Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3041/2019

28 Cdo 3041/2019-471

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. -452, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 2. 2019, č. j. -411, zrušen v té své části, jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; v části ukládající žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání dalších, v tomto výroku rozsudku identifikovaných pozemků (v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY, a XY) jako náhradních podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), byl označený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). V rozsahu výroku pod bodem II byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „výše restitučního nároku žalobce uspokojeného vydáním náhradních pozemků činí 1 754 843,80 Kč“ (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto jak o nákladech řízení u soudu prvního stupně, tak i o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (ve smyslu ) připíná k vyřešení otázky promlčení práva na přecenění restitučního nároku, při němž se měl odvolací soud odchýlit od konstantní judikatury dovolacího soudu (poukazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ). Za nesprávné považuje dovolatelka i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud – v rozporu s jí citovanou judikaturou dovolacího soudu – nesprávně ocenil jako pozemky stavební. Napadá i vyřešení otázky, zdali byly splněny předpoklady pro uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků mimo veřejnou nabídku na základě podané žaloby, jsouc přesvědčena o tom, že vůči žalobci nepostupovala liknavě. Přitom namítá, že se odvolací soud otázkou liknavosti nezabýval a nezkoumal, jsou-li žalobcem nárokované pozemky jako náhradní k tomuto účelu vhodné a nebrání-li jejich převodu některá ze zákonem stanovených překážek. Rozhodnutí dovolatelka napadá i v části výroku o náhradě nákladů, vytýkajíc zde odvolacímu soudu, že při částečném zastavení řízení neaplikoval ustanovení .

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt)nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ).

Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ).

Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí, je-li vystavěna i na tom zjištění, že nárok na převod náhradních pozemků nebyl uspokojen navzdory aktivnímu přístupu žalobce, resp. jeho předchůdce, jenž samotný restituční nárok uplatnil u pozemkového úřadu v zákonných lhůtách již v roce 1991, pravomocně o něm bylo rozhodnuto v roce 2005, přičemž žalobce se také opakovaně účastnil i organizovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, leč překážkou v uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem stal se později zejména postoj žalované (jejího předchůdce), jež lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků. V souladu s citovanou judikaturou pak odvolací soud dovodil, že následkem liknavého (až svévolného) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a jako způsobilý prostředek k uspokojení práv lze připustit i žalobu na vydání konkrétních vhodných (předmětných) pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn i ten závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. ); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. ).

Založil-li odvolací soud svůj závěr, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě (žalobci, resp. jeho předchůdci) vydat pro zákonnou překážku (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je nutno ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát zařazeny do stavebního obvodu č. 11, účelem jejich odnětí státem byla výstavba a rozšíření závodního dostihového areálu XY), jež byla následně i realizována, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zjevné i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. .

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , v němž byl vysloven závěr, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce určení charakteru odňatých pozemků (jako pozemků stavebních) není založeno toliko na existenci směrného územního plánu, ale na dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby závodiště, odnětí předcházející územní rozhodnutí, realizace výstavby). Závěry odvolacího soudu tak nekolidují ani s dovolatelkou v dané souvislosti současně citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. .

Má-li dovolatelka za to, že dovolací soud se doposud nezabýval otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků v areálu závodiště ve XY, lze v tomto směru odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. (vydané ve sporu týchž účastníků), jimiž Nejvyšší soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky situované v areálu závodiště ve XY ocenily ve smyslu jako pozemky stavební.

Ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , nelze v této věci považovat za případný, jestliže v označené, tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění , což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným defektem netrpí (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobci dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní. Podpůrné závěry uvedené v odkazovaném rozhodnutí, dovolatelkou takto citované, týkající se kvality podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho hodnocení soudem, byly pak dovolacím soudem vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy 7 ve zmíněném řízení vůbec nezabýval (na rozdíl od nyní projednávané věci).

Rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že nepřisvědčil dovolatelkou vznesené námitce promlčení „práva žalobce na přecenění“ uplatněného restitučního nároku. Rozhodovací praxe je ustálena i v tom, že závěry o výši restitučního nároku, vyslovené v pravomocných rozhodnutích o jednotlivých žalobách na vydání náhradních pozemků týkajících se týchž účastníků, nejsou pro účastníky ani soudy v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ). Řízení o žalobách na vydání náhradního pozemku totiž představují řízení ve věcech týkajících se vlastnického práva k náhradním pozemkům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. ), ve kterých výše dosud neuspokojeného restitučního nároku jest toliko jednou z rozhodných skutkových okolností (a nikoliv samostatným majetkovým právem, jež by bylo takto uplatňováno), jež odůvodňují vyhovění žalobě na vydání požadovaného náhradního pozemku (opodstatňuje-li výše neuspokojeného restitučního nároku vydání zvolené pozemkové náhrady) a které musí být žalobcem tvrzeny a prokazovány. Z uvedeného důvodu také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. , usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. ).

Nadto soudní praxe reflektuje i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nepovažoval-li tedy odvolací soud námitku promlčení „práva žalobce na přecenění“ uplatněného restitučního nároku, vznesenou v průběhu řízení dovolatelkou, za důvodnou, nikterak se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvod čehokoliv měnit, neodchýlil.

Zjevně nepřípadný je v dané souvislosti odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , jež se zabýval otázkou počátku promlčecí doby na úhradu za zhodnocení nemovitostí podle ustanovení a , o zmírnění následků některých majetkových křivd, což je případ očividně jiný než nyní projednávaná věc. Uvedené platí i pro žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , v němž dovolací soud řešil zcela odlišnou situaci, v níž byla oprávněné osobě poskytnuta za odňaté a nevydané pozemky finanční náhrada (ve formě směnky), kterou oprávněná osoba přijala, přičemž až pět let poté u soudu podanou žalobou požadovala doplatek finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky s odůvodněním, že již vyplacená finanční náhrada nebyla adekvátní hodnotě odňatých pozemků.

Přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky žalované, že se odvolací soud napadeným rozsudkem nezabýval otázkou liknavosti žalované (jejího předchůdce) ve vztahu k nárokům žalobce a že nezkoumal, nejsou-li dány zákonné překážky bránící vydání nárokovaných pozemků žalobci jako pozemků náhradních. Tyto námitky (i se zřetelem na důvody rozhodnutí odvolacího soudu, shrnuté v bodech 12 a 14 odůvodní napadeného rozsudku, z nějž je zřejmé, že ani tyto otázky odvolací soud nepominul, zabýval se jimi v dostatečném rozsahu a věc právně posuzoval i prizmatem tam uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) zjevně nejsou korektní a odvolacím soudem přijaté závěry se tudíž nepříčí ani další dovolatelkou odkazované judikatuře Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. , či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. ), jež soudy vyzývá i k posouzení těchto otázek jako významných pro rozhodnutí o vydání náhradního pozemku oprávněné osobě.

Jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, dovolání přípustné není ( ).

Směřuje-li snad dovolání též proti té části výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo (pro zpětvzetí žaloby) řízení zastaveno za současného zrušení dotčené části výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k tomu rozhodnutí postrádá vymezení důvodu dovolání ( ) a uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), přičemž absence těchto (obligatorních) náležitostí dovolání (o které lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. větu první ) přestavuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích pod body III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání v jeho celém rozsahu odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, s ohledem na rozsah i obsah podaného vyjádření nelze považovat a účelně vynaložené.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu