Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1767/2010

U S N E S E N Í

J. K

Pozemkovému fondu České republiky

, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2009, č.j. -104, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil ve věci samé výrok III rozsudku Okresního soudu Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 12. 2008, č.j. -51, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni peněžní náhradu za nevydané pozemky ve výši 683.048,31 Kč, a změnil jej toliko ve výroku o lhůtě plnění, jíž určil do 29. 7. 2011 (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákona o půdě“), které vzniklo právo na vydání jiných (náhradních) pozemků podle zákona o půdě v hodnotě 40.419,57 Kč; další nároky ve výši 683.048,31 Kč pak shromáždila postoupením pohledávek od ostatních (spolu)oprávněných osob, jež jsou v poměru k ní osobami blízkými. Její nárok podle závěru odvolacího soudu nelze uspokojit naturálním plněním a žalobkyně má proto právo na peněžitou náhradu ( a zákona o půdě). Jsa vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku z 25. 8. 2009, sp. zn. , dovodil, že pokud žalobkyně při shromáždění restitučních nároků nesledovala cíle komerční či spekulační a i ostatní nároky shromáždila za účelem provozování zemědělské výroby, není rozumného důvodu lišit mezi nárokem, který ji svědčil jako původní oprávněné osobě a ostatními nároky, jež získala postoupením od osob jí blízkých. V takovém případě její nárok na vydání náhradních pozemků nezanikl podle ustanovení o tzv. „restituční tečce“ ( a 7 zákona o půdě a čl. IV , ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. ) a při zjištěné nemožnosti jeho uspokojení naturálním plnění žalobkyně nezmeškala lhůtu ani pro uplatnění nároku na poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky podle zákona o půdě, ve znění článku V (správně ). Ve věci samé tudíž odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeného rozsahu, o zaplacení 683.048,31 Kč, věcně správným; v tomto rozsahu jej proto potvrdil ( ) a změnil jej toliko ve výroku o lhůtě k plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které označil za přípustné podle ustanovení a c) , pokládaje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a naplňující současně podmínku zásadního významu po právní stránce; tvrdil přitom, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítal, že žalobkyně neprokázala, že restituční nároky shromáždila od osob sobě blízkých ani že je osobou soukromě hospodařící. Dovozoval, že za včasné uplatnění nároku nelze pokládat toliko doručení stejnopisu žaloby žalovanému dne 26. 1. 2006, jíž u soudu podal předchůdce žalobkyně Ing. M. G. Podle názoru žalovaného k uplatnění nároku na peněžitou náhradu došlo až po vstupu žalobkyně do řízení, dne 30. 6. 2008, kdy byl žalovanému doručen stejnopis doplnění žaloby s požadavkem na poskytnutí peněžité náhrady. Podle čl. V a VI (části druhé) , bylo lze nárok na poskytnutí peněžité náhrady uplatnit písemnou výzvou doručenou pozemkovému fondu nejpozději do šesti měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku. Jelikož nabyl účinnosti 5. 5. 2006, lhůta pro uplatnění nároku podle názoru žalovaného uplynula již 5. 11. 2006 a výzva žalované z 28. 7. 2008 je i z tohoto pohledu výzvou opožděnou, učiněnou již po zániku práva. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky ( ), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení ( ) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství ( ).

Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v dovoláním napadeném výroku III, v rozsahu o zaplacení částky 683.048,31 Kč) potvrzen, přičemž zde nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu , již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo toliko v jeho výrokové části, jíž byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění; takové rozhodnutí (jež má povahu usnesení) rozhodnutím ve věci samé není a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení , 238a a 239 , jelikož nejde o žádné z usnesení v těchto ustanoveních vyjmenovaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C. 1928, sv. 25). Dovolání může být proto přípustné pouze proti výrokové části rozsudku o uložení povinnosti k plnění, ovšem při současném splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Jelikož při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle nemá dovolatel k dispozici dovolací důvody podle , ani podle , jsou bez významu námitky žalovaného, které uplatňuje za účelem zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, jež se staly východiskem právního posouzení věci. Konkrétně jde o námitky zpochybňující hodnotící závěr odvolacího o vzájemných vztazích žalobkyně a osob, od nichž shromáždila zbývající restituční nároky a jež jsou v poměru k ní osobami blízkými, o cíli, který tím sledovala (který nebyl komerční ani spekulační), o provozování zemědělské činnosti, jakož i zjištění o tom, zda, kdy a jakou formou žalovaného vyzvala k vyplacení peněžní náhrady za nevydané pozemky, za které ji podle závěru odvolacího soudu (dovoláním nezpochybňovaného) nelze poskytnout jiné vhodné pozemky. Tyto okolnosti, jež jsou vesměs skutkové povahy, rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní.

Při právním posouzení věci pak odvolací soud respektoval závazný právní názor, jež v této věci Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku z 25. 8. 2009, sp. zn. , jímž v pořadí první rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, ). Správně nyní dovodil, že při zjištěných výjimečných okolnostech případu lze i na žalobkyni jako oprávněnou osobu vztáhnout úvahy Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. (publikovaném pod č. 531/2005 Sb.), jež jej vedly k tomu, že pouze ve vztahu k těmto osobám (a jejich dědicům) zrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek (ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI ). V zájmu stručnosti Nejvyšší soud odkazuje na právní argumentaci uvedenou ve shora označeném rozsudku, podepřenou odkazy na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se řešení této právní otázky. Jestliže žalobkyně nepatří mezi osoby, na které se vztahovala lhůta pro převod jiného pozemku podle zákona o půdě, resp. podle čl. VI , ani časové omezení vyplývající z ustanovení zákona o půdě, ve znění článků V a VI , se v jejím případě neuplatní; mechanismus poskytování finanční náhrady se zde aktivuje teprve ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek.

I v otázce uplatnění práva oprávněnou osobou u žalovaného pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež jsou obsahem odůvodnění v této věci vydaného rozsudku sp. zn. , s tím, že podle obsahu spisu nárok u žalovaného uplatnil již předchůdce žalobkyně Ing. M. G. Jelikož žalobkyně do řízení vstoupila v jeho průběhu jako procesní nástupkyně Ing. M. G., přijala stav řízení v době svého nástupu do řízení (, ) a zachovány tím zůstaly i veškeré právní účinky s podáním žaloby spojené (, věta druhá, ).

Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s ustálenou judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – dovolání odmítl ( věty první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 za situace, kdy žalobkyni, která by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu