Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2239/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. V., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 č. j. -168 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. června 2008 č. j. -129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2010, se stěžovatelka podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zakotvená práva zaručená v , v a v d.

Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka postupní smlouvou získala od původní oprávněné osoby nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu. O žalobě stěžovatelky, podané dne 10. srpna 2006 o neplatnost smlouvy o bezúplatném převodu pozemku a o určení vlastnictví, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. dubna 2007 č. j. -82 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. července 2007 č. j. -98) tak, že je neplatná smlouva (č. 101 699 0512) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území Tanvald, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a Městem Tanvald a že se zamítá žaloba stěžovatelky o určení, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika. O odvolání stěžovatelky i žalovaných Pozemkového fondu ČR a Města Tanvald proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. června 2008 č. j. -129 tak, že napadený rozsudek změnil s tím, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy z 12. prosince 2005 byla zamítnuta a potvrdil v části zamítající žalobu, že vlastníkem pozemku je Česká republika. Na základě dovolání, podaného stěžovatelkou, Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne ze dne 12. května 2010 č. j. -168 odmítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně a zamítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na svoji konstantní judikaturu a na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji podává z důvodu formalistického a se základními ústavními principy nekonformního výkladu práva ze strany obecných soudů, pokud jde o tzv. restituční tečku a jejího dopadu na subjektivní práva osoby, která jako postupník nabyla právo na vydání náhradního pozemku, které marně uplatňovala po státu jako osobě povinné. Stěžovatelka podle svého názoru měla vůči Pozemkovému fondu ČR právní nárok na vydání náhradního pozemku, požádala o vydání určitého konkrétního pozemku a Pozemkový fond jednající de facto jako orgán úřední moci, tuto žádost akceptoval již v roce 1998, přislíbil ji naplnit a byl tak vázán svým příslibem.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [ y (dále jen " ")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. Nálezem pléna Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a v čl. VI. Právní názor Ústavního soudu, kterým je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (srov. y), je v citovaném plenárním nálezu

sp. zn.

(in http://nalus.usoud.cz) podrobně odůvodněn. Uvedený nález charakterizuje oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě argumentace stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatelky respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z něhož vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

nebo

in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatelky na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do u ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena avizovaná plná moc právního zástupce Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 14. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu