Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4358/2015

33 Cdo 4358/2015

U S N E S E N Í

Ekonomické stavby s.r.o.

Z. F.

,

zastoupenému Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, o 482.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č.j. -130, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 9. 2014, č.j. -91, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 482.850,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení je přípustnost dovolání ( až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 23. 11. 2009 (doplněnou dvěma dodatky) se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala žalovanému (objednateli) postavit dům. Účastníci sjednali platby záloh s tím, že první zálohu ve výši 351.285,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit „do 5 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního povolení, nejpozději však do 28. 2. 2010“ [další zálohy byly vázány na dokončení určité části stavby]. V článku VIII – pojednávajícím o zajištění smluvních povinností zhotovitelky a objednatele – si účastníci (mimo jiné) sjednali, že „v případě prodlení objednatele s úhradou zálohy a konečné faktury dle splatnosti stanovené v bodě IV. odst. 1 a 2 či na faktuře, kterou byly vyúčtovány objednané vícepráce, činí smluvní pokuta 450,- Kč za každý den prodlení.“ Žalovaný první zálohu nezaplatil.

Po stránce právní odvolací soud uzavřel, že smlouva o dílo a v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě jsou platnými právními úkony ( , , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“); výši sjednané smluvní pokuty shledal i odvolací soud „přiměřenou celkovým okolnostem smlouvy, zejména jejímu účelu“ ( obč. zák.). Právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 28. 2. 2013 do 21. 1. 2014 nelze žalobkyni přiznat, neboť žalovaný důvodně namítl promlčení ( , obč. zák.). Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším závazkem a musí i co do promlčení sledovat osud hlavního závazku. Každý den prodlení dlužníka se splněním povinnosti sice vzniká „nové právo na dílčí částku smluvní pokuty za tento den“, právo na tuto smluvní pokutu se však promlčí nejpozději s hlavním (primárním) závazkem, tj. v souzené věci 28. 2. 2013. Pokud jde o právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 21. 2. 2011 do 27. 2. 2013, zhodnotil odvolací soud jeho vymáhání žalobkyní jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), resp. jde o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ( ). Nejpozději koncem roku 2010 muselo být oběma smluvním stranám zřejmé, že hlavní závazek (provedení díla /stavba/) splněn nebude, takže smluvní pokuta za uvedené období přestala plnit prevenční i kompenzační funkci. Podle smlouvy o dílo měla být stavba vybudována do třiatřiceti týdnů ode dne úhrady první zálohy žalovaným, „tj. zcela jistě do konce roku 2010“. Žalobkyni tak muselo být zřejmé, že nic nepostaví (zakázku nezrealizuje), nemá-li se žalobce k tomu, aby splnil svou smluvní povinnost. Proto bylo možno po ní spravedlivě požadovat, aby sama, měla-li k dispozici právní prostředky, učinila kroky potřebné k ukončení právního vztahu smlouvou založeného tak, aby nedocházelo ke vzniku škody na její straně. Žalobkyně žalovaného o splnění primární (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti neurgovala, neupozorňovala ho na porušení povinnosti zaplatit zálohu, ani její splnění nevymáhala. Teprve žalobou podanou 21. 2. 2014 se domáhala zaplacení smluvní pokuty za poslední tři roky. Takové jednání je – argumentuje odvolací soud – vedeno snahou dosáhnout účelově jen vysoké smluvní pokuty. Tvrdila-li žalobkyně v odvolání, že žalovaného žádala již v listopadu 2011 o ukončení smluvního vztahu dohodou a o vzájemné vyrovnání, na což nereagoval, jde podle odvolacího soudu o novou skutečnost uplatněnou v rozporu s

Závěr odvolacího soudu o promlčení práva na smluvní pokutu za dobu od 28. 2. 2013 do 21. 1. 2014 žalobkyně nezpochybnila; naopak ztotožnila se s tím, co Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. (tato otázka tak předmětem dovolacího přezkumu není).

Oponentura napadeného rozhodnutí se upíná výlučně k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; podle dovolatelky skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, neumožňují kvalifikovat vymáhání práva na zaplacení smluvní pokuty za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této otázky se však odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz níže).

Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. ). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. , popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, dále jen „R 5/2002“).

V posuzovaném případě odvolací soud ke kritizovanému právnímu závěru dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil; úvahy, které vedly k posouzení výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nejsou nepřiměřené a odpovídají judikatorním závěrům Nejvyššího soudu.

Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu , 3 není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

K vadám řízení ve smyslu , věty druhé, dovolací přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka, že odvolací soud nepostupoval podle ve spojení s

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( , věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2016

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu