Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2285/2019

28 Cdo 2285/2019-217

USNESENÍ

a) V. M.

, narozeného XY, bytem XY, a

b) M. S.,

narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

,

IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle,

vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. února 2019, č. j. a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalovaná napadla dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2018, č. j. -121, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. -154, jimiž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. XY a žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 22 360,80 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež nebyly oprávněné osobě dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), vydány. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. . Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , měla dovolatelka dále za to, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval i otázku svévole a liknavosti při uspokojování restitučních nároků žalobců. Namítala přitom, že žalobci při úsilí o vypořádání těchto nároků nebyli dostatečně aktivní.

Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další viz níže)

.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. , popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ). Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. ). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. , konečně Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. , , v účinném znění).

Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů dovolatelkou vznesenou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci, kdy jejich nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež stejně jako její právní předchůdce setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků jako zemědělských a požadavek žalobců na jejich adekvátní ocenění (jako pozemků stavebních) odmítla teprve přípisem ze dne 2. 5. 2017, nijak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.

Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. (cit. výše). Rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. (cit. výše) pak na projednávanou věc z důvodu odlišného skutkového základu nedopadají (otázka promlčení nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky dle zákona o půdě nevydané zde řešena není), stejně jako usnesení sp. zn. a sp. zn. (cit. výše), v nichž se žalobce domáhal finanční náhrady za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, ale mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nálezy sp. zn. a sp. zn. , cit. výše, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je dále ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady

vigilantibus iura scripta sunt

)

nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. rozsudek sp. zn. , cit. výše). Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý a svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (viz žádosti žalobců o přecenění jejich restitučních nároků) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), následkem čehož se ocitla v prodlení (restituční nárok žalobců byl deklarován již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2000 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatelka dále, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda se zastavovací plán rekreační oblasti vztahoval na všechny odňaté pozemky, a při jejich ocenění nezohlednily srážky ve smyslu ustanovení Přílohy č. 7 , nesou se její námitky v rovině skutkové a dovolatelka jimi neuplatňuje jediný zákonný dovolací důvod, jímž je dle , ve znění účinném od 1. 1. 2013, toliko nesprávné právní posouzení věci ( ), jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání. Dovolatelka nadto za řízení před soudy nižšího stupně ani nepředestřela žádné konkrétní skutkové okolnosti či důkazy, z nichž by bylo lze dovodit, že se zastavovací plán na některé z odňatých pozemků nevztahoval nebo že by zde snad byly důvody pro aplikaci navrhovaných cenových srážek.

Prostřednictvím námitek, že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku a že odvolací soud doplnil dokazování, ač měl rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit, pak dovolatelka vytýká vady řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. ) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné ( ).

Zamítly-li ostatně soudy nižšího stupně návrh na vypracování revizního znaleckého posudku s odůvodněním, že při ocenění odňatých pozemků vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného S., o jehož správnosti nebylo pochybností a vůči jehož závěrům vznesla dovolatelka své námitky toliko v nekonkrétní a obecné rovině, nikterak se tím ustálené judikatuře nezpronevěřily (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. ). V rozporu se zákonem pak není ani postup, kdy odvolací soud doplní dokazování, i když by mohl za účelem jeho doplnění rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. ). Okolnost, že dovolatelka byla s to argumentačně brojit proti závěrům soudu prvního stupně v odvolání, nadto nasvědčuje tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně vadou nepřezkoumatelnosti netrpělo (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ).

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny ( ).

Napadá-li snad dovolatelka výrok I. rozsudku odvolacího soudu i v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 4 000 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 5 203 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 9. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu