Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 453/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č. j. -176, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 192.290,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující firma, která je řádně zapsaná v obchodním rejstříku kantonu Z., uzavřela se žalovaným v červnu 1993 ústně smlouvu, jíž se žalovaný zavázal na základě svého patentu, přihlášeného v České republice, vyhotovit výkresovou dokumentaci k výrobě prototypu zařízení a dodat ji žalobci a žalobce se zavázal za žalovaného zaplatit veškeré poplatky spojené s podáním mezinárodní patentové přihlášky u příslušného úřadu v M., s tím, že o zisk, který by tvořily licenční poplatky za výrobu patentovaného zařízení, by se účastníci dělili v poměru 25 % žalobce a 75 % žalovaný. Žalobce zaplatil poplatky spojené s mezinárodní patentovou přihláškou ve výši 8.630,45 CHF, žalovaný však podmínky smlouvy nesplnil, neboť žalobci výkresovou dokumentaci nedodal. Žalobce proto dopisem ze dne 29. 6. 1994 od smlouvy odstoupil a dne 10. 7. 1994 žalovaného vyzval k zaplacení dosavadních výloh. Žalovaný s odstoupením od smlouvy i s finančním vypořádáním souhlasil, avšak zaplacení požadované částky vázal na další jednání. Soud podle , o mezinárodním právu soukromém a procesním, věc posoudil podle českého práva. Námitku promlčení ( ) neshledal důvodnou, neboť subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet poté, co žalobce získal vědomost o tom, že se záležitost neuskuteční, tedy dne 29. 6. 1994, kdy žalovaný sdělil žalobci, že souhlasí s odstoupením od smlouvy i s finančním vyrovnáním; objektivní promlčecí doba počala plynout na jaře 1994 a žaloba byla podána dne 31. 5. 1996. Protože bylo prokázáno, že žalovaný tím, že nedodal výkresovou dokumentaci, porušil svou smluvní povinnost, odpovídá podle ust. obč. zák. za škodu, a je proto povinen nahradit žalobci finanční prostředky, které žalobce do společného projektu vložil a které tak přišly vniveč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. -206, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem, že na uplatněný nárok je třeba aplikovat český právní řád, konkrétně § 420 obč. zák., avšak mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou vzniklou žalobci neshledal příčinnou souvislost. Vynaložení prostředků žalobce na patentovou přihlášku a na odměnu patentového zástupce nebylo totiž vyvoláno protiprávním jednáním žalovaného, ale vyplynulo z příslušného právního předpisu, který poplatkovou povinnost upravuje, a tyto náklady žalobce vynaložil proto, že měl zájem, aby proběhlo příslušné správní řízení, nikoliv proto, že žalovaný nedodal výkresovou dokumentaci. I kdyby žalovaný svoji povinnost splnil, náklady na přihlášení patentu by žalobce musel vynaložit, navíc se mu dostalo protihodnoty, a to zahájení správního řízení a poskytnutí odborné pomoci patentovým zástupcem. Tyto náklady nejsou proto škodou ve smyslu majetkové újmy a nelze je považovat ani za ušlý zisk ve smyslu ust. § 442 odst. 1 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Za chybný považuje názor odvolacího soudu, že náklady jím vynaložené v souvislosti s přihláškou patentu nejsou skutečnou škodou, a že za ně získal protihodnotou zahájení správního řízení. Poukazuje na to, že přihláška bez dalšího nemá pro něj žádnou hodnotu a že smlouva byla postavena na principu kooperace s využitím práva přednosti, které chrání vynálezce před neoprávněným užitím jeho vynálezu a zajišťuje komerční využitelnost jeho nápadu. Smluvní povinností žalovaného bylo odevzdat žalobci výkresovou dokumentaci tak, aby mohl být prototyp vynálezu vyroben a odzkoušen do léta 1994, což žalovaný ani přes četné výzvy nesplnil. V důsledku porušení povinnosti žalovaného s následným ukončením smluvního vztahu se vynaložené náklady spojené s přihláškou patentu staly škodou v majetkové sféře žalobce, ke které by bez protiprávního jednání žalovaného vůbec nedošlo. Dovozuje, že tyto náklady jsou v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovaným, který jednal nedbale a věděl, že svým jednáním může žalobci způsobit škodu. Dovolatel dále dovozuje, že jeho nárok je nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, neboť má právo na vrácení peněžitého plnění poskytnutého v souladu se smlouvou, od níž odstoupil; podle § 48 odst. 2 obč. zák. byla smlouva od počátku zrušena a podle § 457 obč. zák. mají účastníci povinnost vrátit si vše, co podle smlouvy dostali. Pokud soud věc neposoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud mohl popř. dokazování opakovat nebo doplnit a účastníky měl poučit o tom, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s dovoláním nesouhlasí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. , napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ust. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. , je v podstatě důvodné.

Přisvědčit nelze dovolateli v jeho názoru, že odvolací soud měl uplatněný nárok posoudit podle ustanovení § 457 obč. zák. Toto ustanovení lze aplikovat jen v případě, že obě smluvní strany si podle smlouvy vzájemně poskytly plnění, takže zrušením smlouvy vznikla ze zákona jejich vzájemná restituční povinnost – vrátit si navzájem vše, co podle smlouvy přijali. Vzájemná vázanost práv a povinností účastníků zrušené smlouvy se tak může uplatnit jen v těch případech, kdy každá ze stran plnila druhé a také protiplnění od ní přijala. V případě, že plnila jen jedna strana, povinnost vrátit přijaté plnění po zrušení smlouvy by se řídila ustanovením § 451 obč. zák., neboť se jedná o vrácení plnění z právního důvodu, který dodatečně odpadl. Zásadní ovšem je, že předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor jiného, a z toho vyplývající povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch tomu, na jehož úkor byl získán. V dané věci se však o takový případ nejedná, neboť žalobce nepožaduje na žalovaném vrácení nějakých hodnot, které by žalovaný podle smlouvy od něj získal, nýbrž domáhá se, aby mu žalovaný nahradil finanční prostředky, které na společný projekt vynaložil podle dohody, následně zrušené z důvodu, že ji žalovaný nedodržel. V tomto směru je zcela správný právní názor odvolacího soudu, že uplatněný nárok se řídí ustanovením § 420 a násl. obč. zák. Souhlasit ovšem nelze s právním posouzením tohoto nároku podle uvedeného ustanovení.

Jak bylo v řízení zjištěno (námitky proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy při svém rozhodnutí vycházely, v tomto směru nejsou), v dohodě uzavřené mezi účastníky se žalobce zavázal k úhradě nákladů spojených s přihlášením patentu žalovaného v cizině a žalovaný se zavázal předat mu dokumentaci k patentu, potřebnou pro patentové řízení s tím, že po realizaci se budou dělit o případný zisk. Žalobce potřebné poplatky a náklady příslušnému úřadu uhradil, k přihlášení patentu však nedošlo v důsledku nečinnosti žalovaného, který svou smluvní povinnost – dodat dokumentaci – nesplnil a obě strany od smlouvy odstoupily. Protože k přihlášce patentu nedošlo, výdaje, které žalobce na základě dohody se žalovaným vynaložil na přihlášení patentu v cizině za účelem realizace jejich projektu, se v důsledku protiprávního jednání žalovaného staly zcela zbytečnými. Je sice pravda, jak uvedl odvolací soud, že výdaje na tyto poplatky žalobce nevynaložil z důvodu, že by mu žalovaný nedodal výkresovou dokumentaci; majetkovou újmou žalobce zde však není samotné zaplacení poplatků pro řízení o přihlášce patentu, nýbrž k jeho újmě došlo až tím, že zrušením smlouvy se žalovaným se obsah jejich dohody nerealizoval a žalobcova investice do společně dohodnutého projektu, učiněná podle smlouvy, se stala jeho ztrátou, a tedy skutečnou škodou.

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání škůdce. Protiprávním jednáním je i opomenutí či nečinnost tam, kde podle smlouvy bylo třeba jednat. Protože v důsledku protiprávního jednání žalovaného vznikla žalobci škoda, je zde i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného jakožto příčinou a majetkovou újmou žalobce jakožto následkem. Žalovaný proto odpovídá za škodu, jež spočívá ve zbytečně vynaložených nákladech na zahájení řízení o přihlášce patentu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle je naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil ( část věty za středníkem ) a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení ( věta prvá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2006

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu