Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 39 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (44)2BE025DD72824BE2C1257A4E00669E71.html
HTML · 19.17 KB
No categories available
25 Cdo 2970/2009
25
Cdo 2970/2009
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Prewetool AG
, se sídlem ve Švýcarsku, CH-8342 Wernetshausen, Sackstrasse 29, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalovanému
F. N.
, zastoupenému JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o 192.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 10 C 341/2006 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2009, č. j. 21 Co 515/2008 -311, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2009, č. j. 21 Co 515/2008 -311, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně 14 % úroku z prodlení z částky 192.290,- Kč od 16. 8. 1994 do zaplacení,
se zamítá;
jinak
se
dovolání
odmítá.
II.
Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10 C 341/2006 -275, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 192.290,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující obchodní společnost (dále jen „žalobkyně“) se v červnu 1993 se žalovaným ústně dohodla, že žalovaný na základě svého patentu přihlášeného v České republice vyhotoví výkresovou dokumentaci k výrobě prototypu zařízení a dodá ji žalobkyni, která za žalovaného zaplatí veškeré poplatky spojené s podáním mezinárodní patentové přihlášky u příslušného úřadu v Mnichově s tím, že zisk z licenčních poplatků se bude dělit v poměru 25 % pro žalobkyni a 75 % pro žalovaného. Žalobkyně zaplatila poplatky spojené s mezinárodní patentovou přihláškou ve výši 8.630,45 CHF, žalovaný však výkresovou dokumentaci nedodal a podmínky smlouvy nesplnil. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a 10. 7. 1994 žalovaného vyzvala k zaplacení dosavadních výloh. Žalovaný s odstoupením od smlouvy i s finančním vypořádáním souhlasil, avšak zaplacení požadované částky vázal na další jednání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, č. j. 25 Cdo 453/2005 -238, vydaný v této věci soud dovodil, že žalovaný, který porušil svou smluvní povinnost, odpovídá podle ust. § 420 obč. zák. za škodu, jež žalobkyni vznikla úhradou finančních prostředků, které do společného projektu vložila a které tak přišly vniveč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č. j. 21 Co 515/2008 -311, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu na zaplacení 14% úroku z částky 192.290,- Kč od 16. 8. 1994 do zaplacení zamítl, jinak jej ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 192.290,- Kč s 2% úrokem od 16. 8. 1994 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr shledal správnými, avšak vzhledem k tomu, že nejen žalovaný, ale i žalobkyně svou lehkomyslností při uzavírání pouze ústní smlouvy nedbala toho, aby při úpravě smluvního vztahu bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů ve smyslu § 43 obč. zák., což bylo příčinou neobvyklé délky sporu, a tedy i doby prodlení žalovaného, považoval za spravedlivé snížit celkovou výši úroků z prodlení a podle § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal žalobkyni plnou výši úroků z prodlení, a tím důsledky prodlení pro žalovaného zmírnil.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu 14% úroku z prodlení, a žalované bylo uloženo zaplatit úrok z prodlení ve výši 2 %, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se snížením úroku z prodlení o 14 %, jež považuje za nepřiměřené, zcela neodpovídající úroku z prodlení, neboť jeho výše se spíš rovná úroku z vkladu v peněžním ústav u. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 3 odst. 1 obč. zák., a poukazuje na to, že ze žalované částky bude muset zaplatit daň z příjmu, přičemž kupní hodnota žalované částky je vlivem inflace značně nižší než žalovaná částka s úrokem z prodlení přiznaným ve výši 2 %. Takové snížení úroku z prodlení považuje za rozporné s dobrými mravy a uvádí, že především žalovaný přispěl k délce soudního sporu a délku řízení není možno klást za vinu žalobkyni. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s důvody dovolání a uvedl, že ačkoliv pro něj soudní řízení znamenalo prohru se zásadními důsledky, dlužnou částku již žalobkyni vyrovnal. Popřel, že by zavinil délku sporu, chyby při smluvním ujednání se dopustila také žalobkyně, která - ač zkušená podnikatelka - nezajistila jasné ujednání mezi smluvními stranami. Vztah mezi nimi byl definován jako náhrada škody, jejíž výši může soud modifikovat, což se také v přiměřeném rozsahu stalo. Poukázal na nesrovnatelné majetkové poměry účastníků a na to, že ze sporného vztahu neměl žádný prospěch, vstoupil v nejasný smluvní vztah, což dokládá i vleklé soudní řízení, jež vyústilo v náročně zjištěnou náhradu škody, a není proto na místě argumentace dovolatelky dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. o. s. ř. , dospěl k závěru, že dovolání, v části přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , není důvodné, a ve zbylé části není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 3. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb. ).
K podání dovolání proti výroku o povinnosti žalovaného zaplatit 2% úrok z prodlení z částky 192.290,- Kč není žalobkyně subjektivně oprávněna. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalobkyni žádná újma způsobena, a tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Proto bylo její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. odmítnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 7/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138/2000).
Dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14 % byla zamítnuta, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ], i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, dovolací soud přezkoumal tento výrok, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání.
V dovolání je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i při posouzení povinnosti dlužníka uhradit věřiteli úroky z prodlení.
Odvolací soud důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. v daném případě jednoznačně uvedl, když konstatoval, že to byl právě nedostatek písemné formy smluvního ujednání účastníků, na němž se podíleli oba účastníci a který se stal prvotní příčinou délky sporu a tedy i prodlení žalovaného, a přihlédl k okolnostem jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaného, jež způsobily výrazné zvýšení platební povinnosti žalovaného. Úvahy, kterými byl odvolací soud v posuzované věci veden k závěru o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, jsou podložené skutkovými okolnostmi daného případu, a podle názoru dovolacího soudu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzhledem ke konkrétním okolnostem zmírnil podle § 3 odst. 1 obč. zák. finanční dopad délky řízení na žalovaného a výši úroku, přiznaného žalobkyni za celou dobu prodlení, snížil.
K námitkám v dovolání je třeba dodat, že míra inflace ani úroveň úročení vkladů v bance není rozhodující či převažující okolností, kterou by z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. bylo třeba obligatorně zvažovat, a otázkou zavinění ve formě nedbalosti při sjednávání smluvního ujednání se odvolací soud na straně obou účastníků zabýval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku správný. Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 142 odst. 1 , § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a vyjádření žalovaného s ohledem na jeho obsah nelze považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu