Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1739/2022

-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalované M. P., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, LL. M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o určení správy části zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2021, č. j. -153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, č. j. -92, upravil správu k části společného jmění manželů („SJM“) účastníků na dobu ode dne 2. 10. 2019 do vypořádání společného jmění manželů zaniklého rozvodem manželství tak, že bytovou jednotku v rozsudku uvedenou je oprávněna užívat výlučně žalobkyně, která je povinna platit za toto užívání žalobci částku v rozsudku uvedenou. Účinnost rozhodnutí založil zpětně ke dni podání žaloby, tj. ke dni 2. 10. 2019.

Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. -153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jde o užívání jednotky, s tím, že tu je oprávněna užívat výlučně žalovaná, a to „za dobu od právní moci tohoto rozsudku do vypořádání společného jmění manželů“; zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal úpravy užívání ode dne podání žaloby. S ohledem na tuto změnu upravil i výši částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci za užívání jednotky, a to tak, že tuto povinnost založil až od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , („“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v Podstata dovolání je v polemice s názorem odvolacího soudu, že konstitutivní rozhodnutí o úpravě užívání majetku v SJM nemůže působit zpětně.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání není přípustné.

V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že „jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích; to platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení. Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci“. To je i tento případ; byť je projednáván již v režimu , , platí závěry uvedeného rozhodnutí přiměřeně i v poměrech tohoto zákona.

Dovolací soud nesouhlasí s názorem žalobce, že rozhodnutí soudu o sporu o správu a užívání majetku v SJM může mít zpětné účinky.

Platí zásada, že konstitutivní rozhodnutí je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. ). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , se uvádí: „Rozhodnutí, jímž soud takové žalobě vyhoví, má totiž konstitutivní povahu, tj. je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem změny existujícího hmotněprávního vztahu (zde odlišného spoluvlastnického rozdělení domu na jednotky); jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného, což však v tomto případě neučinil“ (stejně J. Macur in . Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, str. 671). Jde o jeden z projevů principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.

Z uvedeného je zřejmé, že platí zásada, že konstitutivní rozhodnutí soudu může působit zpětně (ex tunc) jen v případě, že to zákon výslovně připouští.

Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , ve kterém se uvádí: „Rozhodnutí soudu o vlastnickém právu však může samo o sobě být i právním důvodem jeho vzniku (má tak konstitutivní povahu) s účinky ke dni, který je v rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci“. To není nijak v rozporu s judikaturou uvedenou výše; toto rozhodnutí se totiž nezabývá podmínkami, za kterých může soud stanovit jiný den účinků konstitutivního rozhodnutí; tedy platí, že tak může učinit tam, kde to zákon připouští.

Ve věci tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání tak není přípustné.

Tvrzení dovolatele, že odvolací soud rovněž zasáhl do ústavně zaručeného práva žalobce na vlastnictví a soudní ochranu, není opodstatněné; jeho právo užívat společnou věc je – byť s účinky ex nunc – ochráněno, ostatně v této věci nejde o spor ohledně využití rychlé ochrany pomocí držební žaloby či návrhu na vydání předběžného opatření. Samotná skutečnost, že o jeho nároku nebylo rozhodnuto tak, jak by si představoval, neznamená, že by uvedená práva byla porušena.

Již nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: Dovolateli jde zjevně o kompenzaci za to, že jej žalovaná bez rozhodnutí soudu vyloučila na čas z užívání společné věci. Touto otázkou se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , ve kterém uvedl, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. ). „K tomu ale pokládá za potřebné dodat, že v případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody.“ K tomu dovolací soud dodává, že podle okolností konkrétní věci nelze ani z tohoto důvodu vyloučit úvahu o zohlednění této skutečnosti při vypořádání společného jmění v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 9. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu