Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2913/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2007 č. j. -209, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007 č. j. -196 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2006 č. j. -173, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu jeho majetkových práv, neboť byl a je na základě řádně uzavřených smluv o postoupení pohledávek majitelem restitučních pohledávek na vydání náhradních pozemků. Přesto mu nebyl náhradní pozemek vydán. Poukazuje na to, že na straně dlužníka vystupuje stát, zastoupený Pozemkovým fondem (dále též "žalovaný"), který svým vlastním protiprávním jednáním dosáhl zániku, resp. zásadního snížení svého dluhu. Má za to, že žalovaný nikdy své povinnosti převádět náhradní pozemky neplnil řádně a poté, kdy se přiblížilo uplynutí restituční tečky, přestal nabízet náhradní pozemky úplně. Stěžovatel se domnívá, že stát, přestože je v pozici dlužníka, je povinen chránit majetkové právo svého věřitele. Postup, kdy právním předpisem zruší svůj závazek bez možnosti věřitele své právo uplatnit a zachovat, je tedy ústavně nelegitimní. Podle názoru stěžovatele nelze na právní úpravu restituční tečky pohlížet ani jako na lhůtu prekluzivní. Za protiústavní považuje i výklad soudu prvního stupně, dle nějž zákona o půdě vylučuje možnost bránit se proti nezákonnému postupu žalovaného žalobou na vydání konkrétních pozemků. Stěžovatel vyjadřuje své výhrady k nerovnosti oprávněných osob dle zákona o půdě na straně jedné a osob v postavení postupníků na straně druhé. Domnívá se, že nález Ústavního soudu

sp. zn.

, který tuto nerovnost zakládá, je protiústavní a v další části ústavní stížnosti s ním polemizuje. Má za to, že v projednávaném případě je třeba přesně oddělit tzv. předvídatelné riziko od situace, kdy nejde o objektivní následek konkrétní situace, ale o následek protiprávního jednání dlužníka, který znemožnil uspokojení práv svého věřitele.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl napadeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradních pozemků (blíže specifikovanou v žalobě) podle § 11 odst. 2 zákona o půdě.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy zjistily, že stěžovatel získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv o postoupení pohledávek, uzavřených s původními oprávněnými osobami podle Z tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že předmětný nárok není přímým nárokem oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě, ale nárokem postoupeným. Vyšel pak z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

a dospěl k závěru, že postupníci nejsou oprávněnými osobami, kterým vznikl nárok na naturální restituci, nýbrž jen obchodníky s restitučními nároky, kteří primární ochrany zákona nepožívají. Pokud tedy nebyly plně uspokojeny nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků, nelze upřednostnit a poskytnout ochranu postupníkům, neboť by to odporovalo dobrým mravům. K újmě postupníků přitom nedojde, neboť mohou uplatnit finanční náhradu podle § 16 zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že daná problematika byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu, které respektovaly nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Ve shodě s touto judikaturou zaujal právní názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem kritizovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.). V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz y) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.

Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob . Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení , 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI.

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že tento nález Ústavního soudu odpovídá i na další otázky vyslovené stěžovatelem v ústavní stížnosti (zda se může oprávněná osoba civilní žalobou domáhat vydání konkrétního pozemku, který si sama vybrala, jaký charakter má lhůta stanovená v , 7 zákona o půdě, ve znění , zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci), není třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat.

Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že stejný právní názor vyslovil a odůvodnil již v nálezu

sp. zn.

, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků na vydání náhradního pozemku, byl výrok nálezu

sp. zn.

logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález

sp. zn.

) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod, proč by se od tohoto výkladu odchyloval (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008

sp. zn.

, zabývající se stejnou problematikou).

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu