Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2193/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, č. j. -101 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2008, č. j. -75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a právo nerušeně vlastnit majetek.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 1. 2008 č. j. -75 zavázal stěžovatelku (žalovanou) zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci Jednota, spotřební družstvo ve Volyni, se sídlem Volyně, náměstí Hrdinů 69) částku 8 613,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatné kupní smlouvy. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci podle hospodářských smluv svědčilo právo trvalého užívání ku konkrétním pozemkům a že na základě tehdy účinného ustanovení obč. zák. v zákonem předepsané jednoroční lhůtě požádal u Okresního úřadu ve Strakonicích o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, k jehož vzniku mělo ex lege dojít dnem 1. 7. 2001; jelikož zmíněné ustanovení bylo , kterým se mění , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, s účinností ku dni 30. 6. 2001 zrušeno, a žalobce tak vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, převedla stěžovatelka vlastnictví na žalobce následně uzavřenou kupní smlouvou. Posléze však byla rozhodná část zrušena (s účinností ku dni 31. 12. 2004) nálezem Ústavního soudu

, čímž se obnovil právní stav založený dřívějším ustanovením § 879c obč. zák. a žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí zpětně ke dni 1. 7. 2001; v důsledku toho - dovodil soud prvního stupně - se účastníky uzavřená kupní smlouva stala neplatnou a stěžovatelce tím vznikla povinnost z bezdůvodného obohacení vydat to, co na jejím základě přijala. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 15. 5. 2008 č. j. -101 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka má za to, že se jí nedostalo spravedlivého procesu, neboť soudy prvé a druhé instance se nevypořádaly se všemi jejími argumenty, jejichž posouzení mohlo mít pro vydaná rozhodnutí zásadní význam. Stěžovatelka považuje kupní smlouvu za platnou, neboť je přesvědčena, že ustanovení § 879c obč. zák. nemohlo být oživeno derogačním nálezem Ústavního soudu, což obšírně vysvětluje za použití argumentů, které - jak uvádí - předložila v řízení o dovolání v obdobné věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. . Ústavní soud sice v závěru soudy odkazovaného nálezu přisvědčil názoru tehdejšího navrhovatele, že zrušením části druhé článku II. se obnoví stav založený ustanoveními , a obč. zák., ale lze prý sotva předpokládat, že by uvažoval tuto změnu v tom smyslu, jak ji pochopily oba soudy v nyní projednávané věci. Dle mínění stěžovatelky nelze obnovení původního stavu extenzívně spojovat s přerušením běhu času, tj. není možno odhlížet od právního stavu a právních vztahů, které zde existovaly a působily v mezidobí, a nelze namísto nich zpětně simulovat právní stav, který by existoval, pakliže by výše uvedená ustanovení zrušena nebyla. Konečně stěžovatelka namítá, že uvedená transformace vlastnického práva představuje veřejnou podporu odporující právu Evropských společenství, přičemž na podporu svého tvrzení přikládá vyjádření prvního místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usneseními ze dne 20. 11. 2007,

sp. zn.

, ze dne 25. 3. 2008,

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

, ze dne 1. 7. 2008,

sp. zn.

, ze dne 10. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 19. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 16. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 13. 11. 2008,

sp. zn.

, ze dne 15. 1. 2009,

sp. zn.

, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení

sp. zn.

konstatoval: "... v nálezu ve věci

sp. zn.

bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení až , ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."

Dále Ústavní soud uvedl, že "z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části došlo k "rehabilitaci" ustanovení až , které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení až , neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními , a ."

Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem

sp. zn.

a v dalších rozhodnutích Ústavního soudu, přijatých na základě ústavních stížností podaných stěžovatelkou, se obecné soudy přidržely - a to zcela evidentně - i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, jestliže dospěly k závěru, že žalobce vskutku (již) na základě ustanovení § 879c obč. zák. vlastnické právo nabyl. Námitky stěžovatelky jsou pak povětšinou opakovanou polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu, a je tudíž nadbytečné se jimi znovu zabývat. Ústavní soud nemá žádného důvodu (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit, a tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména, byly-li zde klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla rovněž účastníkem.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle usnesením bez jednání odmítl.

Nad tento rámec se sluší dodat jen následující.

Pravdou je, že složkou práva na spravedlivý proces je i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; z odůvodnění by mělo být též zřejmé, jak se soud vypořádal s argumentací a námitkami účastníků řízení. To však na druhé straně nelze chápat tak, že musí být reagováno vždy podrobně, resp. výslovně; rozsah této povinnosti se liší v závislosti na povaze daného rozhodnutí (srov. § 29 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva č. 18390/91 ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, dostupný na www.echr.coe.int). Obecné soudy se v dané věci sice explicite nevyjádřily ke všem stěžovatelkou sneseným právním názorům, nicméně jejich reakce na ně je fakticky obsažena v příklonu k závaznému právnímu názoru, vyjádřenému nálezem Ústavního soudu.

Ke stěžovatelčině hodnocení "oživení" ustanovení jako zakázané veřejné podpory - i kdyby bylo namístě o ní uvažovat - postačí poukázat na tzv. výjimku de minimis zakotvenou v ustanovení , o veřejné podpoře, jejímž prostřednictvím je z jím zakotveného zákazu vyloučena veřejná podpora celkově nepřesahující částku, která v korunách českých odpovídá částce 100 000 EUR.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2009

Jan Musil

předseda senátu