Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5262/2007

U S N E S E N Í

-112  takto:

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,  kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen uzavřít se žalobcem smlouvu

o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci získali nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu na základě smluv o postoupení pohledávek, kterými byly na žalobce převedeny nároky původních oprávněných osob. Soud dospěl k závěru, že žaloba ve věci není důvodná, a to v zásadě ze všech důvodů namítaných proti žalobě stranou žalovanou. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že předmětný nárok žalobců není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen , ě“), ale jde o nárok postoupený, na základě smluv o postoupení pohledávek. Je nutno vzít v úvahu, že žalobce není restituentem ani dědicem restitučního nároku a vzhledem k tomu je jeho postavení jako osoby oprávněné poněkud odlišné. Nároky, jež žalobce uplatňuje v tomto soudním řízení, se opírají o rozhodnutí pozemkového úřadu, která nabyla právní moci v období od 25. 9. 1992 do 28. 11. 2001, tedy nepředložil žádnou u dokumentující, že některá rozhodnutí Pozemkového úřadu, jichž se dovolával, nabyla právní moci po datu 6. 8. 2003, tj. po datu účinnosti , jenž v čl. VI. stanovil, že pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod končí dnem 31.12.2005. Žalobce na základě výše uvedeného žádným důkazem nevyvrátil námitku žalovaného ohledně zániku jeho nároků vzhledem k tzv. restituční tečce. Odvolací soud vyslovil, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení , 7 zákona o půdě a správně aplikoval též článek VI. , když přihlédl k Ústavnímu nálezu sp. zn. , publikovanému ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb., který prekluzívní lhůtu podle článku VI. zrušil pouze pro původní oprávněné osoby, nikoli pro osoby, které nabyly pohledávky postoupením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců není po právu, neboť jejich právo na vydání náhradních pozemků založené rozhodnutími Pozemkového úřadu, které nabyly právní moci po datu 6. 8. 2003, zaniklo dnem 31. 12. 2005.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam a odůvodňuje ho dle tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání poukazuje na měnící se rozhodovací praxi soudů v této věci a uvádí, že v minulosti byla rozhodovací praxe soudů taková, že soudy nepovažovaly za možné domáhat se žalobou proti žalovanému převodu konkrétního pozemku k uspokojení nesplněného restitučního nároku vyplývajícího z ustanovení zákona o půdě, s odůvodněním, že převod pozemku nebyl podmiňován v rozhodné době veřejnou nabídkou pozemků. Změnu této praxe přineslo  rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , sp. zn. a Ústavního soudu  sp. zn. a sp. zn. . Dále tvrdí, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Tvrdí, že zásadní otázkou pro posouzení žalobního návrhu je zejména otázka povahy a následků tzv. „restituční tečky“, tj. novely provedené a výklad nálezů Ústavního soudu týkající se této věci. Dále se žalobce domnívá, že tato problematika není doposud v judikatuře ani v teorii dostatečně vyřešena a že se jedná o rozhodnutí, které má význam nejen pro okruh účastníků tohoto řízení, ale i pro široký okruh majitelů restitučních nároků dle zákona , tedy původních restituentů a jejich právních nástupců. Žalobce má za to, že odvolací soud pak v podstatě věc nepřezkoumával nijak a jen odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Považuje za vhodné zdůraznit, že nemůže být nikomu na újmu, když je ve vymáhání svého nároku aktivní, a to i tak, že se splnění nároku domáhá soudní cestou. Dále poukazuje na skutečnost, že v době kdy byla žaloba podána, tzv. restituční tečka ještě nenastala. Uvádí, že nemohl nijak ovlivnit délku soudního řízení a nemůže nést negativní důsledky vyplývající z délky soudního řízení. S ohledem na výše uvedené má za to, že se soudy rozhodující v této věci nedostatečně vypořádaly s provedenými důkazy a se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a že nedostatečně posoudily povahu restituční tečky. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání, zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –  účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle ustan. , (dále jen „ “) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí dovolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. ], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. ], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Z gramatického výkladu výše uvedeného, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení         K tomu v daném případě přistupuje okolnost, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.

Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ,

a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. . Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. , v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl , který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků  končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná  osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení

Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn . Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.

Dovolací soud připomíná pro úplnost, že posouzením charakteru lhůty stanovené v , 7 ve znění se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.

Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle věty první za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. března 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu