Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3109/2017

22 Cdo 3109/2017

U S N E S E N Í

H. V.

,

zastoupené JUDr. Jitkou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kováků 1077/9, proti žalovaným

1) M. S.

,

2) V. S.

,

oběma zastoupeným Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. -331, , a , takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. -111, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č.j. -250, určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky, každý jednou ideální polovinou, zahrady parc. č. 1560 o výměře 38 m

2

, vytvořené geometrickým plánem Ing. Pavla Hrušky č.166-95/2012, v katastrálním území R. u U. J. a obci R., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 27 200 Kč (výrok II.). Státu nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 100 Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. -226, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1560 – zahrada, o výměře 38 m

2

, vytvořené geometrickým plánem Ing. Pavla Hrušky č.166-95/2012 pro rozdělení pozemků, v katastrálním území R. u U. J. a obci R., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora (výrok I.). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 35 688,78 Kč (výrok II.) Státu nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 100 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. -331, , a , rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2013, č. j. -111, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č.j. -250, změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky, každý jednou ideální polovinou, zahrady parc. č. 1560 o výměře 38 m

2

, vytvořené geometrickým plánem Ing. Pavla Hrušky č.166-95/2012, v katastrálním území R. u U. J. a obci R., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora (výrok I.). Dále ve výrocích I. a II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2015, č. j. -226 (výrok II.). Žalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře náklady řízení státu ve výši 12 100 (výrok III.). Žalovaným dále uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 19 000 Kč (výrok IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Jeho přípustnost vymezili odkazem na (dále „ “) a konstatovali, že ji shledávají v nesprávném procesní postupu odvolacího soudu. Uvedli současně, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda veškeré dokazování potřebné pro rozhodnutí ve věci může provést až odvolací soud v případě, že soud prvního stupně „neprovedl prakticky žádná zjištění.“ Vysvětlili, že soudní řízení je v českém právním řádu konstruováno jako dvoustupňové a odvolací soud by měl přistoupit ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud by měl provádět k návrhům účastníků rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. V projednávané věci odvolací soud však k tvrzenému vydržení vlastnického práva žalovanými provedl rozsáhlé dokazování a žalovaní tak pozbyli možnosti domáhat se přezkumu správnosti skutkových zjištění v řádném instančním postupu. Dále namítali, že některá zjištění odvolacího soudu nejsou správná (počátek užívání sporného pozemku žalovanými, absence přístupu na sporný pozemek z pozemku žalobkyně). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalovaných, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 31. 5. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné ( ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Dovolatelé žádají v projednávané věci odpověď na otázku mezí důkazní aktivity odvolacího soudu v poměrech ustanovení Domnívají se, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu neměl odvolací soud doplňovat dokazování sám a ve věci meritorně (v neprospěch žalovaných) rozhodnout, ale napadené rozsudky soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Mají za to, že předestřená otázka procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Dovolání není přípustné, neboť otázkou procesního práva položenou žalovanými se rozhodovací praxe dovolacího soudu již zabývala a postup odvolacího soudu nebyl s judikatorními závěry Nejvyššího soudu v rozporu.

Podle až 4 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. ).

I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. ). Ostatně samotné ustanovení považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením , nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, kterou akcentují dovolatelé. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu ustanovení , 3 nebo 4 ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s , v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“

Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. , jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz

).

V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. , pak Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. ) a ani ústavně zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. ). Navíc ustanovení (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. ).“

Žalovaní dále namítali nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, pokud šlo o počátek užívání sporného pozemku (uváděli, že jej udržovali již od sedmdesátých let, avšak odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že jej začali užívat až v polovině devadesátých let), a o absenci přístupu žalobkyně na sporný pozemek. Z pohledu přípustnosti dovolání tyto námitky nemohou obstát. Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Jelikož žalovaní napadli dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by směřovalo pouze proti některému z jeho výroků, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Tomuto požadavku však žalovaní v dovolání nedostáli. Proto ani proti výrokům o nákladech řízení a o nákladech řízení státu nemůže být dovolání přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle je odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu