Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2710/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Halštatská 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. listopadu 2007 č. j. -29, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008 č. j. -47 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2009 č. j. -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. října 2009, se stěžovatel podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v a a 2d.

Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 2. ledna 2006 domáhal, aby soud uložil žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "žalovaný") povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků. Tím měla být splněna povinnost žalovaného převést na stěžovatele tzv. náhradní pozemky podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Svůj nárok stěžovatel odvozoval od smlouvy o postoupení práva na vydání náhradních pozemků od tzv. původní oprávněné osoby podle zákona o půdě. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007 č. j. -29 žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2008 č. j. -47 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl usnesením ze dne 27. července 2009 č. j. -55 s tím, že odvolací soud posoudil věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně a proto nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že právní názor, ze kterého vycházejí ve věci rozhodující soudy, znamená neústavní zásah do vlastnického práva stěžovatele a dalších oprávněných osob které se ocitly ve stejném postavení, neboť skutečnost, zda bude na oprávněnou osobu převeden pozemek, závisí na libovůli žalovaného či na rychlosti soudního řízení, tj. zda bude soudem pravomocně rozhodnuto do 31. prosince 2005, což je podle názoru stěžovatele absolutně nepřípustné a protiústavní.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [y (dále jen "")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. Nálezem pléna Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. Vodůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI. Čtvrtý senát Ústavního soudu je závěry pléna v citovaném nálezu učiněnými vázán (viz y). Právní názor Ústavního soudu je tak podrobně odůvodněn v citovaném plenárním nálezu

sp. zn.

a dále je odůvodněn v nálezu

sp. zn.

(in http://nalus.usoud.cz), kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Oba nálezy charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z něhož vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

nebo

in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatele na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah dou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena avizovaná plná moc právního zástupce JUDr. Miloše Červinky, který stěžovatele zastupoval v posuzované věci v řízení před obecnými soudy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu