Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 634/2010

U S N E S E N Í

SARA CZ, s.r.o.

Pozemkovému fondu České republiky

, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009, č.j. -221, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“), jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, označených ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že žalobkyni příslušel nárok na vydání jiných (náhradních) pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), jež získala jeho postoupením od oprávněné osoby, na základě smlouvy ze dne 3. 12. 2003. Tento její neuspokojený nárok zanikl k 31. 12. 2005 podle článku VI a neprospívá ji ani nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. (publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), jímž byla ustanovení a 7 zákona o půdě a čl. VI (o tzv. „restituční tečce“) zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Jelikož hlavním předmětem podnikání žalobkyně je „realitní činnost“, nikoliv zemědělská výroba, ke které by mohla poptávané zemědělské pozemky jedině využít, netýkají se jí ani závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Na jeho přípustnost usuzovala z ustanovení (dále jen „ “), tvrdíc, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Namítala, že řízení je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (skutečnosti podřaditelné dovolacím důvodům podle a b) ). Skutková zjištění odvolacího soudu označila za nesprávná a nepřezkoumatelná. Jde-li o právní posouzení věci, pak odvolacímu soudu vytýkala, že nepřihlédl k závěrům, jež Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , a vzhledem k nim nehodnotil, zda újma způsobená žalobkyni zánikem práva na převod náhradního pozemku není nepoměrná sledovanému cíli (jímž je zájem na ukončení procesu zemědělských restitucí) a zda nejde o porušení čl. I Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Postup pozemkového fondu při uspokojování nároků označila za liknavý a tvrdila, že při nabývání restitučního nároku nesledovala cíle komerční a spekulační. Obhospodařuje i jiné lesní a zemědělské pozemky, ač k předmětu jejího podnikání podle výpisu z obchodního rejstříku zemědělská výroba nepatří. Dovozovala, že na ni nelze pohlížet jako na postupníka, jehož nárok k 31. 12. 2005 zanikl, nýbrž jako na „právního nástupce“, který vstoupil do všech práv a povinností původní oprávněné osoby. Poukázala přitom i na skutečnost, že nárok na vydání náhradních pozemků u soudu uplatnila u soudu před 31. 12. 2005. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze tudíž usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle K vadám řízení uvedeným v , a b) a 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud zásadně přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. ). Při řešení otázky přípustnosti dovolání není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle ustanovení určený ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu; z těchto skutečností proto odvolací soud dále vychází.

Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Po právní stránce je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že nárok na převod náhradních pozemků získala žalobkyně jeho postoupením od oprávněné osoby a v takovém případě její nárok zanikl ze zákona (je prekludován) dnem 31. 12. 2005, a to podle článku VI , který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. , účinném od 20.12.2005 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005).

Nastolenou právní otázkou se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Již v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2008) vyslovil právní názor, že

zánik nároku na náhradní pozemek podle zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze , kterým byl změněn . Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka.

K tomuto právnímu názoru se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (za mnohá srovnej kupříkladu usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ; ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ; ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. ; ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. ; ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 1536/2008; ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. ) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Zásadně proto odkazuje na právní argumentaci rozvedenou v odůvodnění shora označených rozhodnutí, jakož i na úvahy Ústavního soudu obsažené v odůvodnění jeho nálezu sp. zn. , které jej vedly k tomu, že ustanovení a 7 zák. o půdě, ve znění , a čl. VI zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle zák. o půdě.

Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě § 33a a 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem

.

Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

(viz závěr citovaného nálezu Ústavního soudu). I Ústavní soud přitom uzavírá, že lhůta stanovená a 7 zák. o půdě a čl. VI je lhůtou propadnou, pro níž je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného.

Nárok na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě získala žalobkyně bezesporu jeho postoupením od původní oprávněné osoby (§ 33a odst. 1 zákona o půdě); její argumentace založená na rozlišování mezi „právními nástupci“ původní oprávněné osoby a „postupníky“ (kteří patří také k singulárním právním nástupcům) oporu v zákoně nemá. Žalobkyně je přitom obchodní společností, jejímž předmětem podnikání jsou rizikové komerční aktivity (podle zjištění odvolacího soudu, jež se opírají i o výpis z obchodního rejstříku, jde o činnost realitní kanceláře, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, resp. poradenství v oblasti cestovního ruchu), nikoliv provozování zemědělské výroby. Již proto se v jejím případě neprosadí judikatorní závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , kdy ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i u osob, které jej získaly postoupením a přitom bezprostředně sledovaly pouze rozšíření svých hospodářských aktivit, při naplňování účelu zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Okolnost, že žalující obchodní společnost je již vlastníkem jiných lesních a zemědělských pozemků, bez toho, aniž by na těchto pozemcích sama hospodařila, svědčí spíše pro závěr, že svým počínáním sleduje právě cíle komerční a proto zejména na ni v plné míře dopadají závěry uvedené ve shora označeném derogačním nálezu Ústavního soudu, o rizicích vyplývajících z této činnosti, která tato skupina postupníků mohla předpokládat. Na absenci legitimního očekávání žalobkyně v uspokojení jejího nároku lze usuzovat i z toho, že restituční nárok získala od oprávněné osoby smlouvou o jeho postoupení ze dne 3.12.2003, v době, kdy byl již platný i účinný (a ve vztahu k žalobkyni zůstal takový i po rozhodnutí Ústavního soudu).

Právní názor, na němž odvolací soudu své rozhodnutí o věci samé založil, je tedy v souladu s ustálenou judikaturou; z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný ( ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( věty první, )

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a 146 odst. 1 za situace, kdy žalovanému, který měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu