Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 965/2012

U S N E S E N Í

a) I. U.

, a

b) M.

U.

, oběma bytem v L. XI, Š. 402/14, zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II, Valdštejnská 381/6, proti žalovanému

Pozemkovému fondu ČR

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 11. 2011, č. j. -100, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č. j. -77, připustil změnu žaloby tak, aby žalovanému bylo uloženo převést do vlastnictví žalobců ve výroku označené pozemky k uspokojení restitučních nároků žalobců určených rozhodnutími ve výroku taktéž blíže specifikovanými (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost převést do jejich vlastnictví ve výroku označené pozemky k uspokojení jejich restitučních nároků určených rozhodnutími ve výroku rovněž blíže specifikovanými (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobci svůj žalobní návrh odůvodňovali tím, že jako oprávněné osoby ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), mají vůči České republice dosud nevypořádané pohledávky – nároky na vydání náhradních pozemků z vlastnictví státu za pozemky, které nelze vydat. Na základě provedeného dokazování vzal soud za zjištěné, že žalobcům nebyla poskytnuta naturální náhrada za restituční nároky přiznané dle zákona o půdě, přičemž uplatňované nároky na žalobce přešly postoupením pohledávek vyplývajících z rozhodnutí příslušných úřadů. Soud zdůraznil, že nárok žalobců tedy není nárokem osoby oprávněné, třebaže představuje nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež nebylo možno v souladu s ustanoveními zákona o půdě vydat. Odkázal na ustanovení , 7 zákona o půdě, ve znění , dle nichž má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, a v případě, že o nároku nerozhoduje pozemkový úřad, má oprávněná osoba právo na převod pozemků ve vlastnictví státu do dvou let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit poprvé. Ustanovení o restituční tečce, tedy čl. VI. , měnící zákon o půdě, dle nějž pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci nebo nárok na převod byl uplatněn před účinností zákona (6. 8. 2003), končí lhůta pro převod pozemku dnem 31. 12. 2005, přitom je vůči žalobcům jako postupníkům třeba pokládat za účinné. Postupníci se cesí sice stali nabyvateli postoupených pohledávek, resp. práv a povinností postupitele, nestali se však osobami oprávněnými ze zákona, a přešla na ně tak pouze práva spojená s konkrétní postoupenou pohledávkou, nikoliv však veškerá práva oprávněných osob ve smyslu Ústavní soud přitom svým nálezem neeliminoval charakter výše uvedené prekluzivní lhůty vůči osobám odlišným od původních oprávněných osob. S ohledem na tyto skutečnosti soud označil žalobu za nedůvodnou a přistoupil k jejímu zamítnutí. Nad rámec uvedeného soud podotknul, že nárok žalobců nelze opřít o žádné ustanovení, jež by umožňovalo úspěšně nárokovat pozemky dle vlastního výběru, a že nebyly prokázány tvrzené liknavost a žalobce poškozující postup Pozemkového fondu. Případné povinnosti provést bezúplatný převod by bylo věcně a vykonatelně možné dosáhnout pouze žalobou na náhradu vůle účastníka (tedy žalobou obsahující konkrétní znění smlouvy).

K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č. j. -100, v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a dostatečná. Za správný označil i jeho závěr, že v případě žalobců došlo k prekluzi jejich práva na vydání náhradních pozemků. Ze znění čl. VI. plyne, že pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemků končí dne 31. 12. 2005. Nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , byl zrušen , 7 zákona o půdě ve znění , a čl. VI. tohoto zákona toliko ve vztahu oprávněných osob a jejich dědiců. Jsou-li žalobci v postavení postupníků, vztahuje se na ně v souladu s nálezem Ústavního soudu tzv. „restituční tečka“. Lhůta pro uplatnění jejich nároku marně uplynula dnem 31. 12. 2005, a jelikož jde o lhůtu prekluzivní, musí k ní soud přihlížet z úřední povinnosti. Nárok žalobců je tak třeba pokládat za zaniklý. V projednávané věci se přitom nejedná o takový výjimečný a ojedinělý případ, v němž by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu bylo možno dovodit existenci práva postupníků na vydání náhradních pozemků. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobci (tedy především žalobkyně) opakovaně podávali žádosti o vydání náhradních pozemků z veřejné nabídky činěné žalovaným, přičemž k uzavření příslušné smlouvy nedošlo pro nezájem žalobkyně. V daném případě se tedy nabízí úvaha, zda jednání žalobkyně odmítající nabídky k uzavření smluv nevykazuje známky spekulace s hodnotou a druhem pozemků, jež byly žalobcům nabídnuty jako pozemky náhradní. Nelze-li vyvrátit spekulační motivy při získávání restitučních nároků, je vyloučena aplikovatelnost závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . V postupu žalovaného přitom nejsou seznatelné známky liknavosti při uspokojování restitučních nároků žalobců. Neuzavřela-li žalobkyně po proběhnutí příslušných výběrových řízení patřičné smlouvy na konkrétní pozemky, přispěla sama k tomu, že restituční nárok nebyl v přiměřené době uspokojen. V odvolání připomínané obecné závěry zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu stran postupu žalovaného při uspokojování restitučních nároků přitom nedokládají konkrétní pochybení ve vztahu k žalobcům. S ohledem na uvedené odvolací soud zhodnotil rozsudek soudu prvního stupně (v napadeném rozsahu) jako věcně správný, a jako takový jej tudíž potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení ve spojení s , co do důvodnosti na ustanovení Dovolatelé především zmínili závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. , v němž se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem zákona o půdě a dovodil, že Pozemkový fond nemůže ignorovat stávající závazky státu, které na sebe vzal v zákona o půdě. Dovolatelé dále ocitovali názory vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. , v němž se Ústavní soud zabýval změnou, jež přinesla novelizace zákona o půdě V projednávané věci by dle dovolatelů mělo být přihlédnuto i k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž byla řešena skutkově podobná věc žalobkyně provozující zemědělskou výrobu, která nabyla postoupením pohledávky od původních restituentů, aby mohla získat do svého vlastnictví další zemědělskou půdu. V odkazovaném případě se Nejvyšší soud v zájmu zachování spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku žalobkyní v podobě legitimního očekávání přiklonil k tomu, že závěr odvolacího soudu o zániku nároku na vydání pozemků žalobkyni jako soukromě hospodařícímu zemědělci, jenž je získal s cílem provozovat zemědělskou výrobou, není správný. V nyní projednávané věci nabyli dovolatelé pohledávky vůči státu na základě smluv o postoupení, ve světle výše odkazovaných rozhodnutí je postupník vůči státu osobou oprávněnou ve smyslu zákona o půdě. Nároky oprávněných osob dle tohoto zákona lze považovat za pohledávky se všemi důsledky s tím spojenými, tedy i možností pohledávku postoupit dle a násl. obč. zák. Postoupením pohledávek se stali osobami oprávněnými dle , aniž by se však vzhledem k jednání žalovaného mohli domoci svých práv. K doložení liknavého postupu Pozemkového fondu při vydávání náhradních pozemků dle zákona o půdě dovolatelé ocitovali postupem Pozemkového fondu se zabývající kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu. Právě tento liknavý postup vedl dovolatele k tomu, že se rozhodli situaci řešit podáním žaloby před datem tzv. restituční tečky. Dovolatelé dále zdůraznili, že restituční nároky nabyli za účelem rozšíření zemědělské činnosti, nikoliv ze spekulativních důvodů a svým postupem se fakticky snažili dosáhnout cílů uváděných v preambuli k zákonu o půdě. Uvedli rovněž, že ve veřejné nabídce nebyly nabízeny pozemky jako funkční celky, ale pouze jednotlivě. Dovolatelé připustili, že získali-li ve veřejné nabídce právo na vydání jednoho konkrétního pozemku netvořícího s dalšími funkční celek nebo pozemku bez zajištěného přístupu, mohlo dojít k odmítnutí podpisu smlouvy, aniž by v tom však bylo možno spatřovat jakékoliv spekulativní snahy. Postupem státu – zavedením restituční tečky do zákona o půdě - byli žalobci zásadním způsobem dotčeni na svých právech, dostali se do krajně nevýhodného postavení vůči státu, respektive Pozemkovému fondu. Ve věci je však dle dovolatelů potřeba přihlédnout k vývoji judikatury a posuzovat konkrétní případ s přihlédnutím k jeho individuálním okolnostem. Nabytí pohledávek smlouvami o postoupení by nemělo být pokládáno za jakoukoliv příležitost k diskriminaci a k tomu, aby byl selektivně vůči postupníkům uplatňován jiný postup než vůči oprávněným osobám a jejich dědicům. Nárok postupníků je majetkem, kterého s výjimkou veřejného zájmu nikdo nemůže být zbaven. Postup soudů je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod chránícím právo pokojně užívat majetek, jakož i s článkem 11 odst. 1 a článkem 4 d chránícími vlastnické právo. Předestřená argumentace pak dovolatele vedla k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

V daném případě přitom není důvodu pokládat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu citovaného ustanovení. Právní závěry soudů obou stupňů odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (vycházející především ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53, svazek 5/2008) zdůrazňující, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , jímž byl mj. zrušen článek VI. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zánik nároku na náhradní pozemek podle zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze , kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , či ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom neshledává důvody, pro které by se od předestřených závěrů měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. V dovolateli zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , sice bylo shledáno, že názor odvolacího soudu v této věci o zániku práva postupníka na vydání náhradního pozemku dle ve smyslu a 7 ve znění a nálezu Ústavního soudu č. 531/2005 Sb. není správný, bylo tak ovšem učiněno s přihlédnutím ke konkrétním a značně specifickým okolnostem dané věci, aniž by závěry učiněné v tomto rozhodnutí byly bez dalšího aplikovatelné i v jiných sporech (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. ).

Vznášejí-li dovolatelé výtky proti dílčím skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a jejich zhodnocení v řízení provedených důkazů, pak je třeba připomenout, že jejich správností se dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání dle v souladu s výše odkazovaným zabývat nemůže. Lze přitom přisvědčit soudům nižších stupňů, že učiněné skutkové závěry nepoukazují na to, že by v nyní projednávaném sporu byly dány takové naprosto mimořádné okolnosti, jež by umožňovaly vztáhnout závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , i na žalobní nárok dovolatelů.

Z uvedeného je zřejmé, že z dovolateli předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 7. listopadu 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu