Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2932/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2007, č.j. -196, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.10.2006, č.j. -173, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu

o převodu náhradních pozemků blíže specifikovaných v žalobě.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv, uzavřených mezi fyzickými osobami, které byly původně oprávněnými osobami podle , a to formou smluv o postoupení pohledávek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že předmětný nárok žalobců není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládají shora citované smlouvy o postoupení pohledávky. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. s odůvodněním, že peněžité účely cese u postupníků jsou odlišné od vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě původním restituentům a jejich dědicům. Podle odvolacího soudu postupníci nejsou oprávněnými osobami, kterým vznikl nárok na naturální restituci, nýbrž jen obchodníky s restitučními nároky, kteří primární ochrany zákona nepožívají. Vyslovil závěr, že pokud nebyly dosud plně uspokojeny nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků, nelze upřednostnit a poskytnout ochranu postupníkům, neboť by to odporovalo dobrým mravům podle o.z. Uzavřel, že k újmě postupníků nedojde, jelikož za neuspokojené nároky na vydání náhradních pozemků mohou uplatnit finanční náhradu podle zákona o půdě.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam s tím, zda vyhovění nároku oprávněné osoby vylučuje skutečnost, že se jedná

o postupníka a dosud nebyly uspokojeny plně nároky ostatních oprávněných osob. Tvrdil, že právní otázka, zda lze pouhou předností tzv. původních oprávněných osob odůvodňovat zamítnutí žaloby, nebyla dosud vyřešena. Namítal, že po nabytí restitučních nároků se nemohl účastnit veřejných nabídek náhradních pozemků na území  města P. Dále vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí. Konstatoval, že v dané věci nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , a to s ohledem na dobré mravy a skutkové okolnosti daného případu. Podle dovolatele smysl a účel zákona musí být hodnocen komplexně a za použití přípustných výkladových metod, avšak výklad obsažený ve shora uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu vychází pouze z neprokázaného úmyslu zákonodárce postupníkům znemožnit uspokojení jejich práva. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –  účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Přípustnost podle nebo b) nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem v odstavci II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech  nerespektujících závěry judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.

Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2007, sp. zn. , dále ze dne 22.2.2007, sp. zn. , a ze dne 19.4.2007, sp. zn. . Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8.11.2006, sp.zn. , v němž uzavřel, že  ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl , který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků  končí dnem 31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná  osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. , uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v a zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob“.

Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31.12.2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.

Dovolací soud připomíná pro úplnost, že posouzením charakteru lhůty stanovené v , 7 ve znění se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.

Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle věty první za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , a Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu