Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 17 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (22)4CF3A8A75B99FCEBC1258484001960C9.html
HTML · 21.62 KB
No categories available
22 Cdo 487/2019
22 Cdo 487/2019-253
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
B. U.
M. U.
, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 129/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 294/2016 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 Co 189/2018 -226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 Co 189/2018 -226,
se ruší
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů („SJM”) - účastníků řízení. Žalovaný souhlasil, s výjimkou, že pozemky par. č. XY a XY zapsané na listu vlastnictví XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, nebyly součástí společného jmění, poněvadž ty pořídil za své výlučné prostředky ve výši 11 310,- Kč. Pokud by podle nalézacích soudů pozemky tvořily součást společného jmění, navrhl vypořádat tuto částku jako jeho vnos do SJM; navrhl, aby soud vnos ve výši 11 310,- Kč valorizoval na současnou hodnotu.
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 21 C 294/2016 -198, vypořádal společné jmění účastníků řízení, včetně sporných pozemků, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky par. č. XY a XY patří do zaniklého SJM, a to s odkazem na § 144 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“). Žalobkyně prokázala, že tyto nemovitosti nabyli oba účastníci za trvání manželství kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2001. Ačkoliv kupní cena byla zaplacena toliko z výlučných prostředků žalovaného, jako kupující vystupovali oba manželé a žalovaný projevil vůli, aby nemovitosti byly nabyty do jejich tehdy bezpodílového spoluvlastnictví (nyní SJM); viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1215/2014 . Při výpočtu hodnoty vnosu soud aplikoval § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník („o. z.“), a zvýšil hodnotu vnosu na 550 000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 Co 189/2018 -226, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až V. a výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu. Ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ohledně otázky vnosu odvolací soud zaujal jiný názor než soud prvního stupně; uvedl, že o vnos jde v případě, že na pořízení společné věci se použijí zčásti prostředky výlučné a zčásti společné. Pokud žalovaný z výlučných prostředků zaplatil celou kupní cenu a současně šlo o nabytí do SJM, bylo to „darování svého druhu“, o vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nejde a žalovaný nemá právo na vypořádání kupní ceny jako vnosu do SJM. Odkázal – byť jen obecně, bez uvedení právních vět - na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 , rozsudek ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 a rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010 .
Proti rozsudku podává žalovaný dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř. ”), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jedná se o „aplikaci § 742 odst. 2 o. z., a v této souvislosti použitelnosti judikatury vztahující se k otázce tzv. vnosů“. Dovolatel považuje za „důvodné, aby zaujal [dovolací soud] k aplikaci ustanovení § 742 odst. 2 o. z. i k aplikaci judikatury v době platnosti obč. zák.“. Odvolací soud nesprávně použil judikaturu, dospěl k nesprávné výši vypořádacího podílu, a též k nesprávnému rozhodnutí ohledně nákladů řízení.
Namítá, že odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, která je v souvislosti s § 742 odst. 2 o. z. nepoužitelná, protože v době vydání těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu toto ustanovení neexistovalo.
Odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek sp. zn. 22 Cdo 410/2008 ; není pochyb, že pokud byla věc částečně pořízena z výlučných prostředků jednoho manžela a částečně ze společných prostředků, jde o vnos, který by měl manžel získat zpět při vypořádání společného jmění. Dovolatel nepovažuje za spravedlivé, aby v tomto případě vznikl nárok na vypořádání vnosu a v případě použití pouze výlučných prostředků jednoho manžela na pořízení společné věci nikoliv.
Stejně tak odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2480/2010 , neboť ty se týkají jiných případů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek nebo jej zrušil v odst. II. a III. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizuje s názorem dovolatele, že by v souvislosti s účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bylo nutno změnit dosavadní právní posouzení věci. Považuje za zbytečné řešit výklad § 742 odst. 2 o. z., protože se v dané věci o vnos do společného jmění nejedná, jde o „darování svého druhu”, na které nelze aplikovat uvedené ustanovení (odkazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 410/2008 ). Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 , § 241 o. s. ř. o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Otázka, kterou je třeba řešit, zní takto: Projeví-li manželé jako kupující shodnou vůli nabýt věc do společného jmění manželů a proto se věc stane jeho součástí, byť byla kupní cena celá zaplacena z výlučných prostředků jen jednoho z manželů, představuje zaplacená kupní cena vnos jednoho z manželů, který lze vypořádat podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z.? Tuto otázku, kterou v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. dovolací soud dosud neřešil, odvolací soud posoudil v rozporu se stále použitelnou judikaturou dovolacího soudu; to zakládá přípustnost dovolání. Naopak otázku tzv. valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 o. z. odvolací soud neřešil a proto se jí nemohl zabývat ani dovolací soud – tato otázka se vymyká v této věci z mezí dovolacího přezkumu.
Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použije se pro vypořádání mimo jiné toto pravidlo: „Každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.],
V zásadě platí, že SJM lze rozšířit o majetkové hodnoty, které by do něj jinak nespadaly, na základě smlouvy pořízené formou notářského zápisu (§ 143a odst. 1 obč. zák.), nebo formou veřejné listin y (§ 716 odst. 2 o. z.). Přísná forma smlouvy chrání nejen třetí osoby, ale i manžele samotné před právní nejistotou ohledně statutu věci, které se týká. V praxi se však stává, že věc je pořízena za výlučný majetek jednoho z manželů, nicméně smlouva o jejím nabytí je uzavřena tak, že účastníky smlouvy a nabyvateli jsou oba manželé a deklaruje se v ní nabytí věci do jejich společného jmění. V takovém případě by trvání na formě veřejné listin y naopak vnášelo nejistotu do právních vztahů; ostatně třetí osoby nemohou zpravidla vědět, z jakých prostředků byla kupní cena vyplacena a také v katastru nemovitosti bude nemovitost evidována jako společný majetek. Proto judikatura připouští, aby v takových případech věc byla v souladu s projevenou vůlí obou manželů součástí SJM, aniž by byla splněna přísná forma takové smlouvy. Jsou tu tedy dva odlišné okruhy nabytí s odlišným právním režimem: Při rozšíření SJM podle § 143a odst. 1 obč. zák., resp. § 716 a násl. o. z., nelze majetkovou hodnotu, patřící dosud jen jednomu z manželů, o kterou bylo SJM rozšířeno, považovat za vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák., resp. § 742 odst. 2 o. z.; podle okolností konkrétní věci však není vyloučeno přihlédnout k takovému příspěvku manžela při zvažování tzv. disparity podílů [§ 149 odst. 3 obč. zák., § 742 odst. 1 písm. f) o. z.]. Jestliže však byla věc do SJM nabyta na základě shodné vůle manželů výslovně vyjádřené při nabytí věci a kupní cena byla celá vynaložena z výlučného majetku jen jednoho z manželů, jde o vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák., resp. § 742 odst. 2 o. z.
V rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 , Nejvyšší soud uvedl: „ K redukci v důsledku opotřebení společným užíváním lze přistoupit proto, že věc užívali oba účastníci, spolu se podíleli na majetkových výhodách z tohoto užívání plynoucích, a proto se jeví spravedlivé, aby se též podíleli na zmenšení hodnoty, ke kterému v důsledku užívání došlo. Naproti tomu pro valorizaci vnosu není zákonný důvod; nelze použít ustanovení o úrocích z prodlení, protože v tomto případě o prodlení nejde (povinnost plnit vzniká až okamžikem vypořádání) a není tu žádné jiné ustanovení, o které by nárok na valorizaci bylo možno opřít. Postup, při kterém by v tomto případě byl vnos zhodnocen úměrně růstu hodnoty pořízené věci, by eliminoval nabytí věci do společného jmění; v takovém případě by totiž měl ten, z jehož prostředků byla celá věc pořízena, v podstatě právo na náhradu celé její hodnoty. Odvolatel měl možnost koupit nemovitost jen pro sebe, a pokud tak neučinil a věc byla nabyta do společného jmění, šlo o darování svého druhu, jehož účinky nelze nyní zvrátit prostřednictvím valorizace jeho vnosu“.
Odvolací soud odkazuje mimo jiné na toto rozhodnutí s tím, že v případě, že z výlučných prostředků jen jednoho z manželů je zakoupena věc do společného jmění, jde o darování svého druhu, a z toho činí závěr, že „dárce“ (investující manžel) nemá při zániku SJM nárok na náhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek. Nicméně uvedenou větu nelze vyjmout z kontextu celého rozhodnutí; žalovaný skutečně rozšířil společné jmění o věc, zakoupenou z jeho výlučných prostředků (proto šlo o „darování svého druhu“), ale to neznamená, že by částka, za kterou věc do společného jmění ze svých prostředků zakoupil, nebyla vnosem, na jehož vypořádání měl právo – při vypořádáním prováděném v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ovšem bez valorizace vnosu, tu zákon neznal. K investici, kterou na základě shodné vůle manželů jen jeden z nich vynaložil své výlučné prostředky na pořízení věci do společného jmění, aniž by byly současně použity i prostředky ze SJM, se v citovaném rozhodnutí (sp. zn. 22 Cdo 410/2008 ) uvádí:
„Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů… Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění“. Z rozhodnutí neplyne, že by takový vnos neměl být při zániku SJM vypořádán.
Byla-li tedy kupní cena pořizované věci zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění, pak se tato věc předmětem společného jmění manželů stala. Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění. Zaniklo-li společné jmění manželů po dni 31. 12. 2013, tedy v době, kdy již byl účinný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. , postupuje se při vypořádání vnosů podle § 742 odst. 2 o. z. (dovolací soud, vázán obsahem dovolání, se nemohl zabývat výkladem tohoto ustanovení).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 se pak této věci netýká; ani zde ostatně odvolací soud neuvedl, jakou právní větou tohoto rozhodnutí se řídil. To platí i o zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010 .
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neinterpretoval přiléhavě zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu; rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu