Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2322/08

Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem AK se sídlem Školská ul. 32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2008 č. j. -113, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2007 č. j. -79, a proti rozsudku Obvodní soudu pro Prahu 9 ze dne 27. listopadu 2006 č. j. -55, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného občanskoprávního řízení, včetně dílčích stanovisek a vyjádření účastníků řízení a zdůrazňuje, že nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů v projednávané věci, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo "na ochranu majetkových práv", přičemž tato, nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, nemohou údajně nic změnit na skutečnosti, "že byl a nadále je majitelem restitučních pohledávek, tedy pohledávek na vydání náhradních pozemků". Stěžovatel tvrdí, že tyto pohledávky řádně nabyl jejich postoupením, přičemž stejně jako ostatní postupníci předpokládal, že postoupením práv nabude stejného postavení jako postupitelé, což se nestalo, neboť dlužník - stát, zastoupený Pozemkovým fondem, který hospodaří s jeho majetkem, neplněním nabídkové povinnosti v podstatě dosáhl toho, že došlo k zániku, resp. zásadnímu snížení dluhu státu.

Stěžovatel se domnívá, že ačkoli se stát ocitl v postavení dlužníka, přesto bylo jeho povinností chránit majetková práva svých věřitelů. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel "právní předpis, kterým byl zrušen závazek státu vůči jeho dlužníkům, za nelegitimní".

V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právním závěrem soudů o aplikaci tzv. "restituční tečky" a rozebírá charakter lhůty u "restituční tečky". Podle názoru stěžovatele, soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily svoji povinnost poskytovat ochranu právům, pokud nevyhověly jeho žalobě na stanovení povinnosti Pozemkovému fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu nemovitostí, aniž přitom vzaly v úvahu postup Pozemkového fondu, který prý svým "závadným" jednáním uspokojení jeho nároků znemožnil. Výklad ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") tak, jak byl v projednávané věci soudy proveden, považuje stěžovatel za protiústavní. Další výhrady vznáší stěžovatel k nerovnosti oprávněných osob podle zákona o půdě na straně jedné a postupníků na straně druhé, a domnívá se, že tato nerovnost založená nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005

sp. zn.

, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb. je ústavně "neakceptovatelná". Stěžovatel zásadně nesouhlasí s právním názorem vysloveným Ústavním soudem ve výše označeném nálezu ohledně rozlišení pozice oprávněné osoby a postupníka a je přesvědčen, že tyto jeho závěry nelze na projednávanou věc aplikovat. Má zato, že v projednávané věci je třeba oddělit tzv. předvídatelné riziko od situace, kdy nejde o objektivní následek konkrétní situace, ale o následek protiprávního jednání dlužníka, který znemožnil uspokojení práv svého věřitele.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 11. 2006 č. j. -55 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 7. 2007 č. j. -79 souhlasil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně způsobu získání nároků oprávněné osoby na vydání náhradních pozemků ve smyslu stanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě stěžovatelem, přičemž se odvolací soud ztotožnil i s právním posouzením věci tak, jak bylo provedeno soudem prvního stupně, a dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na vydání náhradního pozemku zanikl uplynutím doby, na kterou byl zákonem omezen, tj. dnem 31. 12. 2005, bez ohledu na to, zda právo bylo u soudu uplatněno již před tímto dnem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") ve spojení s ustanovením , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Ten spatřoval stěžovatel v otázce, zda podáním žaloby došlo k stavění prekluzivní lhůty pro vydání náhradních pozemků.

Dovolací soud v souladu s odvolacím soudem konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na která také správně poukázal a z nichž v projednávané věci vycházel i odvolací soud. Jinak řečeno dovodil, že zánik nároku na náhradní pozemek podle zákona o půdě u osob, které ho získaly postoupením od jiných osob, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn . S odkazem na svoji judikaturu dovolací soud uzavřel, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejde rovněž o právní otázku, která by dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolání proto dovolací soud jako nepřípustné odmítl [ za použití ].

III.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již prezentoval v celé řadě skutkově obdobných ústavních stížností, s nimiž se Ústavní soud zabýval a ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem vypořádal (např. usnesení ze dne 11. 11. 2008

sp. zn.

, ze dne 6. 3. 2008

sp. zn.

, ze dne 18. 9. 2008

sp. zn.

).

Ústavní soud i v nyní projednávané věci odkazuje na právní závěry dnes již standardně zastávané judikaturou obecných soudů, vycházející z právního závěru Ústavního soudu, vyjádřeného především v jeho plenárním nálezu

sp. zn.

. Citovaný nález Ústavního soudu velmi zevrubně ve svém odůvodnění odpovídá na všechny námitky a polemiky, které stěžovatel předkládá i v předmětné ústavní stížnosti; těmito závěry je III. senát Ústavního soudu vázán (podle y ČR) a neshledává důvod se od něj odchýlit ani na základě nynější stěžovatelovy argumentace. Tímto nálezem Ústavní soud zrušil ustanovení , odst. 7 zákona o půdě, ve znění , a článek VI. tohoto zákona, který stanovil lhůtu pro převod náhradních pozemků, a to ve vztahu k těm oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný (náhradní) pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušujícího výroku vyňal ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních oprávněných osob platí i nadále lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení , odst. 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI.

Ústavní soud proto nemá důvod polemizovat se stěžovatelovými nesouhlasnými názory k těmto závěrům, které ve svých rozhodnutích respektovaly obecné soudy včetně soudu dovolacího, a konstatuje, že tyto soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, pokud v projednávané věci dovodily, že stěžovatelem uplatněný nárok jako postupníka na náhradní pozemek podle ustanovení § 11 zákona o půdě zanikl ke dni označovanému jako "restituční tečka".

Protože citovaný plenární nález Ústavního soudu odpovídá i na většinu dalších námitek stěžovatele v ústavní stížnosti (např. ohledně charakteru lhůty stanovené v , odst. 7 zákona o půdě, ve znění , případně otázky, zda u postupníků nejde o nepřípustnou diskriminaci), není třeba argumentaci použitou v nálezu znovu vysvětlovat a opakovat již závěry vyslovené a citované v mnoha rozhodnutích jak Ústavního soudu, tak i soudů obecných, ale pouze na ně jako na stále platné odkázat.

V nálezu ze dne 30. 10. 2007

sp. zn.

Ústavní soud zdůraznil, že povinnosti Pozemkového fondu uspokojit nároky přímých oprávněných osob na převod náhradních pozemků z majetku státu formou dostatečně široké a kvalitní nabídky náhradních pozemků vycházejí především z obecně preferovaného zájmu státu napravit újmu těchto přímých oprávněných osob, která jim byla způsobena dříve a z nemožnosti uvedení v předešlý stav (restitutio in integrum). Za konkrétní situace, v níž bylo prokázáno nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob, dospěl Ústavní soud k závěru, že v takovém případě má přímá oprávněná osoba právo požadovat převod konkrétního náhradního pozemku z majetku státu do svého vlastnictví, pokud nárokovaný pozemek odpovídá jí již dříve uplatněnému a uznanému restitučnímu nároku.

Tyto závěry však nelze bez dalšího aplikovat i na postupníky především z toho důvodu, že jak v případě stěžovatele, tak i ostatních postupníků nejde o osoby, jimž byly způsobeny v minulosti křivdy, které se stát v zákoně o půdě alespoň zčásti zavázal odstranit, ale o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob vystupují jako jiné subjekty v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. ).

Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, proto tedy ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu