Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3922/2015

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Z. M.

Ing. arch. J. M.

, o určení způsobu užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, č. j. -133, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, č. j. -133,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. -88, rozhodl, že žalobkyně je oprávněna užívat bytovou jednotku č. 245/7, nacházející se v budově na pozemku p. č. 188 v Praze, katastrální území S. M., zapsanou na listu vlastnictví č. 2544, u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, včetně podílu 878/4044 na společných částech domu, oproti povinnosti žalobkyně platit žalovanému měsíčně částku 7 500 Kč, uložil žalovanému strpět výkon tohoto práva, zdržet se jakéhokoliv jednání, jímž by zasahoval do práva žalobkyně užívat byt a zdržet se stavebních úprav či změn oproti kolaudovanému stavu této bytové jednotky. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci za trvání manželství nabyli do již zaniklého, avšak nevypořádaného společného jmění manželů (dále „SJM“ - u soudu prvního stupně probíhá řízení o jeho vypořádání) předmětnou bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Až do roku 2008 bydleli v domě žalobce v H. Žalobkyně se tehdy odstěhovala spolu s dcerami účastníků (K. a T.) a bydlí společně s nimi v pronajatém bytě. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 8. 12. 2010, č. j. -19, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2011, bylo manželství účastníků rozvedeno. Nezletilá dcera byla svěřena do výchovy žalobkyně. V roce 2009 účastníci bytovou jednotku na 4 měsíce pronajali; na jejím dalším užívání se nedohodli. Žalovaný prováděl stavební úpravy, směřující k jejímu rozdělení na dvě části, z nichž jednu měla užívat žalobkyně. Stavební úřad mu již uložil, aby stavební úpravy odstranil. Soužití účastníků v jednom bytě se jeví jako nereálné vzhledem k jejich vyhroceným vztahům. Za analogického použití č. („ obč. zák.“), upravujícího hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou věcí, rozhodl, že bytovou jednotku je oprávněna užívat jen žalobkyně. Její bytová potřeba je naléhavější i proto, že ji bude užívat spolu s dcerami účastníků, žalovaný má bydlení zajištěno ve vlastním rodinném domě v H. Uložil žalovanému, aby užívání bytové jednotky strpěl a zdržel se stavebních zásahů, které by žalobkyni znemožnily její užívání v celém rozsahu. Žalobkyni uložil, aby kompenzovala omezení spoluvlastnického práva žalovaného částkou 7 500 Kč měsíčně až do vypořádání SJM.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. -133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud uvedl, že SJM účastníků zaniklo 11. 1. 2001, a proto podle , - dále „o. z.“, posuzoval věc podle , , ve znění k 31. 12. 2013 (dále opět „obč. zák.“), a , o rodině. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti neodůvodňují úpravu užívání společné bytové jednotky jen žalobkyní. Z judikatury Nejvyššího soudu k vyloučení jednoho z manželů z užívání společné věci v zásadě vyplývá, že z užívání věci být vyloučen nemůže, vyjma toho, že jsou dány výjimečné okolnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. ). Ty v daném případě nenastaly. Žalobkyně předmětnou bytovou jednotku nikdy neužívala a žalovaný jí v užívání ani nebrání (to ani netvrdila). Žalovanému lze pouze vytknout, že přistoupil ke stavebnímu rozdělení bytové jednotky bez souhlasu žalobkyně. Chtěl tím však vyřešit spor ohledně jejího užívání. Proto jeho jednání nelze hodnotit jako nepřístojné natolik, aby byl z jejího užívání zcela vyloučen, byť za finanční kompenzaci. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nevyšly najevo žádné výjimečné skutečnosti, které by odůvodňovaly užívání bytové jednotky jen žalobkyní. Žalobu zamítl i ohledně zdržení se stavebních zásahů, které by žalobkyni znemožnily jednotku užívat v celém rozsahu. Připomněl, že předmětné úpravy byly již provedeny a jejich odstranění nařízeno žalovanému stavebním úřadem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V rozsudku ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že výjimečnou okolností, která odůvodňuje vyloučení spoluvlastníka z užívání společné věci je jeho nepřístojné chování ke druhému účastníku řízení nebo ke společnému majetku. Odvolací soud však nepřihlédl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o chování žalovaného k žalobkyni a jejich dcerám, které vylučuje klidné spoluužívání bytové jednotky. Žalovaný je ze společné domácnosti vyhazoval, měl mimomanželské poměry, deptal je. Od roku 2006 se žalobkyně snažila se žalovaným dohodnout na užívání bytové jednotky, což kategoricky odmítal. Bez jejího souhlasu rozdělil bytovou jednotku na dvě části a v důsledku nepovolené stavby je zcela nepoužitelná jako celek. Žalobkyně je donucena k bydlení v nájmu, zatímco žalovaný má bydlení zajištěno ve vlastním domě. Žalobkyně nesouhlasí s odvolacím soudem, že chování žalovaného, který provedl nepovolené stavební úpravy, je sice nepřístojné, avšak nikoliv natolik, aby ho z jejího užívání vyloučilo. Pokazuje na to, že žalovanému bylo uloženo odstranit nepovolené stavební úpravy pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu ke dni 6. 8. 2013. Protože ve stanovené lhůtě 60 dnů do 5. 10. 2013 povinnost nesplnil, byla na návrh stavebního úřadu zahájena exekuce. Ani poté bourací práce nezahájil, a žalobkyně nemůže bytovou jednotku užívat. Odvolací soud pochybil, neboť z jeho rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry na straně druhé. Případy, kdy skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jsou ustálenou praxí považovány za porušení práva na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu z 2. 6. 2009). Takový postup zakládá i nepřezkoumatelnost rozhodnutí (nález ÚS ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. ). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k dovolání tak, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly užívání bytové jednotky jen žalobkyní s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Žalobkyně odešla ze společné domácnosti už v roce 2008, o užívání bytové jednotky projevila zájem až v lednu 2010 a jejím motivem je získat její výlučné užívání ještě před tím, než dojde k rozhodnutí o jejím vypořádání. Obě dcery jsou již zletilé a lze předpokládat, že si najdou vlastní bydlení. Nikdy nenavrhoval fyzické soužití účastníků v bytové jednotce, ale její rozdělení tak, aby každý z nich mohl svoji polovinu nerušeně užívat. Již na sklonku roku 2014 odstranil také příčku, která bytovou jednotku rozdělila, a lze ji tak užívat jako celek. S ohledem na probíhající řízení o vypořádání SJM má zato, že je třeba užívání ponechat oběma účastníkům jako doposud, když nutnost zajištění bytové potřeby není u žádného z nich dána. Na pořízení, rekonstrukci a provozních nákladech se žalobkyně nijak až dosud nepodílela a k jeho tíži nemůže jít skutečnost, že již před manželstvím vlastnil dům v H. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “).

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože v v dané věci jde o úpravu užívání věci, náležející do společného jmění manželů, které zaniklo ještě před 1. 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti , , posuzoval dovolací soud věc podle , , ve znění k 31. 12. 2013 – dále opět „obč. zák.“ - k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K užívání věci náležející do zaniklého, dosud však nevypořádaného SJM bývalými manžely se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 25. července 2005, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3683. Uvedl, že podle § 145 odst. 1 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (po zániku manželství se do doby vypořádání společného jmění použije toto ustanovení analogicky). Pokud se o užívání nedohodnou, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud.

V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , se připouští, že soud může upravit užívání věci ve společném jmění manželů tak, že ji bude užívat výlučně jeden z manželů. „V zásadě“ též platí, že osoba, jež má dosud spoluvlastnické právo k věci náležející do společného jmění manželů,

nemůže být zcela vyloučena z užívání takové věci. Z této zásady jsou ovšem možné výjimky, jsou-li dány výjimečné okolnosti (r

ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. ). K uvedenému je však třeba dodat, že není důvodu pro to, aby na věc nebyly přiměřeně vztaženy i závěry rozsudku ze dne 6. října 2010, sp. zn. , podle kterého úpravu užívání jediného bytu v domě, který je předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, může soud provést i tak, že jeden nebo více účastníků budou z užívání zcela vyloučeni. Spoluvlastníkům vyloučeným z užívání vznikne právo na peněžní náhradu. Při zvažování toho, zda jediný byt v domě může na základě rozhodnutí soudu užívat více spoluvlastníků, je třeba vycházet z velikosti tohoto bytu a z osobních poměrů účastníků, zejména též z jejich vzájemných vztahů. Protože věci ve společném jmění manželů jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví (ač o něm zákon již nemluví), lze – neboť to v dané věci povaha bezpodílového spoluvlastnictví ani právní úprava SJM nevylučuje – přihlédnout i k závěru posledně uvedeného rozhodnutí.

I nadále tak platí, že pro vyloučení spoluvlastníka, jehož právo k věci se opírá o zaniklé, avšak nevypořádané SJM, musí být vážné důvody; takovým důvodem mohou být i konfliktní vztahy mezi účastníky. Je třeba přihlédnout i k tomu, že újma, která mu vyloučením z užívání vzniká, je kompenzována peněžním plněním, a že úprava užívání po zániku SJM má jen prozatímní povahu, zejména vedou-li účastníci spor o jeho vypořádání.

Jsou-li tedy vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden spoluvlastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích; to platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení. Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci a o zabránění dalším konfliktům, které (a pokud) by v konkrétní věci při soužití účastníků pravděpodobně vznikly.

Vzhledem ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že vztahy mezi účastníky jsou konfliktní, že žalobkyně spolu s dcerami účastníků bydlí v nájemním bytě a že žalovaný bydlí ve vlastním domě, tak jsou v zásadě splněny podmínky pro to, aby byt, pokud patří oběma účastníkům, užívala do rozhodnutí o vypořádání SJM žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu