Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1142/2025

28 Cdo 1142/2025-366

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: A. T., zastoupená JUDr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem Praze 1, Revoluční 104/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad,IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025, č. j. -319, takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. -319, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 9. 2024, č. j. -234, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Oceňuje žalobkyni odňaté a posléze nevydané pozemky jako stavební, a nikoliv zemědělské, dále dovodil, že jí příslušely restituční nároky z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 1102/12, č. j. PÚ 1345/12, č. j. PÚ 1537/97, PÚ 927/96/1 a č. j. PU 696/09 ve výši 3 950 150 Kč, z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PU 750/10, č. j. PU 3292/92/2 a č. j. PU 380/09 ve výši 3 485 621,32 Kč a z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05 ve výši 4 086 398,20 Kč; na uspokojení nároků z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05 byla žalobkyni v roce 2008 na základě dohody s právním předchůdcem žalované poskytnuta finanční náhrada 86 938,73 Kč a na vykrytí všech uvedených restitučních nároků byly žalobkyni již vydány náhradní zemědělské pozemky v hodnotě 7 185 201,89 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud, maje za to, že poskytnutím peněžitého plnění nároky žalobkyně z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05 nezanikly ani s ohledem na okamžik plnění nejsou promlčeny, shledal, že je namístě vydat žalobkyni na uspokojení jejího zbývajícího restitučního nároku jí zvolený náhradní zemědělský pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v hodnotě 1 572 202 Kč. Žalobě proto vyhověl.

3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda vyplacení peněžité náhrady za oprávněné osobě odňaté a posléze nevydané pozemky (na uspokojení restitučního nároku z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. ) dle dohody ze dne 15. 8. 2008 mělo za následek částečný zánik či promlčení jejího restitučního nároku. Mínila, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. , a ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. . Namítala, že nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. , na posuzovanou věc nedopadají, přičemž odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. , publikovaný pod č. 2/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá.

4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle ) pro vyřešení otázek, zda a za jakých podmínek vyplacení peněžité náhrady za oprávněné osobě odňaté a posléze nevydané pozemky v tehdy požadované výši mělo (mohlo mít) za následek zánik rozhodnutími pozemkového úřadu přiznaného restitučního nároku, případně zda uspokojení zbývajícího restitučního nároku formou vydání náhradního zemědělského pozemku je s to (v poměrech dohody o uspokojení restitučního nároku v peněžité formě) vyloučit vznesená námitka promlčení, které odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

6. Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají.

7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

10. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě), v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 dovolatelka, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ).

11. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl, případně jeho uspokojení nebrání důvodně vznesená námitka promlčení) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali dovolatelka postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ).

12. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. ), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. ) a že mechanismus poskytování finanční náhrady (§ 16 zákona o půdě) se zpravidla aktivuje ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. , či závěry obsažené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), současně připouští, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. , publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. ). Finanční náhrada za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek dovolatelky, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. ). Poskytnutí finanční náhrady je spojeno s výzvou (žádostí) oprávněné osoby a děje se tak – nebylo-li stranami ujednáno něco jiného – v zákonem stanovených lhůtách (viz § 16 odst. 4 zákona o půdě, ve znění účinném do 4. 5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 ustanovení 16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím dostal by se povinný subjekt do prodlení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. ; přiměřeně i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ). Ústavní soud pak ve své nálezové judikatuře (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. ) zánik restitučních nároků oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě formou uspokojení jejich požadavků na vyplacení jimi požadované peněžité náhrady váže na zjištění, že oprávněné osoby výslovně a jednoznačně projevily vůli se práva na uspokojení zbývající části restitučního nároku vzdát, případně projevily, že přijetím finanční náhrady považují svůj restituční nárok v celém rozsahu za vypořádaný (popř., že uzavřely v tomto směru dohodu).

13. Odvolací soud se výše citované judikatury důsledně nedržel. Nezabýval se totiž náležitě tím, zda restituční nároky z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05, nezanikly v důsledku právního jednání účastníků řízení, jestliže (dle zjištění soudů nižšího stupně) žalobkyně dne 18. 6. 2008 zažádala u dovolatelky o uspokojení uvedených nároků formou peněžité náhrady ve výši 86 938,73 Kč, dopisem ze dne 11. 8. 2008 dovolatelce sdělila, že podepsala jí zaslanou dohodu o poskytnutí peněžité náhrady, tuto jí vrací a „veškeré závazky vůči Ministerstvu zemědělství má zcela vyrovnány“, a předmětná částka jí byla dne 14. 10. 2008 též uhrazena. Nehodnotil přitom, zda popsané právní jednání ve světle citované nálezové judikatury nepředstavuje vzdání se práva žalobkyně na uspokojení případné zbývající části restitučního nároku či projev vůle značící, že přijetím peněžité náhrady považují strany restituční nárok v celém rozsahu za vypořádaný. V takovém případě by (za situace, kdy restituční nárok žalobkyně plynoucí z ostatních rozhodnutí pozemkového úřadu dosahuje výše 7 435 771,32 Kč a co do částky 7 185 201,89 Kč byl již uspokojen) nárok žalobkyně na bezúplatný převod náhradního zemědělského pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v hodnotě 1 572 202 Kč zjevně dán nebyl. Závěry odvolacího soudu (o naplnění předpokladů vyhovění žalobě o převod žádaného náhradního zemědělského pozemku) jsou z uvedeného důvodu neúplně, a tudíž nesprávné.

14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení jako obecného předpisu soukromého práva (viz zákona o půdě; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu zákona o půdě pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada ( , , účinného do 31. 12. 2013; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. ). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. , ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. , na nějž odkazovala i dovolatelka). Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo došlo-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. ).

15. Odvolací soud výše uvedenou judikaturu při posouzení otázky případného promlčení zbývajícího restitučního nároku z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05, nezanikl-li na základě vyplacení peněžité náhrady ve výši 86 938,73 Kč a právního jednání účastníků řízení (viz výklad shora), rovněž důsledně nerespektoval. Nehodnotil totiž okolnost, že právní předchůdce dovolatelky na žádost ze dne 18. 6. 2008 vyplatil žalobkyni celý (v té době evidovaný) zůstatek předmětného restitučního nároku, přičemž z jeho chování nebylo lze usuzovat na ochotu poskytnout na jeho vykrytí další peněžitou či naturální náhradu a žalobkyni (měla-li na její výzvu poskytnutou peněžitou náhradu za nedostatečnou) nic nebránilo v tom, uplatnit u soudu v obecné tříleté promlčecí době běžící od přijetí peněžité náhrady (žalobou o plnění) její doplacení. Byť pak v poměrech, v nichž je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), nebývá namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (taková námitka zpravidla odporuje dobrým mravům), v projednávané věci, v níž žalobkyně při uspokojování předmětného restitučního nároku na veřejných nabídkách pozemků nijak závislá nebyla – od přijetí peněžité náhrady v roce 2008 (doprovázeného výše popsaným právním jednáním účastníků řízení) o uspokojení případné zbývající části restitučního nároku dlouhodobě nikterak neusilovala (o převod náhradních zemědělských pozemků na jeho vykrytí projevila zájem až v roce 2023), považujíc jej za uspokojený (poskytnutím peněžité náhrady odpovídající tehdy evidované výši nároku) – důvody, pro něž by se dovolatelkou vznesená námitka promlčení příčila dobrým mravům, a priori dány nejsou (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. ). Závěry odvolacího soudu o případném promlčení restitučního nároku žalobkyně plynoucího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05, jsou tudíž taktéž neúplné, a proto nesprávné.

16. Nejvyšší soud tedy, shledávaje dovolání opodstatněným, dle a odst. 2, věty první a druhé, přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , ).

17. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , věty druhé, ).

18. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 7. 2025

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu