Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
D61F7070D3B3E7EAC1258EA100528AC0.html
HTML · 145.82 KB
No categories available
22 Cdo 240/2026
22 Cdo 240/2026-704
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 105/2018 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, č. j. 19 Co 58/2024 -650, takto:
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 6. 2018 u Městského soudu v Brně domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) – účastníků řízení. Žalobu založila na těchto tvrzeních: manželství účastníků bylo uzavřeno dne 29. 4. 2000 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 54 C 406/2014 -23, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2015, bylo rozvedeno. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání společného jmění manželů. Vypořádání uplatnila ve vztahu k dále specifikovanému majetku nabytému za trvání manželství: členskému podílu v družstvu XY, stavební bytové družstvo, a s ním spojenému právu užívat družstevní byt ev. č. XY o dispozici 4+1 v 5. nadzemním podlaží domu na adrese XY v XY, osobnímu automobilu FORD Galaxy, reg. zn. XY, finančním prostředkům uloženým na účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s., včetně podílových listů, a sbírce starožitných hodinek. Žalobkyně navrhla, aby členský podíl byl přikázán do jejího výlučného vlastnictví a osobní automobil do výlučného vlastnictví žalovaného. Současně požadovala vypořádání vnosu do společného jmění ve výši 280 000 Kč představujícího dar od jejího otce použitý na pořízení členského podílu, a dále investice ve výši 70 000 Kč, jež měla být ze společného jmění vynaložena na zhodnocení a zachování domu č. p. XY v katastrálním území XY, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně se dále domáhala vypořádání částky 383 250 Kč, jež měla být vynaložena v důsledku drogové závislosti žalovaného, částky 313 960 Kč jako investice do zhodnocení družstevního bytu a částky 540 000 Kč představující úsporu žalovaného na nájemném v důsledku výlučného užívání společného družstevního bytu. Uvedla, že se z bytu odstěhovala v květnu 2015, neboť soužití ve dvou oddělených domácnostech v jednom bytě jí neumožňovalo řádně realizovat právo na soukromý a rodinný život.
2. V průběhu řízení žalobkyně dále navrhla, aby soud zrušil společný nájem účastníků k bytu č. XY o velikosti 4+1 v 5. nadzemním podlaží domu na ulici XY v XY a určil ji jeho výlučnou nájemkyni tohoto bytu. Dále se změnou žaloby domáhala vypořádání částky 1 344 000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené úspory žalovaného na nájemném za období od 1. 7. 2015 do 30. 6. 2023 a částky 679 000 Kč jako náhrady škody, kterou měla představovat úhrada komerčního nájmu placeného žalobkyní v období od 1. 5. 2015 do 30. 9. 2022. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2023, č. j. 55 C 105/2018 -499, jež téhož dne nabylo právní moci, soud připustil změnu žaloby, na jejímž základě se žalobkyně domáhala zrušení společného nájmu účastníků ke shora popsanému bytu a vypořádání částek ve výši 1 344 000 Kč a ve výši 679 000 Kč.
3. Žalovaný se žalobou podanou u Městského soudu v Brně rovněž dne 27. 6. 2018 domáhal vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. K vypořádání uplatnil členský podíl v družstvu XY, stavební bytové družstvo, vztahující se k užívání bytové jednotky č. XY v domě na ulici XY, a navrhl přikázat jej do svého výlučného vlastnictví. Dále navrhl vypořádání finančních prostředků na účtech a jiných finančních produktech, konkrétně na účtu stavebního spoření u Wüstenrot – stavební spořitelny, a. s., na účtu penzijního připojištění u Allianz penzijní společnosti, a. s., na běžných účtech žalobkyně a žalovaného, dále vypořádání osobního automobilu FORD Galaxy, reg. zn. XY, fotoaparátu Nikon, položky označené jako drobnější movité věci a rovněž dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 7. 2008, včetně částky, kterou na úhradu tohoto dluhu po právní moci rozvodu manželství uhradil ze svých výlučných prostředků. Současně uplatnil vnos do společného jmění ve výši 700 000 Kč, který měl být tvořen finančními prostředky darovanými mu rodiči a použitými na pořízení členského podílu, včetně jeho valorizace; ke dni 1. 7. 2015 byl vnos v nominální výši 700 000 Kč zhodnocen na částku 2 600 000 Kč, kterou navrhl vypořádat.
4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 35 C 106/2018 -28, byla řízení vedená pod sp. zn. 35 C 106/2018 a sp. zn. 55 C 105/2018 spojena ke společnému řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. 55 C 105/2018 .
5. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 C 105/2018 -473, jež dne 2. 5. 2023 nabylo právní moci, bylo řízení o vypořádání SJM zastaveno v části, ve které se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění účastníků k položce označené jako sbírka starožitných hodinek a v části, ve které se žalovaný domáhal vypořádání společného jmění účastníků k položkám označeným jako fotoaparát Nikon a jako drobnější movité věci.
6. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 55 C 105/2018 -512, zrušil právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k bytu č. XY (ev. č. XY) o velikosti 4+1 v pátém nadzemním podlaží domu na adrese XY, katastrální území XY – dále „předmětná bytová jednotka“ nebo „byt“ (výrok I), a určil, že výlučnou nájemkyní předmětné bytové jednotky a výlučnou členkou družstva XY, stavebního bytového družstva, IČO XY, je žalobkyně (výrok II). Z věcí, které měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatky na účtech konkretizované ve výroku III, písm. a), bodech 1, 2 a 3, jakož i členský podíl v družstvu XY, stavebním bytovém družstvu, IČO XY, vztahující se k předmětné bytové jednotce v hodnotě 4 888 000 Kč [výrok III, písm. a), bod 4], a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu u České spořitelny, a. s. ve výši 14 230,78 Kč, částku odpovídající hodnotě osobního automobilu a částku obdrženou za prodej podílových listů, vše specifikované ve výroku III, písm. b), bodech 1, 2 a 3. Dále žalobkyni přikázal dluh označený ve výroku IV. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do 30 dnů od právní moci rozsudku na vyrovnání podílu částku ve výši 2 811 125,11 Kč (výrok V). Zamítl návrh žalobkyně v části, v níž se domáhala vypořádání částky 383 250 Kč, částky 1 344 000 Kč s příslušenstvím ve výši 191 664 Kč, částky 679 000 Kč a částky 313 961 Kč (výrok VI). Rozhodl rovněž o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i o nákladech řízení státu (výroky VII až IX).
7. Soud prvního stupně vyšel z těchto pro věc podstatných skutkových zjištění:
- Manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 1. 7. 2015 a jejich společné jmění nebylo dohodou vypořádáno.
- Do společného jmění náležel členský podíl v bytovém družstvu XY vztahující se k bytu č. XY v XY, a s ním spojené právo společného nájmu bytu a společné členství v družstvu. K převodu členských práv k tomuto bytu došlo za trvání manželství, účastníkům vzniklo společné členství v družstvu i společný nájem bytu a aktuální obvyklá hodnota členského podílu činila 4 888 000 Kč. Žalobkyně má naléhavější bytovou potřebu než žalovaný, neboť pečuje o dvě nezletilé děti účastníků a další dvě nezletilé děti narozené v novém partnerském vztahu, zatímco žalovaný užívá byt 4+1 se zletilou dcerou M.; žalobkyně si navíc od 1. 5. 2015 zajišťuje bydlení za komerční nájemné.
- Do SJM patřil i automobil FORD Galaxy, který však ke dni rozhodnutí již neexistoval; jeho zůstatková hodnota byla určena částkou 34 500 Kč.
- Součástí SJM byly i finanční prostředky, a sice účet žalobkyně u ČSOB a.s. se zůstatkem 2 005,61 Kč, stavební spoření žalobkyně se zůstatkem 174 771,61 Kč, penzijní připojištění žalobkyně se zůstatkem 17 747,18 Kč a účet žalovaného u České spořitelny a.s. se zůstatkem 14 230,78 Kč a dále i podílové listy ISČS Sporoinvest, jež však byly před zánikem SJM prodány, a do vypořádání tak byla zařazena částka 29 198,40 Kč, kterou žalovaný za jejich prodej obdržel.
- Do vypořádání SJM byl zahrnut i dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 7. 2008, jehož zůstatek činil 2 735 Kč; po rozvodu na něj žalovaný ze svých prostředků uhradil 132 620 Kč, a dále i vnos ze společných prostředků na nemovitost ve výlučném vlastnictví žalovaného ve výši 32 230 Kč a rovněž vnosy žalobkyně (ve výši 180 000 Kč) a žalovaného (ve výši 700 000 Kč) z výlučných prostředků na pořízení společného majetku (členského podílu v bytovém družstvu XY).
8. Vzhledem k tomu, že společné jmění účastníků zaniklo po 1. 1. 2014, posoudil soud prvního stupně věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , („o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb. “) konkrétně podle § 736 , § 740 a § 742 odst. 1 a 2 o. z. (u vypořádání SJM) a § 703 zákona č. 40/1964 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb. “) a § 768 odst. 1 o. z. a § 739 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. , o obchodních korporacích Při vypořádání společného jmění soud prvního stupně vyšel ze zásady rovnosti podílů obou manželů podle § 742 odst. 1 o. z. Konstatoval přitom, že v řízení nebyly zjištěny takové mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly odchýlení se od tohoto principu a vypořádání disparitním způsobem.
9. V případě vypořádání členského podílu v bytovém družstvu spojeného s právem společného nájmu bytu na ulici XY soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k naléhavější bytové potřebě žalobkyně, její péči o nezletilé děti a okolnosti, že žalobkyně dlouhodobě zajišťuje své bydlení v nájemním bytě za úplatu, po zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu určil žalobkyni výlučnou nájemkyní bytu a výlučnou členkou družstva; z týchž důvodů byl členský podíl přikázán do jejího výlučného vlastnictví. Protože obvyklá hodnota členského podílu činila 4 888 000 Kč, vznikla žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku odpovídající jedné polovině, tedy 2 444 000 Kč. Ve vztahu k osobnímu automobilu FORD Galaxy, soud prvního stupně vycházel z toho, že tento automobil již v době rozhodování neexistoval, stala se předmětem vypořádání toliko peněžitá částka odpovídající jeho zůstatkové hodnotě, která byla přikázána žalovanému, jenž automobil po zániku manželství výlučně užíval. Ve vztahu k finančním prostředkům na účtech soud vycházel z jejich stavu ke dni zániku společného jmění a přikázal jednotlivé zůstatky tomu z účastníků, na jehož jméno byly účty vedeny, a to včetně prostředků představujících státní podporu poskytnutou v rámci stavebního spoření a penzijního připojištění, neboť šlo o výnosy ze společného majetku. Hodnota podílových listů ISČS Sporoinvest, jež byly před vypořádáním zpeněženy, byla vypořádána částkou utrženou jejich prodejem, tj. 29 198,40 Kč. Dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 7. 2008 soud prvního stupně přikázal žalobkyni, neboť tento dluh bezprostředně souvisel s družstevním podílem, který byl přikázán do jejího výlučného vlastnictví. Současně soud přiznal žalovanému právo na náhradu poloviny částky, kterou po zániku manželství ze svých výlučných prostředků uhradil na společný dluh, neboť tím plnil v době po rozvodu manželství i za žalobkyni. Ve vztahu k prostředkům vynaloženým ze společného majetku na nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že šlo o vnos ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů, a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni odpovídající část těchto prostředků (polovina vnesených prostředků činí částku 16 115 Kč). Pokud jde o částky 700 000 Kč a 180 000 Kč vynaložené z výlučných prostředků účastníků na pořízení družstevního podílu, soud prvního stupně je posoudil jako vnosy do společného majetku, které však vzdor mínění žalovaného nevalorizoval, neboť na takovém postupu se účastníci řízení nedohodli.
10. Nároky žalobkyně na vypořádání částek 383 250 Kč, 1 344 000 Kč, 679 000 Kč a 313 961 Kč soud prvního stupně zamítl, neboť se buď nejednalo o natolik excesivní výdaj, jímž by byl společný rozpočet mimořádným způsobem narušen, anebo se nejednalo o nároky způsobilé být předmětem vypořádání společného jmění manželů dle § 742 odst. 1 o. z.
11. Soud prvního stupně uzavřel, že po započtení jednotlivých aktiv a pasiv, jakož i vnosů je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na úplné vyrovnání podílu částku 2 811 125,11 Kč.
12. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 19 Co 58/2024 -650, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III, písm. a), bodech 1, 2 a 3 a písm. b), bodech 1, 2 a 3, a dále ve výrocích VI, VIII a IX potvrdil (výrok I), ve výroku III, písm. a), bodu 4 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci v SJM, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal členský podíl v družstvu XY, stavebním bytovém družstvu, IČO XY, vztahující se k předmětné bytové jednotce v hodnotě 6 546 000 Kč (výrok II), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok III) a ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání podílu částku 5 313 930 Kč (výrok IV). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
13. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v převážném rozsahu ztotožnil, a na tato skutková zjištění odkázal. V odvolacím řízení byla toliko aktualizována hodnota členského podílu v družstvu XY, stavební bytové družstvo, která dle dodatku znaleckého posudku a shodného stanoviska účastníků ke dni rozhodování odvolacího soudu činila částku 6 546 000 Kč. Ve vztahu k položce, která se při vypořádání SJM jevila odvolacímu soudu jako zásadní, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) konstatoval, že při pořízení družstevního podílu byly použity výlučné prostředky obou účastníků, a to částka 700 000 Kč ze strany žalovaného a částka 180 000 Kč ze strany žalobkyně. Celkové náklady na pořízení družstevního podílu pak činily 880 000 Kč, přičemž tato částka zahrnovala nejen samotnou úplatu za převod práv, ale i související provizi realitní kanceláře a poplatek družstvu. Námitky žalobkyně zpochybňující existenci a platnost daru rodičů žalovaného odvolací soud nepřijal, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že rodiče žalovaného zamýšleli poskytnout žalovanému částku 700 000 Kč k pořízení bydlení a tato částka byla tímto způsobem také použita. Stejně tak byl v rozsahu 180 000 Kč prokázán vnos žalobkyně z prostředků poskytnutých jejími rodiči. Pokud jde o způsob nabytí družstevního podílu v roce 2001, odvolací soud neshledal v tehdejších převodech žádnou takovou vadu, která by zakládala neplatnost právního jednání. Přes atypický průběh celé transakce bylo zřejmé, že účastníci byli od roku 2001 družstvem evidováni jako společní členové a společní nájemci, družstvo jejich postavení nikdy nezpochybnilo a ani v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci nabyli členský podíl jinak než platným právním jednáním. Ve vztahu k užívání bytu po rozvratu manželství bylo zjištěno, že žalovaný se do bytu vrátil na jaře roku 2015 se souhlasem žalobkyně, přičemž následně žalobkyně byt opustila a začala bydlet jinde se svým partnerem. Žalobkyně sice posléze vyjadřovala zájem podílet se na užívání bytu, avšak soudní ochrany ve věci správy společné věci se domáhala až později a řízení, které v tomto směru zahájila, skončilo zpětvzetím návrhu. V bytě nadále bydlel žalovaný, později též se zletilou dcerou účastníků. Bylo dále zjištěno, že žalovaný po rozvodu hradil ze svých výlučných prostředků splátky společného dluhu vůči družstvu a že ke dni rozhodování odvolacího soudu uhradil na tento společný dluh celkem 135 355 Kč. Zbývající částka 2 735 Kč, kterou soud prvního stupně ještě přikazoval žalobkyni, byla již rovněž uhrazena, a proto k jejímu samostatnému přikázání nebyl důvod.
14. Odvolací soud věc právně posoudil shodně se soudem prvního stupně, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že společný nájem účastníků k bytu je třeba zrušit a že výlučnou nájemkyní bytu a výlučnou členkou družstva má být určena žalobkyně. Současně bylo namístě přikázat členský podíl do jejího výlučného vlastnictví, když v době rozhodování odvolacího soudu již účastníci v tomto směru nebyli ve sporu. Pokud jde o další položky vypořádání, odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ohledně finančních prostředků na účtech, hodnoty automobilu, částky obdržené za prodej podílových listů i ohledně investice ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného ve XY. Stejně tak považoval za správné zamítnutí dalších nároků žalobkyně. K částce 383 250 Kč požadované žalobkyní z titulu výdajů žalovaného za cigarety odvolací soud uzavřel, že vypořádání společného jmění není řízením o účetním vyúčtování manželství a takový nárok není způsobilým předmětem vypořádání. K částkám 1 344 000 Kč a 679 000 Kč odvolací soud uvedl, že samotné užívání společné věci jedním z bývalých manželů po zániku manželství nezakládá bez dalšího bezdůvodné obohacení a ani odpovědnost za škodu, jestliže druhý z bývalých manželů nebyl z užívání věci vyloučen konstitutivním rozhodnutím soudu o správě společné věci a jestliže současně nebylo prokázáno protiprávní jednání užívajícího manžela. Nárok žalobkyně na vyplacení částky 313 961 Kč z titulu investic do družstevního bytu nebyl důvodný, neboť tyto skutečnosti již byly promítnuty do hodnoty samotného členského podílu a nešlo o samostatně uplatnitelný nárok. Odvolací soud neshledal důvody ani pro disparitu podílů účastníků. Samotné odstěhování žalobkyně ze společného bytu, její následné náklady na nájemní bydlení a okolnosti komunikace mezi účastníky po rozpadu jejich vztahu takové mimořádné okolnosti nepředstavují. Nebylo prokázáno jednání žalovaného takové intenzity, které by odůvodňovalo odchýlení se od zásady rovnosti podílů.
15. Rozhodující právní otázkou odvolacího řízení se stala valorizace vnosů obou účastníků na pořízení družstevního podílu. Soud prvního stupně vnosy nevalorizoval, neboť vycházel z tehdejší rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované zejména konkluzemi rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 , jenž byl uveřejněn pod číslem 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V mezidobí však Ústavní soud nálezem pléna ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (nález je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), dovodil, že princip valorizace vnosů podle § 742 odst. 2 o. z. nelze obecně odepřít jen proto, že se na něm manželé nedohodli. Ačkoli měl odvolací soud za to, že aplikace tohoto pravidla i na vnosy učiněné před 1. 1. 2014 vyvolává otázky z hlediska zpětné účinnosti zákona (retroaktivity), byl uvedeným nálezem Ústavního soudu vázán a oba vnosy valorizoval. Odvolací soud zvolil v souladu s pravidlem uvedeným v § 742 odst. 2 o. z. metodiku valorizace spočívající v tzv. poměřování. Přiblížil, že vnos žalobkyně v nominální výši 180 000 Kč představoval 20,5 % z částky 880 000 Kč a vnos žalovaného v nominální výši 700 000 Kč představoval 79,5 % z této částky. Po přepočtu na aktuální hodnotu družstevního podílu 6 546 000 Kč činí valorizovaný vnos žalobkyně částku 1 341 930 Kč a valorizovaný vnos žalovaného částku 5 204 070 Kč.
16. Odvolací soud zjistil celkovou hodnotu majetku vypořádávaného mezi účastníky ve výši 6 818 453,58 Kč. Po přičtení částky 32 230 Kč představující investici ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného a po odečtení valorizovaných vnosů do družstevního podílu a částky 135 355 Kč, kterou žalovaný po rozvodu uhradil na společný dluh, činila hodnota majetku rozdělovaného mezi účastníky 169 328,58 Kč; na každého z nich tak připadla částka 84 664,29 Kč. Po přičtení příslušných valorizovaných vnosů a zohlednění toho, co žalovaný po rozvodu plnil na společný dluh, činil nárok žalobkyně 1 426 594,29 Kč a nárok žalovaného 5 424 089,29 Kč. Protože žalobkyni byl přikázán majetek v hodnotě 6 740 524,40 Kč, byla povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 5 313 930 Kč.
II.Dovolání, vyjádření k dovolání
17. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , („o. s. ř. “) a ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení (dále specifikovaných) právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, a rovněž na vyřešení (dále specifikovaných) právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Za otázky dosud neřešené považuje žalobkyně tyto otázky:
A) Zda se § 742 odst. 2 o. z. použije i na vnos z výlučného majetku do společného jmění, k němuž mělo dojít před 1. 1. 2014, a to s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. [(dále také „otázka A)“]
Žalobkyně připomíná, že odvolací soud vyšel z toho, že žalovanému náleží nejen náhrada tvrzeného vnosu 700 000 Kč, ale i jeho valorizace podle § 742 odst. 2 o. z., přestože k tvrzenému vnosu mělo dojít v roce 2001. Takový závěr je podle žalobkyně nesprávný. S odkazem na § 3028 odst. 2 o. z. uvádí, že se vznik práv a povinností z právních poměrů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Podle § 149 odst. 2 obč. zák. však měl manžel právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek; zákon však neobsahoval pravidlo valorizace. Dovozuje tedy, že odvolací soud přiznal novému právnímu pravidlu zpětné účinky na právní poměr, který měl vzniknout ještě za účinnosti dřívější právní úpravy. V uvedeném pak tkví dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, konkrétně při užití § 742 odst. 2 o. z.
B) Zda se valorizace podle § 742 odst. 2 o. z. provádí pouze do dne zániku společného jmění, anebo až do dne rozhodnutí soudu o vypořádání a zda se při výpočtu valorizace peněžního vnosu vychází z nárůstu či poklesu hodnoty peněz nebo zda se vychází z nárůstu či poklesu hodnoty věci, na kterou byl vnos vynaložen [dále také „otázka B)“]
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil při určení rozhodného okamžiku, k němuž se má změna hodnoty majetku poměřovat. Z textu § 742 odst. 2 o. z. plyne, že hodnota vnosu se započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, změnila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen. Jazykové vyjádření zákona tedy váže konec rozhodného období ke dni zániku společného jmění, nikoliv ke dni rozhodnutí soudu. Odvolací soud však dle mínění žalobkyně vyšel z hodnoty bytu v době svého rozhodnutí. Tím překročil text zákona a § 742 odst. 2 o. z. nesprávně aplikoval i v uvedeném směru.
C) Zda lze uznat vnos jednoho z manželů do společného jmění, nebyl-li prokázán souhlas druhého manžela s právním jednáním, které přesahovalo běžnou správu společného jmění [dále také „otázka C)“]
K otázce souhlasu druhého manžela s vnosem dovolatelka odkazuje na § 714 odst. 1 o. z., podle nějž v záležitostech týkajících se společného jmění, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Jedná-li manžel bez potřebného souhlasu, může se druhý manžel podle citovaného ustanovení dovolat neplatnosti takového jednání. Žalobkyně přitom v řízení namítala, že o tvrzeném vnosu žalovaného nebyla informována a že s ním nevyslovila souhlas. Přesto soudy obou stupňů vnos uznaly, aniž přesvědčivě vyložily, proč tato námitka není právně významná. Napadené rozhodnutí tak spočívá i na neúplném právním posouzení podmínek, za nichž mohl vnos vzniknout jako položka vypořádání.
19. Za otázky, jež měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, považuje žalobkyně tyto otázky:
D) Zda lze při vypořádání společného jmění zohlednit výlučné užívání společného bytu jedním z bývalých manželů po zániku společného jmění, není-li zde dohody účastníků nebo rozhodnutí soudu prostřednictvím zápočtu podle § 742 odst. 1 písm. b) o. z., nebo disparitním způsobem vypořádání, nebo uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení, popřípadě za splnění zákonných předpokladů nárokem na náhradu škody [dále také „otázka D)“]
V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu považuje žalobkyně zejména závěr, podle něhož výlučné užívání věci náležející do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného, společného jmění jedním z bývalých manželů nemůže být při vypořádání zohledněno jinak než výjimečně, případně vůbec. V této souvislosti žalobkyně odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 , podle něhož spoluvlastník, který bez právního důvodu užívá společnou věc nad rámec svého podílu, vydává ostatním to, oč se takovým užíváním obohatil. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 , který výslovně připustil přiměřenou aplikaci těchto závěrů i na užívání věci v zaniklém, avšak dosud nevypořádaném, společném jmění.
K úvaze o majetkových důsledcích výlučného užívání společné věci po zániku SJM žalobkyně dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 , podle něhož mohou objektivní či subjektivní překážky společného užívání a nutnost zajišťovat si bydlení jinak představovat podklad pro úvahu o disparitě podílů. K potřebě soudního, konstitutivního, řešení správy a užívání věci v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM žalobkyně dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022 , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024 , z nichž plyne, že rozhodnutí soudu o užívání věci v takovém režimu je konstitutivní a že při vyloučení jednoho z bývalých manželů z užívání věci zásadně přichází v úvahu i peněžitá kompenzace. Dovolatelka kritizuje postup odvolacího soudu, který nepřijal žádný z právních důsledků, které žalobkyně z výlučného užívání bytu žalovaným dovozovala, a to ani ve formě zápočtu podle § 742 odst. 1 písm. b) o. z., ani při úvaze o disparitě podle § 742 odst. 1 písm. f) o. z. Odvolacímu soudu vyčítá, že současně dostatečně nevyložil, proč skutkové okolnosti věci takové řešení neumožňují.
E) Zda lze za platný právní titul tvrzeného vnosu považovat ústní darování peněžních prostředků, které nebyly při darování odevzdány a převzaty tak, aby vstoupily do přímé dispoziční sféry obdarovaného [dále také „otázka E)“]
V intencích této právní otázky žalobkyně uvádí, že podle skutkového základu věci měly být prostředky použité na pořízení družstevního podílu získány žalovaným darem od jeho rodičů. Současně však skutkový stav vychází z toho, že předmětné peněžní prostředky byly uloženy v úschově třetí osoby. Dovolatelka namítá, že podle § 628 odst. 2 obč. zák. musela být darovací smlouva u movité věci písemná, nedošlo-li při darování k odevzdání a převzetí věci. Nedostatek formy právního úkonu pak měl za následek jeho neplatnost dle § 40 odst. 1 obč. zák. (žalobkyně odkazuje na judikatorní reflexi uvedeného názoru vyjádřenou v konkluzích rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99 , ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004 , a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011 ). Upozorňuje dále na situace, v nichž předmětem dispozice není hotovost v přímé moci dárce, nýbrž pohledávka vůči peněžnímu ústav u nebo obdobné majetkové právo a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010 , a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016 . Má tudíž za to, že nebyly-li peněžní prostředky při darování předány tak, aby vstoupily do přímé dispoziční sféry obdarovaného, a současně nešlo o situaci odpovídající judikatuře o přímé úhradě kupní ceny za věc pořizovanou obdarovaným, nemohl být požadavek § 628 odst. 2 obč. zák. splněn ústní formou; přijetí opačného závěru pak dle mínění dovolatelky činí právní posouzení odvolacího soudu nesprávným.
F) Porušení povinnosti soudu zjišťovat solventnost účastníka řízení, manžela, který požaduje přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví [dále také „otázka F)“]
Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení otázky, zda má soud povinnost ověřovat solventnost účastníků a manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, v zásadě nemůže nemovitosti přikázat. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 , ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005 , ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015 , a ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022 , od jejichž závěrů se měl odvolací soud v poměrech projednávané věci odchýlit.
G) Námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry [dále také „otázka G)“]
Dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, rovněž vytýká, „že některá skutková zjištění nalézacích soudů jsou navíc v extrémním rozporu s provedenými důkazy (například co se týče prokazování vnosů žalovaného, počáteční hodnoty družstevního podílu, nezapočítání nesplacené anuity).“ Upozorňuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15 , a ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24 ) na skutečnost, že v takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, neboť podstata přezkumu spočívá na tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva).
20. Žalovaný ve vyjádření oponuje důvodnosti námitky žalované, že darovací smlouva uzavřená mezi rodiči žalovaného jako dárci a žalovaným jako obdarovaným měla být absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy, neboť podle § 628 odst. 2 obč. zák. musela být darovací smlouva u movité věci písemná tehdy, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Zdůrazňuje, že smyslem tohoto požadavku na odevzdání a převzetí movité věci, není-li písemné formy darovací smlouvy, není formalisticky trvat na fyzickém předání „z ruky do ruky“, nýbrž postihnout situace, v nichž není z okolností případu zřejmé, že dar přešel do dispoziční sféry obdarovaného (v tomto směru žalovaný odkázal na konkluze podávající se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99 , a ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017 ). Pokud bylo dle mínění žalovaného v poměrech projednávané věci v řízení zjištěno, že rodiče žalovaného měli jednoznačnou vůli syna obdarovat, žalovaný měl vůli dar přijmout a darované plnění bylo skutečně poskytnuto, pak námitka žalobkyně pomíjí materiální stránku právního jednání a staví svou argumentaci na formalistickém pojetí § 628 odst. 2 obč. zák., jež neodpovídá judikatornímu výkladu uvedeného ustanovení.
21. Žalovaný dále uvádí, že neobstojí ani námitka dovolatelky, že nedala souhlas s použitím vnosu na pořízení členského podílu v bytovém družstvu. Upozorňuje na to, že tato námitka je nesena toliko skutkovými, nikoliv právními, argumenty. S odkazem na § 714 o. z. připomíná, že zákon nestanoví, že by souhlas musel mít určitou formu. Naopak z povahy věci plyne, že souhlas může být udělen i mlčky či konkludentně, jestliže z chování druhého manžela nepochybně vyplývá, že s daným postupem srozuměn byl. V řízení bylo zjištěno, a to i z výpovědi samotné žalobkyně, že věděla o pořízení družstevního podílu i o původu prostředků, které měly být na jeho pořízení použity. Byla tedy obeznámena jak s předmětem zamýšleného majetkového uspořádání, tak se zdrojem financování. Pokud za této situace v době uskutečnění vnosu neprojevila žádný nesouhlas a svůj nesouhlas začala tvrdit až dodatečně v rámci sporu o vypořádání společného jmění, pak taková následná procesní obrana sama o sobě nemůže zpětně zpochybnit dříve projevený, byť konkludentní, souhlas.
22. Žalovaný s argumentační oporou v § 742 odst. 2 o. z. a závěrech plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 , nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že použití citovaného ustanovení k posouzení důvodnosti nároku žalovaného na valorizovaný vnos představuje nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) právního předpisu. Připomíná, že v projednávané věci nejde o pravou retroaktivitu, nýbrž o aplikaci současné právní úpravy na vypořádání právního vztahu, k němuž dochází za její účinnosti. Právní následek, jenž je předmětem posouzení, nenastává v okamžiku samotného historického vnosu, nýbrž až při následném soudním vypořádání společného jmění. Odkazuje na citovaný plenární nález, v němž Ústavní soud výslovně akcentoval, že zákonodárce v § 742 odst. 2 o. z. zavedl princip valorizace vnosů a že soudní praxe nemůže tento zákonodárcem přijatý princip vyprázdnit. Zdůrazňuje, že Ústavní soud navíc posuzoval i situaci vnosu uskutečněného ještě za dřívější právní úpravy a neshledal protiústavnost v tom, že se citované ustanovení použije při vypořádání společného jmění za účinnosti nové právní úpravy.
23. Za nepřípadnou dále žalovaný označil námitku žalobkyně, že odvolací soud při aplikaci valorizace vnosu nezapočítal do počáteční hodnoty členského podílu v bytovém družstvu tzv. anuitu. Uvádí, že při stanovení hodnoty družstevního podílu je rozhodná jeho obvyklá cena, tedy cena, které by bylo možno dosáhnout při převodu srovnatelného majetku v daném místě a čase. Jestliže odvolací soud vyšel z ceny, za kterou byl družstevní podíl pořízen, zvolil postup, který je racionální, přezkoumatelný a odpovídá ekonomické realitě nabytí dané majetkové hodnoty. Dovolatelka navíc nepředkládá žádnou argumentaci dokládající nesoulad tohoto postupu se zákonem nebo se závazným judikatorním řešením. Její námitka tak zůstává pouze nesouhlasem se způsobem ocenění, aniž by přesvědčivě doložila, v čem přesně je právní závěr odvolacího soudu nesprávný.
24. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že by se na podkladě tvrzení dovolatelky, že po roce 2015 užíval výlučně a bez souhlasu žalobkyně společný družstevní byt, na úkor dovolatelky bezdůvodně obohatil a byl povinen takto získané bezdůvodné obohacení, respektive jeho náhradu, ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. vydat. Zdůrazňuje, že v rámci řízení o vypořádání SJM žalobkyně samostatný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ani neuplatnila. Navíc, je rozhodná i judikatura Nejvyššího soudu k užívání věcí v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění. Uvádí, že v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022 , Nejvyšší soud vyšel z toho, že není-li mezi bývalými manžely shoda o užívání věci náležející do zaniklého, dosud nevypořádaného, společného jmění, je třeba užívání upravit rozhodnutím soudu. Na tento závěr pak navazuje rozsudek ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024 , v němž Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že rozhodnutí soudu o správě společné věci v nevypořádaném SJM má konstitutivní povahu a že peněžitá náhrada za vyloučení z užívání se pojí právě s takovým rozhodnutím. Žalovaný tudíž dovozuje, že samotná skutečnost, že jeden z bývalých manželů fakticky užívá společnou věc, ještě sama o sobě bez dalšího nezakládá nárok z bezdůvodného obohacení. Právní režim užívání dosud nevypořádaného SJM je nutno řešit především prostředky správy společné věci, nikoli mechanickým převodem do režimu bezdůvodného obohacení. Obdobně je pak třeba přistoupit dle mínění žalovaného k nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, jež žalobkyně rovněž jako samostatný nárok v řízení neuplatnila, a při jeho prosazování opět pomíjí výše připomenuté judikatorní konkluze vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024 .
25. Tvrzenou úsporu na nájemném pak nelze dle mínění žalovaného posoudit ani jako zápočet podle § 742 odst. 1 písm. b) o. z. Žalovaný argumentuje, že úspora nájemného, jíž se žalobkyně dovolává, však není vynaložením majetku z jedné majetkové sféry do druhé. Nejde o vnos ani o výdaj, který by bylo možno identifikovat jako transfer mezi společným a výhradním majetkem některého z manželů. Výklad předestřený žalobkyní nekonvenuje zákonnému textu a ani konstrukci vypořádacích pravidel. Žalovaný připomíná, že pouze jinými slovy dovolatelka opakuje tutéž námitku, kterou se pokouší tentýž tvrzený nárok podřadit pod odlišné právní instituty, aniž by pro to byly splněny jejich zákonné předpoklady.
26. Žalovaný rovněž oponuje přiléhavosti dovolací argumentace, že i pokud by nebylo možno námitky žalobkyně zohlednit v režimu bezdůvodného obohacení, náhrady za omezení práva či zápočtu, měly být brány v potaz alespoň při úvaze o disparitě vypořádacích podílů. Nesprávnost takového názoru demonstruje na existenci základního pravidla rovnosti podílů obou manželů na vypořádávaném jmění vtěleném do § 742 odst. 1 o. z. Připomíná, že odchylka od tohoto principu je výjimečná a musí být opřena o přesvědčivě zjištěné a právně významné okolnosti případu. Úvaha o disparitě přitom náleží soudu, který hodnotí celý komplex vztahových, majetkových a rodinných okolností. Má za to, že v poměrech projednávané věci se odvolací soud se všemi relevantními okolnostmi věci zabýval a po provedeném dokazování neshledal důvod pro odchylku od zásady rovnosti podílů. Žalobkyně proti tomu v dovolání v podstatě jen opakuje své předchozí výhrady k užívání bytu žalovaným, aniž by prokazovala existenci takových mimořádných okolností, jež by odůvodňovaly zásah do základního pravidla rovnosti. Zdůrazňuje, že žalobkyně měla k dispozici procesní prostředky k řešení užívání společné věci v době po zániku manželství a některé z nich v jiných řízeních také využívala. Jestliže je nevyužila způsobem, který by vedl k včasné konstitutivní úpravě užívání bytu, nelze tento procesní vývoj zpětně nahrazovat úvahou o disparitě vypořádacích podílů.
27. Žalovaný s akcentem na smysl a systematiku právní úpravy nesdílí rovněž důvodnost námitky žalobkyně, že odvolací soud provedl nesprávně valorizaci vnosu podle hodnoty bytu v době vyhlášení rozsudku, a nikoli podle hodnoty ke dni zániku společného jmění, čímž měl porušit jazykové znění § 742 odst. 2 o. z. Toto ustanovení, byť výsledek jeho jazykového výkladu je zřejmý, dává do souvislosti s § 740 o. z., podle něhož se oceňují vypořádávané majetkové položky v SJM sice podle stavu, v jakém se nacházejí ke dni zániku, zrušení nebo zúžení SJM, nicméně v cenách ke dni rozhodování soudu. Shodným způsobem, má-li se zabránit věcně nespravedlivým a vnitřně rozporným výsledkům, by měl být oceňován i valorizovaný vnos. Pro relevanci takového argumentu hledá žalovaný oporu v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 , z jehož obsahu dovozuje, že „zákonodárce chtěl formou § 742 odst. 2 občanského zákoníku výslovně zohlednit cenové výkyvy, a to jak směrem nahoru, tak směrem dolů. Jestliže je účelem tohoto ustanovení zajistit, aby se do vypořádání promítla skutečná změna hodnoty té majetkové složky, do níž bylo investováno, pak by bylo proti účelu zákona, aby se masa společného jmění oceňovala aktuálně, avšak vnos do této majetkové složky nikoli.“ Připomíná rovněž, že výklad prosazovaný žalobkyní by vytvářel i nežádoucí procesní motivaci prodlužovat řízení, neboť pokud soudy standardně oceňují majetek ke dni rozhodnutí, avšak vnos by byl fixován ke dni zániku společného jmění, vznikal by nepřiměřený rozdíl mezi ekonomickou realitou a právním vyjádřením nároku.
28. Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
III.Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ).
30. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
31. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. o. s. ř. ) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
32. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
33. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. , jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vyjma části otázky B), „zda se valorizace podle § 742 odst. 2 občanského zákoníku provádí pouze do dne zániku společného jmění, anebo až do dne rozhodnutí soudu o vypořádání“, není dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné; otázka, pro jejíž řešení Nejvyšší soud dovolání přípustné naopak shledává, je již z hlediska důvodů, pro které odvolací soud odmítl aplikaci § 742 odst. 2 o. z., v rozhodovací praxi dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu) vyřešena. Její právní posouzení odvolacím soudem, jež v intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. považuje dovolatelka za nesprávné, zakládá v rozsahu posuzované otázky i důvodnost dovolání.
K otázce E)
34. Soudy obou stupňů při osvětlení zdrojů, z nichž účastníci řízení čerpali prostředky na úhradu členského podílu v bytovém družstvu, vzaly za prokázané, že žalovaným učiněný vnos ve výši 700 000 Kč byl získán z kupní ceny, kterou rodiče žalovaného inkasovali na základě prodeje bytu ve XY za částku 770 000 Kč, a žalovanou provedený vnos ve výši 180 000 Kč pocházel rovněž coby dar ve výši 200 000 Kč od jejích rodičů. Zdroj financování žalovaným sice v řízení zpochybňovala žalobkyně, jež tvrdila, že se jednalo o dar oběma manželům, nicméně zejména ze svědecké výpovědi V. S. bylo prokázáno, že se jednalo o dar výlučně žalovanému. Jednotlivé okolnosti transakce a dispozice s částkou 700 000 Kč směřující k zaplacení členského podílu v bytovém družstvu žalobkyně nyní v dovolání zpochybňuje argumentem o uzavření absolutně neplatné darovací smlouvy, neboť smlouva nebyla písemná a dar nebyl předán tzv. z ruky do ruky. Sama však v účastnické výpovědi (bod 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a shrnutí skutkového stavu v bodě 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) ozřejmila takové skutkové okolnosti, z nichž se jednoznačně podává nejen příslib dárce finanční prostředky bezúplatně převést obdarovanému, ale i převzetí těchto prostředků obdarovaným a jejich využití na zcela konkrétní účel. Nyní v textu dovolání (viz bod 37) sice tyto skutkové okolnosti jednoznačně se podávající z její výpovědi zpochybňuje, a tvrdí, že odvolací soud změnil skutkový stav věci, aniž by to dříve signalizoval, a tímto postupem měl zanést do zjištěného skutkového stavu v otázce platnosti daru rozpor, nicméně z reprodukce její výpovědi před soudem prvního stupně přesně plyne skutečnost, že částka 700 000 Kč pocházela z prodeje bytu rodičů žalovaného, matka žalovaného a žalovaný ji vyzvedli v bance a druhého dne předali realitnímu makléři L. N., jenž ji předisponoval realitní kanceláři Bene s. r. o., s níž žalovaný i s plnou mocí od žalobkyně uzavřel smlouvu o zprostředkování; jejím předmětem pak byla činnost vedoucí k nabytí členského podílu v bytovém družstvu, s nímž byl spojen vznik členství v družstvu a společný nájem bytu v XY. Skutková situace, již popisuje odvolací soud, mohla být tudíž stěží pro žalobkyni nová, nepředvídatelná či překvapivá, pokud je založena na skutkových zjištěních učiněných z účastnické výpovědi žalobkyně samotné. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20 , zabývající se překvapivými rozhodnutími, na nějž žalobkyně odkazuje, není proto v poměrech posuzované otázky aplikovatelný.
35. Přiléhavou se naopak jeví poznámka odvolacího soudu, „že k platnému darování by došlo i v případě, kdyby finanční prostředky nebyly předány z ruky do ruky v situaci, kdy při souhlasném projevu vůle dárců (rodičů žalovaného) dar poskytnout a obdarovaného žalovaného dar přijmout, by peníze byly s vědomím a souhlasem poukázány z účtu rodičů žalovaného rovnou na účet třetí osoby (realitního makléře pana N.) za účelem úhrady ceny družstevního podílu.“ Právě popsané totiž zcela konvenuje závěrům podávajícím se z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017 , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „v situaci, kdy byla nepochybně prokázána vůle dárce žalobci finanční částku darovat i vůle žalobce jako obdarovaného tento dar přijmout, přičemž darovaná finanční částka byla poukázána na platební místo označené obdarovaným, je darovací smlouva platně uzavřena, neboť došlo k odevzdání a převzetí předmětu darovací smlouvy – finanční částky. Pokud by byla darovací smlouva za daného skutkového stavu posouzena jako neplatná pro nedodržení písemné formy, neboť nedošlo k předání peněz "z ruky do ruky", došlo by k nechtěnému jevu – abusus iuris, který nemůže požívat právní ochrany.“ Dovolací soud se tímto závěrem přihlásil k ustálenému posuzování platnosti darovací smlouvy, jež nebyla uzavřena v písemné formě a předmět daru (finanční prostředky) předán „z ruky do ruky“, podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011 , v němž dovolací soud odůvodnil závěr, „že otázka, zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na její hmotnosti, umístění, na situaci, v níž k darování došlo, na vztahu dárce k obdarovanému, apod.“ Obdobně pak judikoval Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004 . Sluší se pro poměry projednávané věci uvést, že ani platební místo, kam směřovaly finanční prostředky dárců po prodeji bytu ve XY (realitní makléř N.), a ani platební místo, kam byly předisponovány na základě požadavku žalovaného za účelem získání členského podílu v bytovém družstvu (realitní kancelář Bene s. r. o., s níž měl žalovaný uzavřenou smlouvu o zprostředkování), nijak nenegují projev vůle dárců finanční prostředky darovat a obdarovaného dar přijmout. Jinými slovy řečeno, konkrétní dispozice s finančními prostředky při zapojení třetích osob do celé transakce odpovídala vůli obou smluvních stran, již tyto třetí osoby se zřetelem na povahu celé transakce musely respektovat, neboť tím byly smluvně zavázány dárcům (realitní makléř N.) a obdarovanému (realitní kancelář Bene s. r. o.). Dovolatelka sice odkazuje na totožná rozhodnutí dovolacího soudu, jež jsou i nyní připomínána, nicméně se závěry žádného z nich (tedy ani s konkluzemi plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99 , ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010 , a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006 ) není rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci při posouzení platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi rodiči žalovaného a žalovaným, jejímž předmětem bylo darování částky 700 000 Kč, v rozporu. Ostatně z odkazovaných rozhodnutí dovolatelka cituje či upozorňuje na obecná judikatorní východiska k výkladu § 628 odst. 2 obč. zák., jež nesoulad rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu s akcentem na konkrétní okolnosti projednávané věci nijak neilustrují. Dovolací soud navíc nepřehlédl, že v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99 , byl formulován závěr, podle něhož účelu sledovaného odevzdáním a převzetím věci ve smyslu § 407 odst. 2 in fine zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do 31. 12. 1982, může být dosaženo i konkludentním jednáním, tedy aniž by věc byla skutečně předána z ruky do ruky. O použitelnosti tohoto závěru pak nebylo důvodu pochybovat ani v intencích § 628 odst. 2 obč. zák. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017 ).
36. Přípustnost dovolání pro řešení otázky platnosti darovací smlouvy, jejímž předmětem bylo obdarování žalovaného částkou 700 000 Kč ze strany jeho rodičů, se pak žalobkyni nepodařilo založit ani s přihlédnutím k ústavněprávním konsekvencím jednání dárců (rodičů žalovaného) a obdarovaného (žalovaného), jež, byť za poněkud komplikovanějších okolností a se zapojením třetích osob, projevili skutečnou vůli uzavřít darovací smlouvu, jejíž obsah byl provedenými důkazy prokázán (k požadavku na výklad právního jednání podle skutečné vůle smluvních stran již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002 , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99 , nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010 ). Ústavní soud pak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje nutnost respektovat princip autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv. Dovodil, že autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06 ), s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republik y (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ). Prioritu musí proto mít takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá; zmíněné východisko přitom podle Ústavního soudu platí zvláště tehdy, jsou-li v daném případě možné oba výklady (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14 , a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 ).
37. I kdyby snad bylo žalovanému plněno na základě neplatné darovací smlouvy, pak by stejně neobstála argumentace žalobkyně, že se nejednalo o finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného. V zásadě platí, že i finanční prostředky získané na základě neplatné smlouvy se stávají vlastnictvím toho, kdo je přijal (nejde-li o tzv. peněžní věc), a jsou-li převedeny na jeho bankovní účet, má vůči bance nárok na jejich vyplacení; peníze nebo nárok na jejich vyplacení se stávají jeho majetkem. Pokud pak i takto získané prostředky (resp. prostředky ve stejné výši) vynaloží na majetek v SJM, jde stále o vnos z majetku obohaceného na společný majetek, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo má právo na vydání bezdůvodného obohacení, toto právo uplatní či nikoliv. Pouze v případě, kdyby později byly na vydání bezdůvodného obohacení použity společné prostředky, vznikl by nárok na vypořádání vnosu ze společného na výlučný majetek, ale ani to by nic neměnilo na závěru zde uvedeném (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 173/2021 ). Takový případ však v posuzované věci nenastal.
K otázce C)
38. Soud prvního stupně velmi detailně popsal proces obstarání částky 880 000 Kč, za níž oba účastníci nabyli členský podíl v bytovém družstvu a s tím související právo společného nájmu k družstevnímu (předmětnému) bytu v ulici XY v XY. Skutečnost, že se jedná o vnosy každého z bývalých manželů z jejich výlučných prostředků na pořízení společné majetkové hodnoty, byla v řízení prokázána [viz výklad výše k otázce E) v případě vnosu žalovaného]; stejně pak byla prokázána i výše vnosů (viz body 50 a 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z hlediska relevantních skutkových zjištění viz body 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se aprobováním skutkového stavu v otázce zdrojů a výše vnosů se závěry rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž upozornil i na tvrzení samotné žalobkyně uplatněná v její účastnické výpovědi, že o vnosu ze strany žalovaného ve výši 700 000 Kč věděla (pozn. Nejvyššího soudu: není přitom rozhodné, že se dle jejího právního názoru předestřeného navíc až v soudním řízení mělo jednat o dar rodičů žalovaného oběma manželům), což vše podrobně vysvětlil v bodě 11 odůvodnění rozsudku.
39. Dovolací argumentace žalobkyně, jíž odůvodňuje ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání pro řešení otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, je založena na tvrzeních, že o uskutečnění vnosu žalovaným nebyla informována, a tudíž s ním následně nemohla vyslovit ani souhlas. Řešení – dle žalobkyně relevantní – právní otázky souhlasu s vnosem [v intencích pravidla o správě společného majetku ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. (dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 viz § 714 odst. 1 o. z.)] konstruuje dovolatelka na podkladě jiného skutkového stavu než soudy nižších stupňů (viz odkaz na předmětné pasáže odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů označené v předchozím bodě odůvodnění tohoto rozsudku), což samo o sobě v režimu právní úpravy dovolání účinné od 1. 1. 2013 nemůže založit přípustnost dovolání, a tedy ani uplatnění jedině možného zákonného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Sluší se připomenout, že soudy obou stupňů za skutkový základ nyní posuzované právní otázky vzaly i to, že oba účastníci společně ze svých výlučných prostředků zaplatili převodcům požadovanou cenu členského podílu, a jen obtížně si lze představit, že by žalobkyně mohla vznést proti vynaloženému vnosu žalovaného, o němž věděla, nějaké námitky, pokud její vnos na pořízení členského podílu v bytovém družstvu logicky nemohl dostačovat. Kooperace obou účastníků využít vlastní zdroje na pořízení společného bydlení o neinformovanosti či nesouhlasu žalobkyně s vnosem žalovaného tedy nesvědčí. Pro posouzení přípustnost dovolání je ovšem stejně významné i to, zda lze vnos z výlučného majetku jednoho z manželů na pořízení věci či majetkové hodnoty následně nabyté do masy SJM považovat za právní úkon (od 1. 1. 2014 právní jednání), jehož relativní neplatnosti by se mohl druhý (dotčený) manžel dovolat tehdy, pokud by byl v neběžné (slovy zákona č. 40/1964 Sb. v ostatní) záležitosti učiněn bez jeho souhlasu, a zda takový souhlas je vyžadován i tehdy, má-li být vnos z výlučného majetku teprve použit na pořízení majetku do masy SJM. Na obě položené dává dovolací soud negativní odpověď.
40. Vnos je majetkové plnění (investice) i v případech, kdy jeden z manželů použije svůj výhradní majetek na majetek náležející do SJM. Právní následek vynaloženého vnosu se projeví až při vypořádání SJM. Investující manžel má právo na náhradu toho, co takto vynaložil [viz § 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku občanskoprávního vztahu, který právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.). Právním úkonem ve smyslu uvedeného ustanovení občanského zákoníku však není faktická činnost, byť se jí právní úkon provádí. Tuto tezi prosazuje i judikatura Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 531/2003 , ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1420/2003 , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 304/2006 , a dále důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 , uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2012 , uveřejněného tamtéž). V situaci, kdy se vnos (majetková investice) jednoho z manželů neprojeví jako právní skutečnost zakládající, měnící či rušící právní poměr mezi manžely (bez ohledu na to, že je použit na plnění dle konkrétní smlouvy, např. na úhradu kupní ceny), nelze jej považovat za právní úkon, s nímž by bylo možné v intencích pravidel o správě společné věci dle § 145 odst. 2 obč. zák. spojovat právní následek spočívající v možnosti dovolat se jeho relativní neplatnosti dle § 40a obč. zák., pokud v neběžné záležitosti s právním úkonem nevyjádřili souhlas oba manželé.
41. Zohlednění režimu § 145 odst. 2 obč. zák. brání kromě povahy vnosu (jež není právním úkonem) i skutečnost, že citované ustanovení se vztahuje na dispozice s majetkem, jenž do masy SJM již patří. Tento závěr plyne z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97 , jenž byl uveřejněn v příloze časopisu Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1998, pod číslem 4, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1079/99 , ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002 , ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008 , nebo ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011 ).
42. Se zřetelem k právě uvedenému lze učinit závěr, že pro řešení otázky založené na argumentu dovolatelky o potřebě souhlasu s vnosem žalovaného v neběžné záležitosti týkající se společného majetku uděleného v intencích § 145 odst. 2 věty druhé obč. zák. nelze přípustnosti dovolání přisvědčit. Důvod nepřípustnosti dovolání pro řešení žalobkyní předložené otázky je založen na vztahu (judikaturou dovolacího soudu) neřešené specifické právní otázky a obecnější právní otázky, jejíž řešení rozhodovací praxe dovolacího soudu již reflektuje. Pro takový případ (a o něj jde i v souvislosti s dovolatelkou předestřenou specifickou otázkou v poměrech projednávané věci) přípustnosti dovolání rovněž nelze přisvědčit. Nemá totiž smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2507/2018 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2213/2019 ). V případě dovolání žalobkyně to platí o to více, neboť vyřešení specifické otázky v souladu s požadavkem dovolatelky by založilo konflikt s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
K otázce F)
43. Soudy obou stupňů respektovaly procesní stanoviska obou účastníků týkající se dalšího užívání družstevního bytu a členského podílu v bytovém družstvu. Soud prvního stupně po zhodnocení bytových poměrů žalobkyně a žalovaného a nesporného tvrzení o obvyklé ceně členského podílu (v době rozhodování soudu prvního stupně ve výši 4 888 000 Kč a v době rozhodování odvolacího soudu ve výši 6 546 000 Kč) zrušil právo společného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu, výlučnou nájemkyní a členkou bytového družstva určil žalobkyni, jíž připadla i hodnota členského podílu ve výši 4 888 000 Kč. Obvyklou cenu členského podílu pak odvolací soud aktualizoval na základě znaleckého posudku a shodného tvrzení účastníků na částku 6 546 000 Kč (viz bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci společného bytu a členského podílu nevznesla dovolatelka žádné námitky. Naopak, ve vyjádření k odvolání kvitovala, že byla správně určena výlučnou nájemkyní bytu ona.
44. Nejvyšší soud nepouští ze zřetele, že i v řízení o vypořádání SJM může být otázka solventnosti určující pro závěr, kterému z účastníků řízení má být věc přikázána do výlučného vlastnictví. Zpravidla to může být ten, jenž má k dispozici dostatek prostředků na zaplacení vypořádacího podílu, popřípadě prokáže, že v reálném čase je schopen si tyto prostředky opatřit. V řízení o vypořádání SJM se pak uplatní i judikatorně konstituované hledisko, že společné majetkové hodnoty mají být vypořádány tak, aby vypořádací podíl, jenž je povinen jeden z manželů tomu druhého zaplatit, byl co možná nejmenší. Uvedený závěr konstantně plyne z judikatury dovolacího soudu (mimo jiné i z rozhodnutí v dovolání označených žalobkyní). Dovolací soud však v souvislosti s námitkou žalobkyně (založenou na tvrzení, že soud neověřoval solventnost účastníků a nedbal tudíž pravidla, že manželovi, který požaduje přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, v zásadě nelze nemovitosti přikázat) nepřehlédl, že s dovolatelkou označenými rozhodnutími (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 , ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005 , ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015 , a ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022 ) nelze absentující řešení otázky solventnosti vůbec poměřovat, neboť ve všech odkazovaných věcech se jednalo o vypořádání věcí (v jednom případě movitých), k nimž účastníkům svědčilo ničím nepodmíněné spoluvlastnické právo, a nikoliv majetkové hodnoty, na níž je navázáno právo nájmu bytu, o jehož získání s ohledem na své bytové poměry dovolatelka usilovala.
45. Dále dovolací soud konstatuje, že – byť z dovolání žalobkyně v otázce zkoumání solventnosti plyne esenciální náležitost uvedená v § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , tj. je v něm vymezen důvod přípustnosti dovolání vztahem k judikatuře Nejvyššího soudu – není z něj dále zřejmé, jakou konkrétní nesprávnost při právním posouzení věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká. Dovolací důvod pak nemůže Nejvyšší soud s respektem k zásadě projednací a rovného postavení účastníků řízení konstruovat sám (tedy například dovodit, že o přikázání členského podílu v bytovém družstvu žalobkyně, jenž představuje zásadní majetkovou hodnotu předloženou účastníky k vypořádání, bylo rozhodnuto nesprávně, neboť je s ním spojena rozhodující měrou povinnost dovolatelky vyplatit žalovanému vypořádací podíl v nezanedbatelné výši).
46. Pokud dovolatelka nechala otázku solventnosti zcela bez povšimnutí v odvolacím řízení a uplatnila ji až v dovolání, nemůže požadavkem na řešení této otázky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012 , či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014 ). Dále podle rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že v odvolacím řízení lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, nicméně i samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2121/2023 ).
K otázce D)
47. Žalobkyně v žalobě o vypořádání SJM podané u soudu prvního stupně dne 27. 6. 2018 (tedy pouhé čtyři dny před uplynutím tříleté lhůty upravené v § 741 o. z., počítané ode dne zániku společného jmění manželů – účastníků řízení – nabytím právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství dne 1. 7. 2015) uplatnila k vypořádání i položku obecně označenou jako „úspora na nájmu“ ve výši 540 000 Kč; v dovolání tento nárok (ovšem již v důsledku plynutí času k době rozhodování odvolacího soudu v jiné výši) právně kvalifikuje alternativně jako bezdůvodné obohacení, náhradu škody, náhradu za omezení práva dle § 713 odst. 2 o. z., zápočet dle § 742 odst. 1 písm. b) o. z. či jako důvod pro disparitní vypořádání masy SJM. Na základě poučení soudem prvního stupně, jehož se jí dostalo ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. při jednání dne 12. 2. 2020, pak žalobkyně k této položce doplňuje skutkové okolnosti, jež dle jejího úsudku mají zohlednění náhrady na úspoře na nájemném na straně žalovaného odůvodňovat.
48. Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že přípustnost dovolání pro danou otázku, jež má – na rozdíl od úsudku žalobkyně – za otázku rozhodovací praxí dovolacího soudu (vyjma posouzení uplatněného nároku, jehož existence je odůvodněna „úsporou na nájemném“ nároku ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) o. z.) již vyřešenou, posuzoval na základě skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, jenž odvolací soud zcela aproboval. Zjištěný skutkový stav ohledně způsobu užívání společného družstevního bytu v období mezi zánikem (respektive již od 1. 11. 2013) a vypořádáním společného jmění manželů (účastníků řízení), tedy „do minula“, je při posouzení důvodnosti žalobního požadavku dovolatelky na přiznání náhrady za výlučné užívání bytu žalovaným z některého z předestřených právních titulů okolností zcela zásadní a vazba mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci je velmi úzká. Dovolatelka přípustnost dovolání pro řešení dané otázky staví výlučně na nesouhlasu se zásadním skutkovým závěrem, že totiž její odstěhování ze společného bytu bylo založeno na jejím vlastním rozhodnutí a s výlučným užíváním bytu žalovaným vyjádřila, byť konkludentně, souhlas, popřípadě, že tento stav podléhal, byť konkludentně, uzavřené dohodě.
49. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že přípustnost dovolání pro řešení jakékoliv právní otázky nemohou založit námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož soudy v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení pro účely právního posouzení věci vycházely. Je tomu tak proto, že současná právní úprava dovolacího řízení (již s účinností od 1. 1. 2013) nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. o. s. ř. ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 , uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
50. Souhrnné vylíčení skutkového stavu, jenž se vztahuje ke skutkovému základu nároků žalobkyně na zaplacení částky 1 344 000 Kč (s příslušenstvím) z důvodu kompenzace úspory na nájemném, jež měla vzniknout žalovanému výlučným užíváním společného družstevního bytu a částky 679 000 Kč z titulu náhrady škody, jež měla žalobkyni ze stejné příčiny vzniknout v souvislosti s placením tržního nájemného v pronajatém bytě, se podává z bodu 16 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. V něm odvolací soud poté, kdy aproboval skutkový stav zjištěný v nalézacím řízení, jenž soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování listinami (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a účastnickými výpověďmi žalobkyně a žalovaného (viz body 26 a 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), sumarizoval skutkový základ uplatněných nároků z výše dovolatelkou předestřených právních titulů.
51. Nejvyšší soud připomíná, že skutkovým stavem zjištěným v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení je vázán a vyjma případů, kdy proces dokazování, včetně hodnocení důkazů, byl stižen zásadními procesními pochybeními znamenajícími zásah do některého ze základních práv týkajících se soudní ochrany, jej nemůže přezkoumávat. Mantinely dovolacího přezkumu skutkových otázek jsou nastaveny s účinností od 1. 1. 2013 občanským soudním řádem , jenž přezkum v dovolacím řízení umožňuje jen pro řešení právních otázek a z jediného možného dovolacího důvodu, kterým je nesprávné právní posouzení věci.
52. Pro posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněných nároků (lhostejno z jakého dovolatelkou předestřených titulů) je ze skutkového hlediska podstatné, že dne 1. 11. 2013 uzavřeli účastníci dohodu, v níž deklarovali ukončení rodinné domácnosti, užívání společného bytu žalobkyní a třemi dětmi účastníků, víkendový styk s dětmi a možnost přístupu do bytu žalovaným a závazek žalovaného přispívat na péči o děti úhradou nákladů spojených s bytem, naturálním plněním v podobě provádění běžné údržby bytu a placením částky 5 000 Kč měsíčně. Uvedená dohoda byla změněna na základě požadavku žalovaného byt opětovně užívat, čemuž žalobkyně nebránila a nečinila v tomto směru žádné právní a ani faktické kroky. Společné soužití v jednom bytě s žalovaným bylo pro žalobkyni psychicky náročné (užívání bytu měli účastníci rozdělené, vzájemně nekomunikovali a nutné záležitosti řešili prostřednictvím starší z dcer) natolik, že se po několika týdnech z bytu s dětmi odstěhovala a založila rodinnou domácnost se svým partnerem, panem K. S. Z bytu si rovněž odvezla věci, které chtěla. E-mailová komunikace týkající se užívání bytu mezi účastníky ustala ke konci května 2015, kdy žalovaný byl otevřen možnosti návratu žalobkyně do společného bytu a vydání klíčů od bytu za určitých podmínek (navrácení odstěhovaných movitých věcí do bytu a uzavření dohody o způsobu užívání společného bytu). Na počátku září 2015 začala v bytě se žalovaným bydlet starší z dcer, jež zahájila studium na vysoké škole. V e-mailové komunikaci z počátku června 2019 (tedy již v průběhu rok trvajícího řízení o vypořádání SJM) uplatnila žalobkyně vůči žalovanému požadavek na úhradu částky 7 500 Kč měsíčně jako kompenzaci úspory výhradních finančních prostředků žalovaného plynoucí z výlučného užívání společného družstevního bytu; s tímto požadavkem žalovaný nesouhlasil. V e-mailové komunikaci z března 2020 vyjádřila žalobkyně zájem bydlet v bytě výlučně se svou novou rodinou a bydlení v pronajatém bytě označila za dočasné řešení vyvolané důvody na straně žalovaného. V e-mailové komunikaci z června 2020 pak žalobkyně vznáší vůči žalovanému požadavek na náhradu za nemožnost užívat společný byt. Popisuje v ní jako příčinu nemožnost byt užívat znepřístupnění bytu, výměnu zámků u vstupních dveří, přítomnost žalovaného v bytě a rovněž zjevné blokování vypořádání SJM ze strany žalovaného. Žalovaný oponuje tvrzením, že v užívání bytu žalobkyni nebrání a je připraven umožnit nastěhování zpět, ale ve stejném počtu osob, v jakém je byt aktuálně užíván. Dne 7. 7. 2020 podala žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu, v níž žádá, „aby byla práva užívat byt zbavena“ a požaduje zaplacení částky 180 000 Kč jako kompenzaci za výlučné užívání bytu žalovaným v období od července 2018 do června 2020 a dále ve výši 7 500 Kč měsíčně až do doby, kdy žalovaný přestane byt užívat, či bude vypořádáno SJM. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby z března 2021 bylo řízení ohledně uplatněných finančních nároků zastaveno.
53. Odvolací soud z hlediska právního posouzení věci poté, kdy připomněl obecná judikatorní východiska Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k rozhodování o nárocích na kompenzaci za výlučné užívání společné věci jedním z manželů (viz odkazy odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024 , a usnesení Nejvyššího ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1973/2017 , a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022 , a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18 ), dovodil, že žalovaný nárok (na zaplacení částky 1 344 000 Kč) nelze žalobkyni přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť argumentace ustanoveními o bezdůvodném obohacení není namístě. Žalobkyně pak dle odvolacího soudu nemá nárok ani na náhradu škody (ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 679 000 Kč), neboť na straně žalovaného nelze shledat žádné protiprávní jednání. Odvolací soud uvedl, že do společného bytu se žalovaný na konci března 2015 vrátil se souhlasem žalobkyně, ta mu užívání umožnila a byt užívali po dobu více než jednoho měsíce společně s dětmi, aniž by mezi žalobkyní a žalovaným vznikaly konflikty; účastníci spolu nekomunikovali. Odstěhovat se ze společného bytu bylo rozhodnutím žalobkyně (ovlivněným tím, že na ni psychicky doléhalo dále sdílet byt se žalovaným), jež chtěla vytvořit novou rodinnou domácnost se svým novým partnerem, a nikoliv tím, že by se žalovaný k žalobkyni špatně choval, napadal ji či ji jiným způsobem z bytu vypudil. Přiznání nároků uplatněných žalobkyní za dobu „do minula“ odvolací soud nepřisvědčil ani s ohledem na skutečnost, že žalobkyně již v roce 2015 věděla, že soužití s žalovaným v jednom bytě nezvládne, avšak žalobu o vypořádání SJM a v ní uplatněný nárok z titulu výlučného užívání bytu žalovaným podala až po téměř třech letech. Věc neřešila již ani dříve podáním žaloby o soudní úpravu užívání bytu. Až s dalším odstupem času situaci začala řešit e-mailovou komunikací a podáním žaloby v červenci 2020, kterou následujícího roku v březnu vzala zpět. Se zřetelem na předestřené okolnosti věci neshledal odvolací soud ani důvod pro disparitní způsob vypořádání masy SJM účastníků, pro nějž není důvod toliko na základě odstěhování jednoho z manželů ze společného bytu. Další důvody pro disparitu dlouhodobě dovozované judikaturou Nejvyššího soudu, jež by bylo možné ve spojení s odchodem žalobkyně ze společného bytu zohlednit, odvolací soud neshledal. Výslovně pak s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti připomněl, že kromě e-mailové komunikace, v níž mezi účastníky docházelo k běžnému handrkování, nebyla žalobkyně schopna pro to, aby mohla byt výlučně užívat, nic udělat; ten samý výsledek pak měly i právní kroky žalobkyně.
54. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024 , vysvětlil, že „jestliže jeden z bývalých manželů bez dohody či rozhodnutí soudu vyloučil druhého z nich po určité období z užívání společné věci, jde o problematiku, kterou se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18 , ve kterém uvedl, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006 ). V případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody, a to v případě, že mezi uplatňovaným protiprávním jednáním a tvrzenou škodou, která měla účastníku (v tomto případě žalobci) vzniknout tím, že si pronajal byt a musel platit nájemné, je dána příčinná souvislost.“ Judikatura Nejvyššího soudu rozlišuje případy, kdy na straně jedné se úpravy užívání společné věci jeden z manželů domáhá v režimu § 1139 odst. 1 a 2 o. z., tedy vydáním konstitutivního rozhodnutí majícího účinky ex nunc, tj. do budoucna, a na straně druhé do minula, kterýžto nárok může být dán tehdy, jestliže jeden z manželů, respektive bývalých manželů, bez dohody či rozhodnutí soudu užívá celou společnou věc sám a z užívání vyloučí druhého bezpodílového spoluvlastníka (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024 , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2774/2024 , a usnesení ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2227/2025 ).
55. Z judikatury Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, dále plyne, že k přiznání náhrady za vyloučení z užívání společné věci bez dohody či soudního rozhodnutí za minulé období zpravidla nepostačují drobné neshody a ani obecně řečeno konfliktní soužití (bývalých) manželů. Musí být prokázáno natolik excesivní chování, popřípadě protiprávní jednání, jednoho z manželů mající za následek například vznik majetkové újmy na straně druhého manžela. I když judikatorní závěry přijaté při řešení otázky kompenzace za vyloučení z užívání společné věci (zejména bytu nebo domu) nelze příliš zobecnit, neboť každou jednotlivou věc zpravidla charakterizují individuální skutkové okolnosti spojené s ukončením společného soužití manželů v jednom bytě či domě, předkládá judikatura alespoň obecná východiska, jak danou otázku řešit. Například již ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2774/2024 , nárok vyloučeného manžela na náhradu za výlučné užívání společného domu druhým manželem za minulém období (v době po zaniklém, ale dosud nevypořádaném SJM) nebyl shledán jako kompenzace „za faktické užívání nemovitosti žalovanou nad rozsah jejího podílu“ důvodným ani v situaci existujícího konfliktního soužití, kdy jeden z manželů opustil společnou domácnost dobrovolně a přesto nárokoval náhradu škody spočívající v platbách nájemného za užívání náhradního bytu. Obdobně se Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18 (tímto usnesení byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost směřující pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018 ), vyjádřil k podmínkám, za nichž může manžel vyloučený bez dohody či soudního rozhodnutí z užívání společné věci úspěšně žádat kompenzaci za výlučné užívání takové věci druhým manželem. Dovodil, mimo jiné, že peněžitý nárok může být založen v případě protiprávního jednání druhého manžela (v posuzovaných souvislostech) i jako nárok na náhradu škody. V odkazované věci nicméně žádné protiprávní jednání manžela, který věc výlučně užíval, shledáno nebylo (k podobnosti skutkových okolností s nyní posuzovanou věcí viz bod 14 odůvodnění odkazovaného usnesení Ústavního soudu).
56. Obecné východisko pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu za výlučné užívání společného družstevního bytu žalovaným v období mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním, jenž byl v tomto řízení uplatněn požadavkem na zaplacení částky 1 344 000 Kč (kompenzace úspory na nájemném) a částky 679 000 Kč (z titulu náhrady škody), se odvíjí od ryze skutkového zjištění, zda výlučné užívání bylo při absenci soudní úpravy užívání společného bytu založeno dohodou (byť v konkludentní formě), ke kterémuž závěru dospěl odvolací soud, popřípadě v důsledku jednání, jež nelze klást k tíži žalovanému, nebo naopak jednáním žalovaného excesivní povahy majícím podobu například vykázání či vypuzení z bytu, dlouhodobě nevhodného jednání vůči žalobkyni, fyzickým či psychickým nátlakem, neočekávaným znepřístupněním bytu spojeným s výměnou zámků a podobně.
57. Žádné takové skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly přiznání náhrady žalobkyni za výlučné užívání společného bytu žalovaným (lhostejno z jakéhokoliv žalobkyní dovozovaného právního titulu) soudy nižších stupňů nezjistily. Dovolací soud pro stručnost odkazuje na reprodukci skutkového stavu, z něhož při posouzení dané otázky vyšel odvolací soud (viz bod 51 odůvodnění tohoto rozsudku) a jeho zhodnocení po právní stránce (viz bod 52 odůvodnění tohoto rozsudku). Za nerozhodnou považuje dovolací soud námitku žalobkyně, že se ze zjištěného skutkového stavu nepodával konkludentní souhlas dovolatelky s výlučným užíváním bytu žalovaným a že soudy nijak nehodnotily otázku, „je-li výlučné užívání bytu žalovaným excesivní“ (poznámka Nejvyššího soudu: dovolatelka zaměňuje excesivní užívání bytu za judikaturou řešenou otázku excesivního jednání vedoucího k vyloučení z užívání společného bytu). I pokud by snad takový souhlas nebyl dán (výslovně či konkludentně), v počínání žalovaného předcházejícího odstěhování žalobkyně ze společného bytu (a ani po něm) nelze nalézt žádné známky nevhodného či dokonce protiprávního chování. Účastníci spolu nekomunikovali, nevznikaly mezi nimi konflikty a jediným důvodem dobrovolného opuštění společného bytu žalobkyní byla její psychická nepohoda pramenící ze soužití s bývalým manželem v jednom bytě a snaha vytvořit rodinnou domácnost s novým partnerem. Ostatně až po dalších čtyřech letech (v době již běžícího řízení o vypořádání SJM) přichází žalobkyně s požadavkem na finanční kompenzaci ve výši 7 500 Kč měsíčně a v roce následujícím s požadavkem na užívání bytu společně s členy nové rodiny, což svědčí o tom, že žalobkyně se stavem, jenž nastal v rozhodném okamžiku jejího odstěhování ze společného bytu, byla srozuměna a minimálně po dobu dalších čtyř let jej implicitně akceptovala; v případě jejího nesouhlasu by se zcela jistě zachovala jinak. Pokud dovolatelka zmiňuje poznámku odvolacího soudu o bizarním a těžko splnitelném požadavku vzneseném žalovaným, jímž mělo být podmíněno zpětné nastěhování žalobkyně do společného bytu (žalobkyně se může nastěhovat jen ve stejném počtu osob, který dosud byt užívá), pak tento požadavek zazněl v e-mailové komunikaci účastníků z června 2020, tedy bez časové souvislosti s opuštěním společného bytu žalobkyní, a v reakci na požadavky vznesené v předchozí komunikaci žalobkyní. Výměnu zámků od bytu pak odvolací soud dává do časové souvislosti s dobou po odstěhování žalobkyně.
58. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006 (jehož závěry přejaly i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011 , a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017 , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018 , ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3569/2020 , a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022 ), se uvádí: „Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení“.
59. Nejvyšší soud v bodě 55 odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že přiznání kompenzace za výlučné užívání společného bytu žalovaným za období od zániku SJM do okamžiku jeho vypořádání z jakéhokoliv žalobkyní dovozovaného titulu, není-li užívání upraveno dohodou či soudním rozhodnutím, zpravidla předpokládá, že po skutkové stránce bude postaveno najisto, že výlučné užívání bytu je důsledkem předchozího excesivního jednání žalovaného, jež k výlučnému užívání vedlo a jež lze klást k jeho tíži. Protože žádné takové jednání na straně žalovaného nebylo soudy nižších stupňů zjištěno, nelze o kompenzaci ve prospěch žalobkyně v řízení o vypořádání SJM uvažovat. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla aprobována i Ústavním soudem, zcela správně uzavřel, že uplatněné peněžité nároky nelze žalobkyni přiznat s ohledem na povahu věci v SJM, k níž má každý z manželů nedílné právo, nejen z titulu bezdůvodného obohacení (viz judikatura uvedená v bodě 57 odůvodnění tohoto rozsudku), ale ani náhrady škody (viz opětovně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18 ), což odvolací soud vyjádřil v bodě 18 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Ostatně ani žalobkyně se v jinak obsáhlé dovolací argumentaci předpokladům, za nichž by mohla vzniknout odpovědnost žalovaného za škodu, nijak nevěnuje. Hledá-li žalobkyně judikatorní oporu pro přiznání kompenzace za výlučné užívání bytu žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení v závěrech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 , jenž byl uveřejněn pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak ani přiměřené použití konkluzí odkazovaného rozsudku nelze na věc náležící do SJM pro odlišnou povahu podílového spoluvlastnictví (a s ní spojenou možnost „nadužívání“ podílu) použít. Pokud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 , na nějž žalobkyně v dovolání odkazuje, připouští přiměřenou aplikaci závěrů přijatých pro poměry podílového spoluvlastnictví i na věc náležící do masy SJM, pak se jedná o názor vyslovený tzv. „pro úplnost“ k námitce účastníka řízení týkající se jiné právní otázky, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu v odkazované věci určující. Nelze jej však chápat tak, že by každé „nadužívání“ v poměrech SJM vedlo k přiznání náhrady.
60. Shodně jako není dovolání žalobkyně přípustné pro řešení otázky, zda jí náleží kompenzace za výlučné užívání bytu žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody, neboť při posouzení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, není dovolání přípustné ani pro řešení dílčích (dle dovolatelky neřešených) otázek, zda tato kompenzace může žalobkyni náležet z titulu omezení práva ve smyslu § 713 odst. 2 o. z. či zápočtu dle § 742 odst. 1 písm. b) o. z. Ve vztahu k titulu náhrady za omezení práva pro přiznání kompenzace tatáž překážka jako v případě bezdůvodného obohacení, tj. nedílná povaha práva k věci či majetkové hodnotě náležící do SJM, vylučuje, aby bylo právo jedním spoluvlastníkem nadužíváno a právo druhého z nich v rozsahu hypotetického „podílu“ omezeno. I zde je tak odkaz dovolatelky na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 , nepřiléhavý. Nelze také, a sice primárně, pustit ze zřetele, že případný nárok opírající se o § 713 odst. 2 o. z. předpokládá absenci dohody či souhlasu jednoho z manželů (byť konkludentně vyjádřených) s užíváním věci výlučně druhým manželem, kterážto podmínka ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jak vyloženo výše, rovněž neplyne. Právě uvedená skutková okolnost tudíž brání i tomu, aby mohla být kompenzace se za výlučné užívání společného bytu žalovaným důvodně posouzena jako zápočet ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) o. z. Dovolatelkou prosazované právní řešení a označená odborná a komentářová literatura připouští aplikaci ustanovení, jež je svým normativním vyjádřením pravidlem o kompenzaci investice (skutečně) vynaložené z masy SJM na výlučný majetek jednoho z manželů, jen v případě „podstatných excesů“ proti pravidlům o správě věci náležící do SJM; žádného takového excesu se ovšem žalovaný, jak bylo soudy nižších soudů zjištěno, nedopustil.
61. Dovolatelka oporu pro přiznání kompenzace za výlučné užívání bytu žalovaným v řízení o vypořádání SJM shledává i ve splnění podmínek pro disparitní způsob vypořádání masy SJM. Tvrdí přitom, že takový způsob vypořádání je se zřetelem na závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu (žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 , jenž byl uveřejněn pod číslem 63/2019 Sbírky soudních a rozhodnutí a stanovisek) možný, neboť „v důsledku jednání žalovaného nutně došlo ke zmenšení masy SJM (vzhledem k potenciálu) a žalovaný si tak připsal zásluhy za ztrátu majetkových hodnot v SJM.“
62. Odvolací soud se otázkou disparitního způsobu vypořádání SJM se zřetelem na dovolatelkou tvrzené důvody zabýval, přičemž správně poukázal i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1973/2017 ), jež shodně jako dovolatelkou odkazovaný rozsudek zdůraznil tezi, že „samotné opuštění společné domácnosti jedním z manželů důvod pro disparitu podílů při vypořádání společného jmění manželů bez dalšího nezakládá, a připomněl, že negativní okolnosti včetně příčin rozvratu manželství vedou k disparitě vypořádacích podílů za předpokladu, že se promítají i do majetkového aspektu společného jmění nebo do péče o rodinu.“ Připomenutí závěrů citovaného rozhodnutí odvolacím soudem není nepřiléhavé (dle vyjádření žalobkyně „kouzlem nechtěného“), neboť přesně vystihují vazbu mezi opuštěním společné domácnosti jedním z manželů a jeho reflexí do společné majetkové sféry nebo do péče o rodinu. Fakt, že v odkazované věci byl tento závěr aplikován v neprospěch manžela, jenž ve společném bytě nadále bydlel, je odrazem individuálně daných jedinečných okolností případu a nikoliv pravidlem, jež by mělo být aplikováno ve prospěch manžela opouštějícího společnou domácnost. Ono rozhodné diferenciační kritérium totiž spočívá právě v dopadu do majetkové sféry či péče o rodinu. Žádné takové okolnosti zohlednitelné pro úvahu o disparitním způsobu vypořádání SJM ve vazbě na opuštění společné domácnosti žalobkyní ovšem odvolací soud (ve shodě se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) nezjistil, což vyplývá z rekapitulace skutkového stavu a kroků, respektive spíše jejich absenci, jež po opuštění společné domácnosti podnikla žalobkyně (viz obsah bodů 52, 53 a 57 odůvodnění tohoto rozsudku).
63. Přípustnost dovolání žalobkyně opírá o názor citovaný z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 . Pominul-li by dovolací soud skutečnost, že tento názor zazněl na půdorysu zcela odlišných skutkových okolností odkazované věci (nesouměřitelných se skutkovým stavem zjištěným ve věci nyní projednávané), pak Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka z rozhodnutí cituje neúplně, a tedy nekorektně. Její citace textu rozhodnutí v bodě 89 odůvodnění dovolání totiž neobsahuje závěr dovolacím soudem vysloveného názoru, totiž že ….. „byť ani ony (myšleno okolnosti plynoucí z citace) vždy bez dalšího důvodem pro disparitu podílů být nemusí.“ Akcent na individuální rozměr každé věci pak na témže místě Nejvyšší soud připomíná touto větou: „V těchto případech je vždy nutné přísně vycházet z individuálních okolností každé konkrétní věci.“ Této významné tezi se odvolací soud v poměrech projednávané věci, jak výše vyloženo, nezpronevěřil. Pro řešení otázky, zda výlučné užívání společného bytu žalovaným lze promítnout ve prospěch žalobkyně do disparitního způsobu vypořádání SJM, se tudíž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
64. Za vhodné pak Nejvyšší soud považuje rovněž připomenout, že předmětem dovolacího přezkumu se splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů stává jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 ). V novější judikatuře se k těmto závěrům souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 , jež obstálo i z hlediska ústavněprávního přezkumu (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 ). Důvod pro zásah do závěru odvolacího soudu, že v individuálních poměrech projednávané věci podmínky pro disparitní vypořádání SJM (pro výlučné užívání společného bytu žalovaným) splněny nebyly, však Nejvyšší soud neshledal; přijaté konkluze totiž nejsou zjevně nepřiměřené.
K otázce A)
65. Dovolatelka argumentuje proti valorizaci vnosu žalovaného a aplikaci § 742 odst. 2 o. z. názorem, že užití tohoto ustanovení na vnos vynaložený v červenci roku 2001, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. , představuje zohlednění v soukromém právu obecně nepřípustné pravé zpětně účinnosti (retroaktivity) právního předpisu. Má přitom za to, že soudy uznaný vnos žalovaného neměl být valorizován, neboť v době jeho vynaložení žalobkyně a ani žalovaný nemohli předvídat budoucí právní úpravu. Mohli přitom očekávat, že v případě rozvodu manželství bude žalovaný moci nárokovat jen nevalorizovaný vnos. Zdůrazňuje, že přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. řešící střet dosavadní a nové právní úpravy obsahuje zákaz pravé retroaktivity, pokud jde o posouzení vzniku právních poměrů, jakož i práv a povinností vzniklých přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. v oblasti práv osobních, rodinných a věcných. Vyjadřuje názor, že vynaložením vnosu z výlučného majetku žalovaného na majetkovou hodnotu náležící do SJM vznikl nejpozději ke dni 16. 7. 2001 závazek žalobkyně vnos žalovanému vrátit (s odkládací podmínkou plnění až ve chvíli vypořádání SJM). Dovolatelka sice přisvědčuje závěru odvolacího soudu, že vnos by měl být vypořádán podle § 149 odst. 2 obč. zák., neboť nová právní úprava se vztahuje na vnosy vynaložené po 1. 1. 2014, nicméně kritizuje jeho finální úvahu vedoucí k aplikaci § 742 odst. 2 o. z. učiněnou v závislosti na závěrech přijatých v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 , v němž byla posuzována problematika valorizace vnosu vynaloženého v roce 1990. Dovozuje, že v označeném nálezu jeho nosné důvody se nijak nedotýkaly prolomení zákazu pravé retroaktivity, ale konkluze obecných soudů, že vnos při vypořádání SJM může být valorizován jen na základě dohody manželů. Jen k posouzení této otázky se pak vztahuje precedenční význam a závaznost nálezu.
66. V rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015 , uveřejněném pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud připomněl, že právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se však spravují dosavadní právní úpravou. V této souvislosti právní teorie na adresu nepravé retroaktivity konstatuje, že tato je zásadně přípustná. S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. vychází při úpravě časové působnosti z principu tzv. nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), jemuž podřizuje též „právní poměry týkající se práv rodinných“.
67. Z uvedeného vyplývá, že ve smyslu § 3028 odst. 2 o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. 1. 2014) posuzuje podle této úpravy zásadně i manželské majetkové právo, jež svou povahou v sobě zahrnuje aspekty práva rodinného i věcného; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik společného jmění manželů (došlo-li k němu před účinností zákona č. 89/2012 Sb. ) a od něj odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona.
68. Již toliko z textu zákona, jenž se dotýká pravidel o vypořádání SJM manželů, respektive bývalých manželů, plyne, že se tak děje podle právního stavu k okamžiku zániku, zrušení nebo zúžení SJM, tedy v případě zániku i nabytím právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství (§ 754 a § 765 o. z.). K tomuto okamžiku se také váže uplatnění pravidel pro vypořádání SJM (není-li vypořádáno dohodou či na základě domněnky upravené v § 741 o. z.) uvedených v § 742 odst. 1 o. z., tedy i vznik práva každého z manželů žádat, aby mu bylo nahrazeno to, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. V judikatuře Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že užití intertemporálního ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. v řízení o vypořádání SJM je prosazením nepravé zpětné účinnosti zákona, jež se projevuje tak, že pro vypořádání je rozhodnou ta právní úprava, jež je účinná v době, kdy manželství (v případě rozvodu) zaniklo, neboť vypořádání není nic jiného, než likvidace dosud společných práv a povinností (viz § 736 o. z.), jež je založena (vzniká) až právě v okamžiku zániku manželství (nikoliv dříve). Zaniklo-li proto manželství a současně i společné jmění manželů po 1. 1. 2014, pak se pro vypořádání SJM použije úprava zákona č. 89/2012 Sb. (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 , uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo žalobkyní v jiné souvislosti připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 ).
69. Žalobkyni nelze přisvědčit v názoru, že odvolací soud nesprávně zákonné pravidlo o valorizaci vnosu dle § 742 odst. 2 o. z. vynaloženého před 1. 1. 2014 dovodil z tezí plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 . Tzv. normativní jádro nálezu nadané precedenční závazností (v jiných věcech než Ústavním soudem věci posuzované) se sice týkalo odlišných dvou otázek, a sice jednak vybočení ze zákonem vymezené úlohy obecného soudu při dotváření práva a dále petrifikace principu obohacení ovládajícího povahu náhrady za majetkový transfer mezi výlučným a společným majetkem a naopak při zvýšení, popřípadě i snížení, hodnoty majetku, do něhož bylo investováno, nicméně skutečnost, že se Ústavní soud zabýval z ústavněprávního hlediska výkladem § 742 odst. 2 o. z. u vnosu vynaloženého v roce 1990 svědčí o tom, že si časových souvislostí z hlediska intertemporality byl vědom. V opačném případě by sotva ústavní stížnosti nálezem vyhověl.
70. I přes právě uvedené se dovolací soud neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že by valorizování vnosu žalovaného odvolacím soudem za použití § 742 odst. 2 o. z. bylo případem aplikace tzv. pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) zákona. Mylný názor dovolatelky tkví v jejím náhledu na důsledky transferu vnosu z jedné majetkové sféry do druhé, jež by měly nastat již k okamžiku jeho poskytnutí, tj. v poměrech projednávané věci ke dni 16. 7. 2001, kdy měl žalobkyni vzniknout časově odložený závazek žalovanému vnos vrátit. Takto vzniklý závazek by se tedy měl dle žalobkyně spravovat zákonem č. 40/1964 Sb. , konkrétně jeho § 149 odst. 2 obč. zák., jenž valorizaci vnosu neupravoval.
71. Tento náhled dovolatelky na okamžité důsledky vynaloženého vnosu je v kolizi s jeho povahou. Vnos není právní skutečností (jednostranným právním jednáním), jež by zakládala mezi manžely právní poměr, jehož obsahem by byl v okamžiku poskytnutí vnosu vznik závazku jednoho z manželů druhému (investujícímu) manželu vnos vrátit; o povaze vnosu viz výše bod 40 odůvodnění tohoto rozsudku a judikaturu tam uvedenou. V okamžiku vynaložení vnosu při obvyklém běhu věcí v manželství manželé nepředpokládají, že v budoucnu vznikne povinnost jednoho z nich vynaložené prostředky vracet (a vznik práva druhého investici nárokovat). Stejně jen stěží mohou předpokládat, že u hmotných věcí či jiných majetkových hodnot pořízených do masy SJM jim již v době jejich získání vzniká odložené právo převzít je do výlučného vlastnictví; taková představa je zjevně absurdní. Judikatura Nejvyššího soudu se k okamžiku vzniku práva investujícího manžela vnos nárokovat a povinnosti druhého manžela investované prostředky vrátit již vyjádřila. Vychází přitom mimo jiné z těchto tezí: povinnost plnit z titulu investovaného vnosu vzniká až při vypořádání SJM (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 , a ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 487/2019 ) a vnos před jeho vypořádáním nesměřuje proti druhému manželovi, ale vůči celé mase SJM (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010 , a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013 ).
72. Spolu s judikaturou označenou v bodě 40 odůvodnění tohoto rozsudku tak rozhodnutí Nejvyššího soudu právě uvedená dávají odpověď na dovolatelkou položenou otázku, zda vnos vynaložený žalovaným před 1. 1. 2014 má být posouzen podle § 149 odst. 2 obč. zák., tedy i případně přiznán pouze v nominální výši, nebo podle § 742 odst. 2 o. z., tedy i s přihlédnutím k uplatněné valorizaci. Tato otázka, jejíž řešení z judikatury Nejvyššího soudu explicitně vyplývá, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se aplikací § 742 odst. 2 o. z. od judikatorních tezí spojujících vznik povinnosti k vrácení investovaných prostředků (vnosu) s okamžikem vzniku nároku na jejich vypořádání (nikoliv již s okamžikem poskytnutí vnosu) od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
K otázce B) – k části, zdase při výpočtu valorizace peněžního vnosu vychází z nárůstu či poklesu hodnoty peněz nebo zda se vychází z nárůstu či poklesu hodnoty věci, na kterou byl vnos vynaložen.
73. Žalobkyně výše uvedené vymezení otázky, na niž by měl Nejvyšší soud dát odpověď, nedoplnila žádnou argumentací, na jejímž základě by mohl dovolací soud vyhodnotit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. a rovněž naplnění důvodu dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Již jen z tohoto důvodu je dovolání žalobkyně pro řešení této otázky vadné (věcně neprojednatelné) a nelze je podrobit dovolacímu přezkumu. Pokud by navíc dovolací soud měl dovolatelkou položenou otázku porovnat s dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu, pak z této konfrontace plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud sice předestřel určité úvahy v tom smyslu, zda by valorizace vnosu neměla být zjišťována v závislosti na nárůstu či poklesu hodnoty peněz (dle vlivu inflace), ale za relevantní nakonec označil zákonné pravidlo upravené v § 742 odst. 2 o. z., tj. že vnos je valorizován, popřípadě redukován, v závislosti na růstu či poklesu hodnoty věci, na kterou byl vynaložen (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Toto pravidlo ostatně uplatnil odvolací soud i při valorizaci vnosu žalobkyně (viz bod 14 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a sama dovolatelka jeho užití nezpochybnila.
74. Odhlédne-li Nejvyšší soud od absence jakékoliv argumentace, kterou by dovolatelka blíže ozřejmila důvod přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky, zda vnos má být valorizován v závislosti na nárůstu či poklesu hodnoty peněz, nebo podle nárůstu či poklesu hodnoty věci, na niž byl vynaložen, pak pro posouzení dané otázky by ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. nebylo dovolání přípustné proto, že její řešení plyne přímo z jednoznačného textu zákona (viz § 742 odst. 2 o. z.: „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.“), jenž tzv. valorizaci vnosu s nárůstem či poklesem hodnoty peněz (s inflací) nikterak nespojuje.
K otázce G)
75. Dovolatelka dále namítá, že některá skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jako příklady uvádí „prokazování vnosů žalovaného, počáteční hodnoty družstevního bytu, nezapočítání nesplacené anuity.“ S odkazem na označenou judikaturu Ústavního soudu pak dovozuje přípustnost dovolání pro řešení otázky procesního práva související s nerespektováním pravidel ovládajících provádění a hodnocení důkazů, v jehož důsledku jsou učiněné skutkové a právní závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
76. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by při dovolacím přezkumu zjistil, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže by bylo možné mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, libovůli obecných soudů při hodnocení provedených důkazů, popřípadě provedení důkazu způsobem, jenž není v souladu s procesním předpisem (k tomu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 , rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018 , nebo usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021 , a z nálezové judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05 ). Protože i námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je obsahově spojena s důvodem přípustnosti dovolání spočívajícím v odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu (k tomu viz třetí výroková věta a bod 43 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), musí být z dovolání patrné, s jakým konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu, je řešení procesní otázky odvolacím soudem v kolizi a v čem tato kolize spočívá. Aby námitka „extrémního rozporu“ obsahově vyhovovala náležitostem dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. , potažmo § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. o. s. ř. , musí dovolatel (kromě vazby řešené otázky na judikaturu Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu) vymezit konkrétní otázku procesního práva, označit konkrétní skutkové zjištění a konkrétní důkaz, mezi nimiž extrémní rozpor registruje, vysvětlit, proč zjištění z důkazu logicky nemůže vyplývat a prokázat, že na vadném zjištění rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
77. Protože dovolání žalobkyně v rozsahu namítaného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nevyhovuje ani po obsahové stránce náležitostem plynoucím z § 237 a § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. o. s. ř. nemohlo být jako vadné (věcně neprojednatelné) podrobeno dovolacímu přezkumu.
78. Bez vlivu na závěr o neprojednatelném dovolání (v posuzovaném rozsahu) sluší se pro doplnění uvést, že dovolatelkou namítanými deficity rozsudek odvolacího soudu netrpí, popřípadě námitky směřují proti právní úvaze odvolacího soudu, jejíž tvrzená nesprávnost ovšem není důsledkem procesního pochybení soudů při provádění či hodnocení důkazů.
79. K námitce žalobkyně kritizující skutkový závěr o prokazování vnosů žalovaného, tj. že z provedeného dokazování nemělo vyplynout, že žalovaný vynaložil na pořízení členského podílu v bytovém družstvu z výlučných prostředků (získaných darem od jeho rodičů) částku 700 000 Kč, lze odkázat na nebývale detailní a srozumitelná skutková zjištění popsaná v bodech 10 až 12, 19, 20, 22, 23, 26 a 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, včetně důkazů (i účastnické výpovědi žalobkyně), z nichž soud tato zjištění učinil, a na logicky odůvodněný skutkový závěr (viz bod 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jenž soud prvního stupně promítl, byť do nesprávného, právního posouzení věci (viz bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se aprobováním skutkového stavu v otázce zdrojů a výše vnosů se závěry rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž upozornil i na tvrzení samotné žalobkyně uplatněná v její účastnické výpovědi, že o vnosu ze strany žalovaného ve výši 700 000 Kč věděla; vše pak podrobně vysvětlil v bodě 11 odůvodnění rozsudku.
80. V intencích námitky o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními pak nelze posuzovat ani nesouhlas žalobkyně s počáteční hodnotou družstevního podílu a ani problematiku tzv. nesplacené anuity, která měla být v případě valorizace vnosů v počáteční hodnotě členského podílu v bytovém družstvu zohledněna. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr odvolacího soudu, že mají být valorizovány toliko vnosy žalobkyně a žalovaného (v prokázané výši 180 000 Kč a 700 000 Kč) není zjištěním či závěrem skutkovým, nýbrž konkluzí právní plynoucí z pravidla pro vypořádání obsaženého v § 742 odst. 2 o. z. Toliko to, co bylo z výhradního majetku na majetek společný, popřípadě z majetku společného na výlučný, vynaloženo, má právo investující manžel žádat k náhradě, popřípadě je povinen ve prospěch společného majetku vrátit. Že by snad za výchozí veličinu pro valorizaci měla být považována dle mínění žalobkyně počáteční hodnota členského podílu zohledňující nejen nesplacenou anuitu ve výši 74 014 Kč, ale i částku 200 000 Kč představující jakýsi doplatek do obvyklé ceny družstevního podílu v době jeho pořízení účastníky řízení, je argument, jenž nemá nic společného s porušením procesních pravidel při provádění dokazování a hodnocení důkazů, k nimž lze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přihlédnout. Ostatně odvolací soud se v bodě 14 odůvodnění rozsudku tvrzeními žalobkyně o výchozích hodnotách podléhajících valorizaci velmi podrobně zabýval. Skutečnost, že s tímto ryze právním závěrem odvolacího soudu žalobkyně nesouhlasí, neznamená, že by mělo jít o závěr nesprávný. O to méně může být důsledkem vadného postupu při dokazování, neboť údaj o výši nesplacené anuity, jakož i o vágně konstruované výši doplatku do obvyklé ceny členského podílu, byl v řízení dokazováním zjištěn, popřípadě vyšel jinak v řízení najevo, a odvolací soud je do svých úvah, jaké částky valorizaci podléhají, zařadil.
IV.Důvodnost dovolání
81. Odvolací soud uznané vnosy účastníků řízení, žalobkyně v nominální výši 180 000 Kč, respektive žalovaného ve výši 700 000 Kč, valorizoval ke dni rozhodnutí se zřetelem na aktualizaci obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu zjištěné na základě znaleckého posudku ve výši 6 546 000 Kč. Vysvětlil, že jazykový výklad § 742 odst. 2 o. z., jenž by vedl k potřebě zjišťovat hodnotu součásti společného majetku, na niž byl vnos vynaložen ke dni zániku manželství, by nedával smysl. Rozdílné stanovení okamžiku, k němuž by měla být hodnota valorizovaného vnosu oproti hodnotě ostatního vypořádávaného společného majetku zjišťována, „by vedlo k narušení spravedlivého vypořádání a účelu, který sleduje příslušným pravidlem zákonodárce.“ Proti tomuto závěru žalobkyně v dovolání brojí s poukazem na jednoznačnou zákonnou dikci, která v § 742 odst. 2 o. z. jasně vymezuje okamžik (zúžení, zrušení či zánik společného jmění manželů), k němuž má být nárůst či pokles hodnoty části majetku, na niž byl vnos vynaložen, zjišťován. Odkaz odvolacího soudu na analogii s § 740 o. z. označuje za nepřiléhavý a aplikaci pravidla dovozovaného z tohoto ustanovení i pro užití § 742 odst. 2 o. z. považuje za modifikaci zákona, kterou soudy provést nemohou.
82. Dovolání žalobkyně je v rozsahu otázky vymezené v bodě 33 odůvodnění tohoto rozsudku důvodné.
83. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
84. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), se z obsahu spisu nepodávají.
85. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
86. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci zaniklo společné jmění manželů po 1. 1. 2014 (rozhodnutí soudu o rozvodu manželství účastníků nabylo právní moci dne 1. 7. 2015), dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srovnej výše připomenuté rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 , a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 ).
87. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.
88. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
89. Podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
90. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
91. Pro řešení právní otázky, zda výše valorizovaného vnosu (v poměrech projednávané věci z výlučného majetku žalovaného na majetek společný) má být podle výslovného (a jednoznačného) znění textu § 742 odst. 2 o. z. zjišťována k okamžiku zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění manželů, nebo podle oceňovacího principu plynoucího z § 740 věty druhé o. z. a dotvořeného judikaturou Nejvyššího soudu, k němuž se přichýlil odvolací soud, je nezbytným východiskem posouzení, zda upřednostnění aplikace § 740 věta druhá o. z. před § 742 odst. 2 o. z. mohla justifikovat vlastní představa odvolacího soudu o spravedlivějším řešení vedoucí k závěru § 742 odst. 2 o. z., jde-li o časovou mez pro valorizaci vnosu, neaplikovat.
92. Nejvyšší soud jako východiska, na nichž spočívá jeho rozhodovací činnost (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 , uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1637/2006 ), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
93. Oproti výkladu e ratione legis je výklad contra legem takový výklad, při němž soud přizná ustanovení zákona význam, který již nelze dovodit z žádné standardní či nadstandardní interpretační direktivy, a na věc dopadající právní pravidlo aplikuje opačně či neaplikuje vůbec. Výsledkem pak není přijetí výkladu e ratione legis, ale nepřípustná soudní normotvorba (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 102/05 ). Velmi zdrženlivý postoj k výkladu contra legem pak zaujímá i Nejvyšší soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011 , jež bylo uveřejněno pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Zcela výjimečně se však se zřetelem na korektiv dobrých mravů či závažné ústavněprávní důvody připouští užití výkladu praeter legem či dokonce contra legem (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2883/21 ). Samotný princip ekvity sice může být za mimořádných okolností korektivem tvrdosti zákona, nicméně obecný odkaz na spravedlivé uspořádání poměrů nemůže sám o sobě založit oprávnění soudu neaplikovat jednoznačné znění zákona a nahradit jej užitím ustanovení jiného. Korektivní působení dobrých mravů a s nimi související uplatnění principu ekvity musí vycházet z konkrétních okolností případu a být založeno na konkrétních skutkových zjištěních; má přitom reprobovat jednání příčící se dobrým mravům, nikoliv měnit zákon pokaždé, když se soudci jeví výsledek jeho aplikace nespravedlivý (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99 , ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08 , ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 , ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 , a ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22 ; z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 , ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015 , a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4358/2015 ).
94. Z recentní judikatury Ústavního soudu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ) lze (dokonce) pro aplikační poměry § 742 odst. 2 o. z. vyvodit pravidla, kdy je výklad contra legem nepřípustný. V prvé řadě tehdy, když zákonné pravidlo je jednoznačné a neexistuje prostor pro nalezení jeho jiného racionálního významu. Dále tehdy, když soud pouze prostřednictvím principu ekvity nahradí výslovné zákonné pravidlo (viz korektivní funkce popsaná v předchozím bodě odůvodnění). Konečně tehdy, pokud je i smysl a účel zákonného ustanovení vyjádřený zákonodárcem natolik nepochybný, že jej nelze výkladem contra legem ignorovat (viz zejména body 29, 35, 37 a 42 odůvodnění plenárního nálezu). I když se důvody nálezu nevztahují přímo k výkladu contra legem § 742 odst. 2 o. z. Nejvyšším soudem (nejen v odkazované věci, ale například i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 , jenž byl uveřejněn pod číslem 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), ale k užití (nepřípustné) teleologické redukce při dotváření citovaného ustanovení omezující valorizaci vnosu jen na případy, kdy se na tom manželé dohodnou, i do poměrů projednávané věci dopadají teze nálezu o jednoznačném znění zákonného ustanovení a o jeho jasném smyslu a účelu vyjádřeném v důvodové zprávě, jejíž obsah Ústavní soud shrnul v bodě 29 odůvodnění nálezu.
95. Odvolací soud nepřisvědčil aplikaci textu § 742 odst. 2 o. z. s odůvodněním, že jazykový výklad by vedl k potřebě zjišťovat hodnotu majetku ke dni zániku manželství, ovšem takový jazykový výklad by dle odvolacího soudu nedával smysl. Poukazuje přitom na znění § 740 věta druhá o. z. („O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.“) a uvádí, že konstantní judikatura vypořádává věci náležící do masy SJM v aktuální hodnotě ke dni, kdy soud rozhoduje. Dovozuje, že „pokud by nebyl vnos vypořádán stejným způsobem a ke stejnému dni jako samotná masa společného jmění, kdy soud rozhoduje,“ vedlo by to dle odvolacího soudu k narušení spravedlivého vypořádání a účelu, který „sleduje příslušným pravidlem zákonodárce.“
96. S argumentací odvolacího soudu, jenž pro zjišťování výše valorizovaného vnosu časový okamžik jednoznačně vymezený v § 742 odst. 2 o. z. nahradil z judikatury dovozovaným pravidlem vysvětlujícím znění věty druhé § 740 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 , jenž byl uveřejněn pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; jeho právní věta zní: „Při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu.“), Nejvyšší soud souhlasit nemůže. Odvolací soud odmítl aplikovat jednoznačné znění zákona (§ 742 odst. 2 o. z.), za něž je označuje i Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (viz bod 42 odůvodnění nálezu) a přijal výklad contra legem (contra verbis legis) v jeho esenciální podobě, tj. zákonné pravidlo, jež se na projednávanou věc přímo vztahovalo, neaplikoval a nahradil je použitím pravidla jiného. Tím vykročil z ještě přípustných mantinelů soudcovského dotváření práva prostřednictvím standardních a nadstandardních výkladových metod a ocitl se na poli nepřípustné soudcovské normotvorby, jež není odůvodnitelná ani případným rozporem mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem vyjádřeným zákonodárcem například v důvodové zprávě k příslušnému zákonnému ustanovení, popřípadě ve zvukově či obrazově zachyceném průběhu rozpravy nad zákonem v zákonodárném sboru. Ani existující rozpor mezi doslovným zněním zákona a jeho účelem a smyslem, který odvolací soud bez jakýchkoliv důvodů konstatuje (aniž by se pokusil účel a smysl § 742 odst. 2 o. z. zjistit právě například z důvodové zprávy), nemůže vést k automatickému odmítnutí jeho aplikace. Žádný rozpor mezi doslovným zněním § 742 odst. 2 o. z. a účelem a smyslem tohoto ustanovení vyjádřeným zákonodárcem v důvodové zprávě dle mínění Nejvyššího soudu navíc shledat nelze. Důvodová zpráva k § 742 o. z. uvádí, že ustanovení je určeno pro situace, kdy o vypořádání rozhoduje soud. V odstavci prvním se jedná o přepis dosavadní právní úpravy (§ 149 odst. 2 obč. zák.). V odstavci druhém se řeší otázka, která nikdy nebyla řešena zákonem, a po dlouhou dobu byla dostatečně řešena judikaturou. Ve zprávě se dále praví, že současná doba, pro niž jsou charakteristické výkyvy cen oběma směry, vyžaduje výslovnou právní úpravu. Kromě snížení ceny se ale pamatuje i na její možné zvýšení. Zákonodárce reagoval na judikatorně dovozený princip redukce a explicitně vyjádřil svůj úmysl zohlednit formou valorizace i možné zvýšení hodnoty společné věci pořízené z vnosu. Uvedený záměr zákonodárce promítl i do jednoznačně formulovaného textu § 742 odst. 2 o. z. Ač tedy důvodová zpráva výslovně nehovoří o časové hranici, k níž se zjištění o výši valorizovaného či redukovaného vnosu připíná, je časová hranice upravená citovaným ustanovením součástí hypotézy a dispozice právní normy určující rozsah zákonné valorizace. Důvodová zpráva ovšem podporuje výklad, že jde o součást vědomě vytvořené zákonné konstrukce, nikoli o nahodilý či zjevně opomenutý parametr.
97. Dalším argumentem odvolacího soudu pro upřednostnění oceňovacího principu dovozovaného z § 740 věta druhá o. z. před zákonným pravidlem zjišťování výše valorizace či redukce vnosu dle § 742 odst. 2 o. z. je ohled na zachování spravedlivého principu vypořádání, jenž by byl narušen tím, pokud by vnos nebyl vypořádáván stejným způsobem a ke stejnému dni jako samotná masa společného jmění. Ani s relevancí tohoto argumentu dovolací soud nesouhlasí. Odhlédne-li dovolací soud od faktu, že princip ekvity může nalézt svého uplatnění jen v případech zmírnění tvrdosti zákona, jež musí být justifikovány konkrétními skutkovými okolnosti a na podkladě konkrétních skutkových zjištění, jejichž existenci soud adresátům rozhodnutí zprostředkuje a své úvahy náležitě vysvětlí (o což se odvolací soud v poměrech projednávané věci ani nepokusil), popřípadě z potřeby reprobovat jednání příčící se dobrým mravům (viz výklad v bodě 93 odůvodnění tohoto rozsudku), nemůže se ztotožnit s náhledem odvolacího soudu, jež z hlediska pravidel o vypořádání staví naroveň vypořádání věcí či majetkových hodnot náležících do masy společného jmění manželů a svou povahou zcela odlišných investicí (vnosů) z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný či opačným směrem. Vnos je pohledávkou jedné majetkové sféry za majetkovou sférou druhou a jeho vynaložením vzniká buď „povinnost každého z manželů nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.], anebo „právo každého z manželů žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. O potřebě aplikovat jedno oceňovací pravidlo pro vypořádání svých charakterem odlišných majetkových hodnot dovozované ohledem na „spravedlivé vypořádání“ proto hovořit nelze.
98. Odvolacím soudem akcentovaná potřeba spravedlivého vypořádání se právě užitím jednoho společného oceňovacího principu paradoxně přemění ve stav přesně opačný. Pokud totiž pravidlo dovozované judikaturou (viz např. výše připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 ) váže zjištění obvyklé ceny vypořádávané věci a jejího stavu k době rozhodování soudu [„stav, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění“ uvedený v § 740 věta druhá o. z. je komentářovou literaturou vykládán jako stav, jenž má vystihnout základní rozsah součástí vypořádávaného SJM a nikoliv faktický stav věcí pro účel oceňování – viz Králík, M. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. (3. aktualizace, 2024) Praha: C. H. Beck, 2019, s. 815 – 817], pak na aktuální hodnotě vypořádávané věci (vyšší i nižší) k okamžiku rozhodnutí soudu participují oba manželé; ten, jenž ji převzal do výlučného vlastnictví, i ten, jemuž se ekvivalent vyšší či nižší ceny promítl do výše vypořádacího podílu. Pokud by byla stejným oceňovacím principem zjišťována výše valorizovaného, popřípadě také redukovaného, vnosu, pak by posunutí časové hranice (i o několik let od zániku SJM) bylo s ohledem na povahu vnosu jako pohledávky mezi dvěma majetkovými sférami vždy výhodné jen pro jednoho z manželů a zavdávalo by to i důvod pro využití obstrukční procesní taktiky vedoucí k protahování řízení o vypořádání SJM; popsaný stav by s požadavkem spravedlivého a veskrze i rozumného vypořádání jistě kolidoval.
99. Ani procesní souvislosti spojené s uplatněním vnosu v řízení o vypořádání SJM nesvědčí pro užití oceňovacího principu dovozovaného z § 740 věta druhá o. z. Již v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud konstatoval, že i v řízení o jeho vypořádání, jakož i v řízení o vypořádání společného jmění manželů, se uplatní zásady dispoziční i projednací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 , a další judikaturu tam uvedenou). Z toho vyšel i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019 . Uvedený závěr se týká majetku navrženého k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012 ), pokud však jde o způsob vypořádání společného majetku, soudu není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). V rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3323/2022 , pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že soud nemá v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinnost bez příslušného návrhu o vnosu rozhodovat, a že tvrzení o valorizaci vnosu musí být součástí tvrzení o tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována. Z uplatnění zásady dispoziční v řízení o vypořádání SJM je potom zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu ve výši, která tvrzenou valorizaci zohledňuje, nelze o vnosu ve valorizované výši rozhodnout. Vzhledem k tomu, že majetkové hodnoty, jež chtějí manželé vypořádat v soudním řízení, lze uplatnit jen do tří let od zúžení, zrušení či zániku manželství (a společného jmění manželů), nemůže se zjištění výše valorizovaného vnosu odsunout za tuto časovou hranici, tedy ani k okamžiku rozhodování soudu (jako v daném případě) deset let od zániku společného jmění manželů.
100. Pro užití oceňovacího pravidla obsaženého v § 742 odst. 2 o. z. pak hovoří i obecnější pohled na období, kdy majetkové společenství manželů již zaniklo, ale ještě nebylo vypořádáno. Časový rámec vymezený v citovaném ustanovení zákonodárcem, v němž má být vnos valorizován (od jeho vynaložení do zániku SJM), zjevně odráží základní hodnotové a myšlenkové východisko, podle kterého je namístě, aby se zvýšení hodnoty vnosu promítlo do vypořádání za období, kdy manželství a SJM trvalo s předpokladem plnění jeho funkcí. Nikoliv pak však již za období po zániku manželství a SJM, kdy osobní soužití bývá ukončeno a majetkové společenství směřuje k vypořádání (viz usnesení Nejvyššího soudu z dne 30. 9. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2071/2026 ).
101. Jestliže odvolací soud vycházel z názoru, že i hodnota valorizovaných vnosů obou účastníků vynaložených na pořízení členského podílu v bytovém družstvu má být zjištěna k okamžiku rozhodování soudu, a tedy neaplikoval jednoznačně formulované oceňovací pravidlo uvedené v § 742 odst. 2 o. z., zakládá se jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím řízení neobstojí.
102. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. o. s. ř. k dalšímu řízení.
103. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 , a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 ). Odhlédnutí od § 742 odst. 2 o. z. zasáhlo samotný způsob výpočtu vypořádacích podílů (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a proto nelze výrok IV dovoláním dotčeného rozhodnutí oddělit od ostatních výroků, jimiž byly jednotlivé majetkové hodnoty přikázány účastníkům řízení.
104. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. o. s. ř. ).
105. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu