Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3904/2010

U S N E S E N Í

Ing. J. H.,

J. H.,

zemřelému 17. 2. 2009, o 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2010, č. j. -497, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 1. 3. 2010, č. j. -483, rozhodl o zastavení řízení, v němž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, jež měla odpovídat bezdůvodnému obohacení vzniklému na straně žalovaného investicemi žalobce do nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků. Okresní soud k tomuto kroku přistoupil po zjištění, že žalovaný dne 17. 2. 2009 zemřel a dědické řízení vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. bylo usnesením ze dne 4. 5. 2009, č. j. -75, zastaveno podle , neboť zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. Okresní soud uvedl, že za těchto okolností neumožňuje povaha věci v řízení pokračovat, neboť účastník nemá žádného právního nástupce. Pokračovat v řízení by bylo možné jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že žalovaný zanechal majetek vyšší než jen nepatrné hodnoty, což se ovšem v daném případě nestalo, a soud tudíž musel v souladu s ustanovením přistoupit k zastavení řízení.

K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze a usnesením ze dne 19. 4. 2010, č. j. -497, je potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nemá právního nástupce, jelikož nezanechal žádný majetek, který by byl projednán v dědickém řízení, a současně nebylo prokázáno, že by žalovaný měl ještě jiný, v dědickém řízení opomenutý, majetek. Namítal-li žalobce, že žalovaný před svou smrtí převedl jmění značné hodnoty na svou manželku a syna, nelze těmto tvrzením přiznat ve věci žádnou relevanci, jelikož případnou neúčinnost těchto právních úkonů vůči žalobci by bylo možno řešit až v případě uspokojování již přisouzené pohledávky v rámci exekuce.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a b) , přičemž současně se dovolání dotýká otázek v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešených a tedy zásadně právně významných, pročež by dovolání mělo být přípustné i ve smyslu Důvodnost dovolání je spatřována v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu Dovolatel zevrubně vylíčil dosavadní průběh soudních řízeních vedeným mezi ním a zesnulým žalovaným a posléze i s manželkou a synem žalovaného, na něž žalovaný před svou smrtí převedl podstatnou část svého majetku. Zdůraznil především, že žalovaný daroval v roce 2006 nemovitosti značné hodnoty svému synovi a současně smlouvou o zúžení společného jmění manželů ze dne 21. 6. 2000 přenechal manželce majetek (nemovitosti, auto, zůstatek na účtu), jež byl doposud ve společném jmění manželů, v několika milionové hodnotě. Tato smlouva byla posléze v rámci exekučního řízení shledána vůči dovolateli neúčinnou ve smyslu obč. zák. a dovolateli bylo přiznáno právo domáhat se uspokojení své pohledávky z majetku manželky zesnulého žalovaného. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl v řízení před soudem prvního stupně dovolatel, aby v řízení bylo namísto žalovaného pokračováno právě s jeho manželkou a synem, přičemž by mělo být jako předběžná otázka řešeno, zda žalovaný skutečně zanechal jen nepatrný majetek. Dovolatel přitom své pohledávky řádně přihlásil v dědickém řízení, v němž rovněž poukazoval na úkony, jimiž zůstavitel snižoval hodnotu svého majetku. Dovolatel v řízení připomínal, že zesnulý vlastnil i řadu starožitností (obrazů, nábytku), které v dědickém rozhodnutí nejsou zmíněny, jež však jsou patrné i z různých fotografií. Soudy v tomto řízení pochybily, převzaly-li mechanicky závěry z usnesení o dědictví a neřešily-li, proč a za jakých okolností přenechal zemřelý žalovaný právě pozůstalé manželce a synovi značný majetek, a pokud by bylo rozhodnuto soudem o zbytku nároku, zda by tyto převody vůči dovolateli nebyly neúčinné a mohl by se z tohoto majetku uspokojit. V otázce procesního nástupnictví měl soud postupovat i při nedostatku právní úpravy analogicky a držet se takového výkladu právních norem, jež by zachovával práva žalobce a neznamenal by definitivní ztrátu jeho nároku. Podle dovolatele by mělo být přihlíženo nejen k zájmům dědiců, ale i k ochraně práv a nároků věřitele, zvláště za situace, kdy se zesnulý žalovaný úmyslně a v souvislosti s projednávanou věcí zbavoval hodnotnějších věcí. Podání žaloby proti dědicům na určení, zda je zde majetek náležící do dědictví, se jeví jako zbytečné, probíhá-li současně řízení proti žalovanému, ve kterém by eventuelně mohlo být pokračováno proti dědicům. Navíc bylo prokázáno, že zůstavitel bezplatně přenechal za svého života svým dědicům značný majetek, přičemž dědicové by mohli, pokud by dědické řízení proběhlo, započítat jeden proti druhému to, co bezplatně obdrželi. Jelikož majetek přenechaný manželce a synovi byl značně odlišné hodnoty, mělo být předmětem dědictví při dědění ze zákona vypořádání těchto hodnot, které by současně mohly být použity na úhradu pohledávky dovolatele. Dovolatel rovněž připomněl existenci odporovatelné darovací smlouvy, jíž žalovaný převedl nemovitosti na svého syna, k níž by mělo být přihlédnuto, a mělo by být zváženo, zda za těchto okolností nelze výkladem dovodit možnost pokračovat v řízení proti pozůstalému synovi žalovaného. Dohody o zúžení společného jmění se pak manželka žalovaného s ohledem na znění obč. zák. nemůže vůči žalobci dovolávat a přisouzenou pohledávku by bylo možno uspokojit z tohoto majetku. Přestože v současné době nemá dovolatel žádnou vykonatelnou pohledávku vůči žalovanému, nemělo by to být překážkou toho, aby v řízení bylo pokračováno alespoň proti pozůstalé manželce, analogickým výkladem lze totiž dovodit, že nemůže-li se manželka dovolávat dohody o zúžení společného jmění např. v rámci exekučního řízení, pak by nic nemělo bránit tomu, aby namísto žalovaného vstoupila do řízení a ručila jako dědic za závazky žalovaného do výše poloviny takto nabytého majetku. Bez ohledu na to, jak skončilo dědické řízení, měla by být chráněna jako věřitele zemřelého žalovaného i práva dovolatele, který by neměl být formalistickým výkladem práva zbaven možnosti pokračovat v řízení proti jeho dědicům, jež v důsledku dřívějších právních úkonů žalovaného učiněných v úmyslu zamezit uspokojení nároků dovolatele nabyli majetek žalovaného ještě před jeho smrtí. Výkladem soudu chránícím pouze práva dědiců a nikoliv dovolatele bylo porušeno ustanovení a d, stejně jako právo na spravedlivý proces ve smyslu , a d. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo podle řízení zastaveno, je přípustnost dovolání dána , dovolací soud tedy přistoupil k přezkumu důvodnosti podaného dovolání.

V daném případě je třeba zdůraznit, že soudy jsou předně povinny respektovat zákon (srov. y) a, ač znění zákona mohou svým výkladem do jisté míry doplňovat, jejich postup musí být vždy v mezích příslušných zákonných ustanovení. K analogii se soudy mohou uchýlit pouze v již existujících občanskoprávních vztazích (srov. znění obč. zák.), avšak nemohou s její pomocí konstruovat zcela nové právní vztahy. Analogii lze přitom uplatnit především v rovině v hmotného práva, v právu procesním je analogie považována za v zásadě nežádoucí (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 27/1993, svazek 1). Řeší-li tedy soudy otázku procesního nástupnictví, nemohou svým postupem konstruovat jiné podmínky jeho vzniku, než jaké jsou vymezeny v příslušných zákonných ustanoveních. Bylo-li z usnesení o zastavení dědického řízení vydaného dle zjištěno, že žalovaný nezanechal žádného právního nástupce, a současně ani v tomto řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel měl jiný majetek, jehož existence by umožňovala soudu samostatně uvážit, zda-li ve vztahu k tomuto majetku přichází v úvahu právní nástupnictví jiné osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3057, CD 1/2005), nelze považovat za pochybení soudů, přistoupily-li k zastavení řízení dle , neboť z povahy věci není možné v řízení pokračovat, není-li právního nástupce zemřelého účastníka, tedy osoby, jíž právní řád dosazuje ve vztahu k neuhrazeným dluhům do právního postavení zemřelého dle obč. zák. Tvrdí-li dovolatel, že ve vlastnictví zemřelého žalovaného byl i majetek do dědického řízení nezahrnutý (jmenovitě obrazy a starožitnosti), zpochybňuje tak skutková zjištění odvolacího soudu, který konstatoval opak. Správnost skutkových zjištění však lze v řízení dovolacím přezkoumávat pouze v omezeném rozsahu. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne, že se Nejvyšší soud může v rámci dovolacího přezkumu zabývat pouze tím, jakým způsobem odvolací soud k učiněným skutkovým zjištěním dospěl, nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. ). Dovolatel přitom v řízení krom obecného tvrzení o existenci starožitností v domě žalovaného nevznesl žádná konkrétní tvrzení podpořená odpovídajícími důkazními návrhy, soudy tudíž neměly jakýkoliv podklad proto, aby mohly dospět k opačnému závěru, tj. že žalovaný byl vlastníkem movitých věcí v dědickém řízení nevypořádaných. Zmínka, že obrazy a starožitnosti jsou zřejmé z fotografií v dispozici dovolatele, pak představuje nový důkazní návrh, k němuž je dovolacímu soudu ustanovením zapovězeno přihlížet. Navíc lze mít pochybnosti o tom, zda by tento důkaz postačil bez dalšího jako dostatečný doklad vlastnického práva zemřelého žalovaného, neboť by jím bylo možno osvědčit pouze okolnost, že se v době pořízení fotografie tyto věci v domě nacházely, nikoliv však vlastnictví žalovaného k těmto věcem ke dni jeho smrti.

Právní nástupnictví přitom nelze dovozovat ze skutečnosti, že zemřelý žalovaný převedl před smrtí darovací smlouvou nemovitosti ve svém vlastnictví na svého syna. Přestože by bylo možné v případě naplnění zákonných podmínek zvažovat neúčinnost tohoto úkonu vůči dovolateli, nelze institut odporovatelnosti zaměňovat s právním nástupnictvím, neboť účelem odporovatelnosti je uspokojení pohledávek věřitele z majetku třetí osoby, jež od dlužníka nabyla prospěch v důsledku snahy dlužníka zkrátit věřitele, nikoliv však přímo přesun odpovědnosti za tyto pohledávky na třetí osobu. Nenastane-li žádná skutečnost, s níž by byl právem spojován přechod práv a povinností na třetí osobu, zůstává dlužníkem stále ta samá osoba bez ohledu na to, že by vymahatelnou pohledávku bylo možno případně uhradit i z majetku třetí osoby. Tato úvaha je pak rozhodující i pro posouzení možného procesního nástupnictví, protože nedošlo-li k přechodu práv a povinností žalovaného na jeho právního nástupce, nemůže být v řízení pokračováno s osobou, z jejíhož majetku by eventuální vymahatelná pohledávka mohla být uspokojena, neboť se nejedná o osobu, jež by vstoupila do právního postavení žalovaného. Snaží-li se dovolatel dále dovodit možné právní nástupnictví manželky zemřelého žalovaného, jež na základě dohody o zúžení společného jmění manželů nabyla podstatnou část majetku žalovaného, nelze ani tyto jeho argumenty považovat za důvodné. Případná neúčinnost této dohody by měla za následek pouze to, že by se dovolatel mohl samostatně domáhat uspokojení svých pohledávek týkajících se závazků náležících do nezúženého společnému jmění i po manželce žalovaného, jež by byla solidárním dlužníkem vedle svého manžela (srov. § 143a odst. 4 a § 145 odst. 3 obč. zák.), nebyla by však ani v tomto případě jeho právním nástupcem. Z pohledu procesního práva by tak bylo možno vést samostatné řízení vůči manželce žalovaného jako osobě povinné uhradit závazky patřící do společného jmění manželů, v němž by byla otázka případné neúčinnosti smlouvy o zúžení společného jmění vůči dovolateli řešena jako otázka předběžná (eventuelně by bylo možné v rámci tohoto řízení podat žalobní návrh směřující i proti manželce žalovaného). Nelze však pouze s ohledem na smlouvu o zúžení společného jmění manželů označit manželku žalovaného za jeho právní nástupkyni, jelikož její právní postavení je opět odlišené od postavení žalovaného. Je tedy zřejmé, že ač právní řád obsahuje nástroje, jež zabraňují krácení věřitele převodem majetku dlužníka na jiné osoby, nejde o takové instituty, jimiž by bylo zakládáno právní nástupnictví osob, které výše uvedeným způsobem nabyly majetek od dlužníka, jenž posléze zemřel. Závěry odvolacího soudu učiněné v tomto duchu lze považovat za správné, pročež Nejvyšší soud podle , části věty před středníkem, dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l a s tím, že na jejich náhradu procesně neúspěšný žalobce nemá právo a na straně žalovaného z povahy věci ani žádné náklady vzniknout nemohly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 6. prosince 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu