Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1423/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, č.j. -174, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2007, č.j. -157, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 2. 2007, č.j. -144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že vedlejší účastník Západočeské konzumní družstvo Plzeň, se sídlem v Plzni, Poděbradova 1389/31, se žalobou domáhal proti žalované stěžovatelce zaplacení částky 38 590 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež jí vzniklo přijetím kupní ceny podle absolutně neplatných smluv týkajících se převodu blíže specifikovaných pozemků.

Vedlejší účastník žalobu odůvodnil tím, že předmětné pozemky vlastnila dříve stěžovatelka a k těmto pozemkům měl hospodářskými smlouvami zřízeno právo trvalého užívání jakožto vlastník budov, které se na těchto pozemcích nachází a tvoří s nimi jednotný funkční celek. Dne 17. 7. 2000 požádal postupem podle ustanovení obč. zák., ve znění , příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické; poté, co toto ustanovení bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno , uzavřel vedlejší účastník na straně kupující se stěžovatelkou coby prodávající podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozhodném znění, dne 29. 9. 2003 a dne 7. 10. 2003 šest kupních smluv o převodu předmětných pozemků, podle nichž jí zaplatil celkovou částku ve výši 38 590 Kč.

Jelikož nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004,

sp. zn.

, N 35/32 SbNU 331, č. 278/2004 Sb., byla část druhá nazvaná "Změna článek II." dnem 31. 12. 2004 zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními a obč. zák., požádal vedlejší účastník stěžovatelku o vrácení poskytnutých peněžních plnění s tím, že kupní smlouvy pokládá za neplatné. Stěžovatelka mu odmítla vyhovět.

Na tomto základě Okresní soud Plzeň-jih v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 38 590 Kč s příslušenstvím, a Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ).

Oba soudy se s poukazem na uvedený nález Ústavního soudu ztotožnily v závěru, že vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, transformací práva trvalého užívání, jelikož splnil podmínky zakotvené v § 879c obč. zák. Z těchto důvodů shodně shledaly, že uzavřené kupní smlouvy jsou neplatné, a stěžovatelce tím vznikla povinnost - z titulu bezdůvodného obohacení - vydat, co na jejich základě přijala. Odpovídající právo vedlejšího účastníka není promlčeno ( obč. zák.), neboť promlčecí doba k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení počala běžet ode dne 31. 12. 2004, kdy skončila lhůta odkladu účinnosti nálezu Ústavního soudu ( ), zatímco žaloba byla podána již dne 21. 12. 2006.

Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně přisuzující vedlejšímu účastníkovi částku 20 700 Kč, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [ , odst. 3 ]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007,

sp. zn.

, a ze dne 3. 12. 2007,

sp. zn.

, jakož i vlastní rozsudky ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. . Dovolání ve zbývající části Nejvyšší soud pak odmítl proto, že jím dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč [ ].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly s argumenty, jež uvedla v průběhu řízení; jmenovitě pak polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , na který soud prvního stupně odkázal a který se měl týkat věci se stejným právním základem. Podstata sporu podle jejího názoru tkví v otázce, zda ustanovení § 879c obč. zák. mohlo vykazovat právní účinky (ve smyslu vzniku vlastnického práva vedlejšího účastníka) za situace, kdy Ústavní soud výše zmíněným nálezem ze dne 9. 3. 2004

sp. zn.

zrušil ke dni 31. 12. 2004 část druhou , kterou bylo předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001, mj. zrušeno rozhodné ustanovení obč. zák.; stěžovatelka zde má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.

V průběhu řízení zaslala stěžovatelka přípis, jehož přílohou měl být dopis ing. Miroslava Kalouska, ministra financí, č. j. 09760/2008/420/ES ze dne 15. 5. 2008 ve věci o veřejné podpoře, související právě s "oživením" obč. zák.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usneseními ze dne 20. 11. 2007,

sp. zn.

, ze dne 25. 3. 2008,

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

, ze dne 1. 7. 2008,

sp. zn.

, ze dne 10. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 19. 9. 2008,

sp. zn.

, a ze dne 16. 9. 2008,

sp. zn.

, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení

sp. zn.

konstatoval: "... v nálezu ve věci

sp. zn.

bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení až , ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."

Dále Ústavní soud uvedl, že "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části došlo k "rehabilitaci" ustanovení až , které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení až , neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními , a ."

Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem

sp. zn.

a v dalších výše označených rozhodnutích Ústavního soudu, se obecné soudy přidržely - a to zcela evidentně - i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, jestliže dospěly k závěru, že vedlejší účastník vskutku (již) na základě ustanovení § 879c obč. zák. vlastnické právo nabyl. Námitky stěžovatelky jsou pak povětšinou opakovanou polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu, a je tudíž nadbytečné se jimi znovu zabývat. Ústavní soud nemá žádného důvodu (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit, a tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména, byly-li zde klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla rovněž účastníkem.

Ve specifikaci údajného přípisu ministra financí Ústavní soud shledává omyl stěžovatelky, jestliže nejde o dopis ministra financí, ale o dopis Mgr. Kamila Rudoleckého, I. místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, adresovaný ministru financí. V obsahu dopisu je sice vyjádřena myšlenka, že v případných soudních sporech lze argumentovat zakázanou veřejnou podporou, avšak tato otázka předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci nebyla, pročež se jí ani Ústavní soud zabývat nemohl (srov. ). Ústavní soud v obecné rovině toliko dodává, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu

sp. zn.

, přičemž shodné vysvětlení se stěžovatelce již v předchozím usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008,

sp. zn.

dostalo.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle usnesením bez jednání odmítl.

Jen na vysvětlenou stěžovatelce je namístě zaznamenat, že ústavní stížnost musí být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Podle dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Z uvedeného plyne, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti - v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně přisuzující vedlejšímu účastníkovi jednotlivá plnění v celkové výši 17 890 Kč - bylo nezbytné odvozovat ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelčino dovolání.

Ústavní soud však z napadeného rozsudku odvolacího soudu zjistil, že tento soud v poučení - nesprávně - uvedl, že proti jeho rozhodnutí (a nikoli jen jeho části) je dovolání přípustné, a stěžovatelka tohoto opravného prostředku využila. Za této situace pak Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost v tomto rozsahu jako opožděnou, neboť důsledky nesprávného poučení soudu nelze přičítat k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

,

a

).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu