinnosti (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla dostatečně dlouhá, a pokud stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítnout.

Stěžovatel zaplatil při podání ústavní stížnosti soudní poplatek formou pěti kolkových známek v celkové hodnotě 5 000,- Kč, ačkoliv tuto povinnost neměl, neboť řízení o ústavní stížnosti není zpoplatněno. Ústavní soud proto rozhodl o vrácení soudního poplatku podle ustanovení zákona ČNR č. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, použitého přiměřeně podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu