Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1531/10

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Služby Bruntál s. r. o., IČ: 61942006, se sídlem Slovenská 79/4, 792 01 Bruntál, právně zastoupené Janem Kozákem, advokátem AK se sídlem Riegrova 12, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. října 2008 č. j. - 106 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2009 č. j. - 149, za účasti 1) Okresního soudu v Bruntále a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. května 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 31. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. října 2008 č. j. - 106, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2009 č. j. - 149, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1d (dále jen "").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. října 2008 č. j. - 106 byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky uzavřít s žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v čl. I smlouvy, všechny v kat. úz. Bruntál - město v celkové částce podle znaleckého ocenění 322 082,43 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2009 č. j. - 149 byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Bruntále potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 17. března 2010 č. j. -176 bylo podle ust. věty první a ust. (dále jen "") odmítnuto dovolání žalobkyně.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly jí navržené důkazy, aniž svůj postup odůvodnily, provedené důkazy nesprávně zhodnotily a v důsledku toho nesprávně zjistily skutkový stav věci, který rovněž nesprávně právně posoudily.

Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s argumentací uvedenou v odvolání a bez dalšího převzal závěry okresního soudu, aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká provedení ústavně nekonformní interpretace ustanovení .

Soudy nevyvodily relevantní závěry ze skutečnosti, že stěžovatelka se opakovaně účastnila veřejných soutěží, které realizoval žalovaný, avšak žalovaný nepostupoval tak, jak mu to ukládá zákon. Soudy obou stupňů náležitým způsobem nevyhodnotily právní stav věci, nevzaly v úvahu veškerá rozhodná zjištění. Na četné porušení procesních právních předpisů nereagoval odvolací soud přesto, že tyto skutečnosti byly vytýkány bez toho, aniž by byly provedeny navrhované důkazy, soud ve věci rozhodl zamítnutím žaloby. Podle stěžovatelky pochybení soudů dosahuje do ústavní roviny, neboť bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka je toho názoru, že nárok na vydání náhradního pozemku získala již dne 4. července 2001, tedy před přijetím ustanovení o tzv. restituční tečce a naplňuje účel zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83y, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V souzené věci obecné soudy shodně poukázaly na to, že v článku VI , kterým se mění , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a některé další zákony se uvádí, že pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci, anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona (tj. 6. srpna 2003), lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005. Z uvedeného soudy dovodily, že žaloba nemůže obstát, neboť nedošlo-li do data 31. prosince 2005 k převodu pozemků na držitele restitučních oprávnění, po tomto datu tak učinit nelze. Citovaná norma představuje tzv. restituční tečku pro vypořádání restitučních oprávnění formou vydání náhradních pozemků. Na uvedeném závěru, konstatoval odvolací soud, nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005

sp. zn.

, publikované pod č. 531/2005 Sb., které tzv. restituční tečku pro převod pozemků zčásti zrušilo, avšak toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle ust. Totéž platí i o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , které do jisté míry rozšiřuje okruh osob, na něž se restituční tečka nevztahuje, což se však týká pouze osob, které ačkoli nejsou původními restituenty, či jejich dědici, jsou osobami provozujícími zemědělskou výrobu, přičemž vydání náhradních pozemků takovým osobám je odůvodněno rovněž veřejným zájmem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Obecné soudy v souzené věci zjistily, že žalobkyně osobou provozující zemědělskou výrobu ke dni 31. prosince 2005 nebyla. Uvedené závěry obecných soudů shledal správným i soud dovolací.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně s odvolacím soudem poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. (R 53/2008), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle ust. zákona o půdě ze strany osob, které nárok převzaly postoupením od osob oprávněných v restituci, vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ve vztahu k , kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. prosincem 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též v rozhodnutích ze dne 22. února 2007, sp. zn. , ze dne 22. února 2007 sp. zn. , ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. , ze dne 7. června 2007 sp. zn. , ze dne 10. srpna 2007 sp. zn. a dalších.

S těmito názory se Ústavní soud ztotožňuje.

Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí, vydaná v předmětné věci, řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména ust. ), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83y, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V souzené věci obecné soudy shodně poukázaly na to, že v článku VI , kterým se mění , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a některé další zákony se uvádí, že pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci, anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona (tj. 6. srpna 2003), lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005. Z uvedeného soudy dovodily, že žaloba nemůže obstát, neboť nedošlo-li do data 31. prosince 2005 k převodu pozemků na držitele restitučních oprávnění, po tomto datu tak učinit nelze. Citovaná norma představuje tzv. restituční tečku pro vypořádání restitučních oprávnění formou vydání náhradních pozemků. Na uvedeném závěru, konstatoval odvolací soud, nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005

sp. zn.

, publikované pod č. 531/2005 Sb., které tzv. restituční tečku pro převod pozemků zčásti zrušilo, avšak toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle ust. Totéž platí i o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , které do jisté míry rozšiřuje okruh osob, na něž se restituční tečka nevztahuje, což se však týká pouze osob, které ačkoli nejsou původními restituenty, či jejich dědici, jsou osobami provozujícími zemědělskou výrobu, přičemž vydání náhradních pozemků takovým osobám je odůvodněno rovněž veřejným zájmem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Obecné soudy v souzené věci zjistily, že žalobkyně osobou provozující zemědělskou výrobu ke dni 31. prosince 2005 nebyla. Uvedené závěry obecných soudů shledal správným i soud dovolací.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně s odvolacím soudem poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. (R 53/2008), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle ust. zákona o půdě ze strany osob, které nárok převzaly postoupením od osob oprávněných v restituci, vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ve vztahu k , kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. prosincem 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též v rozhodnutích ze dne 22. února 2007, sp. zn. , ze dne 22. února 2007 sp. zn. , ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. , ze dne 7. června 2007 sp. zn. , ze dne 10. srpna 2007 sp. zn. a dalších.

S těmito názory se Ústavní soud ztotožňuje.

Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí, vydaná v předmětné věci, řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména ust. ), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu