Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5742/2017

-1079

USNESENÍ

A. Ch.

M. H.

, zastoupenému Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 961/14, o zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, č. j. -981, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2017, č. j. -993, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Mariana Babice.

Stručné odůvodnění: ( )

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. -927, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 792 000 Kč s úroky z prodlení od 19. 11. 2008 do zaplacení (výrok I.); v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 5 208 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 11. 2008 do zaplacení a zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 792 000 Kč od 14. 11. 2008 do 18. 11. 2008, žalobu zamítl (výrok II.). Dále uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalovanému (výroky III. a IV.) a státu (výrok V.).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání obou účastníků jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. -981, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2017, č. j. -993, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích pod body III., IV. a V. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ( ).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (srovnej ).

Dovolání není přípustné.

Podstata věci je v tomto: V roce 1997 koupila V. Ch. (matka žalobce) od České pojišťovny, a. s., nemovitost v katastrálním území P. (dále také „předmětná nemovitost“) a tuto nemovitost darovala dne 25. 4. 2000 žalobci. V řízení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. soud určil, že vlastníkem předmětné nemovitosti je M. H., neboť kupní smlouva z roku 1997 byla neplatná. V nyní projednávané věci se A. Ch. domáhá po M. H. náhrady nákladů, které na věc účelně vynaložit po dobu oprávněné držby.

Protože ke vzniku nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud, v souladu s části věty za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“), projednal dovolání podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“).

Okamžik ztráty dobré víry žalobce

Ačkoli dovolatel výslovně napadá existenci dobré víry žalobce, z obsahu podání je zřejmé, že uvádí, že tomu tak úplně není; nepolemizuje totiž se závěry odvolacího soudu, že se dobrá víra žalobce a jeho matky opírala o kupní smlouvu z roku 1997 (resp. darovací smlouvu z roku 2000) a zápis vlastnického práva do veřejného seznamu.

Ve skutečnosti zpochybňuje pouze okamžik ztráty dobré víry; namítá, že skutečnost, která v žalobci musela objektivně vyvolat pochybnost o existenci vlastnického práva, nastala před dnem 23. 6. 2000. Argumentuje tím, že žalobce za svoji matku vyřizoval veškeré záležitosti týkající se předmětné nemovitosti již od roku 1997 (hovoří o „zastřeném vlastníku“), proto musel vědět rovněž o žalobě na určení vlastnického práva ze dne 16. 5. 2000.

Dobrá víra oprávněného držitele zaniká ve chvíli, kdy se dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ).

V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Protože dovolatel neuvádí, která konkrétní skutečnost měla dřívější zánik dobré víry žalobce způsobit a svoji námitku zakládá pouze na přesvědčení, že žalobce vzhledem ke svému postavení (o nemovitost se staral a svoji matku v některých jednáních zastupoval) nemohl o žalobě ze dne 16. 5. 2000 nevědět, je třeba připomenout, že „jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ); na citované rozhodnutí ostatně dovolatel sám odkazuje.

Takovou „další okolnost“, která by měla spolu s příbuzenským vztahem odůvodnit závěr o tom, že žalobce o podané žalobě věděl již 16. 5. 2000, však odvolací soud neshledal a dovolatel ji netvrdí.

Navíc opírá-li svůj právní názor o přesvědčení, že žalobce od roku 1997 zajišťoval veškeré záležitosti týkající se předmětné nemovitosti, vychází ze skutkového stavu, který je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a soudem odvolacím; takový skutkový závěr soudy neučinily. Od 1. 1. 2013 přitom nelze v dovolání zpochybňovat skutková zjištění; dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

K tíži dovolatele se v tomto případě projevila skutečnost, že původní žalobu ze dne 16. 5. 2000 směřoval proti matce žalobce, ačkoli již od 25. 4. 2000 byl zapsaným vlastníkem předmětné nemovitosti žalobce; žaloba tak měla směřovat proti němu.

K účelně vynaloženým nákladům

Dovolatel namítá, že „účelně vynaloženými náklady“ ve smyslu § 130 odst. 3 obč. zák. nemohou být takové úpravy nemovitosti, které jsou v rozporu se stavebním povolením; jestliže byly v tomto případě úpravy povoleny dodatečně, nemůže ani to zpětně odůvodnit účelnost vynaložených nákladů. Otázku vyplývající z uvedené námitky (zda lze považovat za účelně vynaložený náklad stavební úpravy provedené v rozporu se stavebním povolením) považuje za doposud dovolacím soudem neřešenou.

Protože byla dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. ).

Dovolací soud již dříve vyjádřil názor, že účelně vynaloženými náklady se rozumí jakékoli zhodnocení věci, kterým vznikne vlastníkovi majetkový prospěch, s výjimkou obvyklých nákladů souvisejících s údržbou a provozem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ).

Smysl ustanovení § 130 odst. 3 obč. zák. spočívá v obnovení porušené majetkové rovnováhy (oprávněnému držiteli se má dostat náhrady za to, co v dobré víře na věc účelně vynaložil) a směřuje tedy k dosažení stejného účelu, jako institut bezdůvodného obohacení; nárok, který z tohoto ustanovení vyplývá, je proto zvláštním případem bezdůvodného obohacení (opět srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ).

Ve vztahu k institutu bezdůvodného obohacení přitom dovolací soud rovněž vychází z toho, že neoprávněný majetkový prospěch (resp. povinnosti tento prospěch vrátit) vzniká již existencí objektivního stavu, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. ).

Protože k obohacení bez právního důvodu v nyní souzené věci objektivně došlo (žalobce majetek dovolatele zhodnotil, ačkoli k tomu neměl povinnost), jsou naplněny podmínky pro jeho vydání. Absence stavebního povolení nemůže nárok oprávněného držitele na vydání účelně vynaložených nákladů ovlivnit; zvláště v situaci, kdy stavební úpravy byly dodatečně povoleny, a není tak na místě obava z jejich odstranění.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle odmítnout.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. dubna 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu