Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2732/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 č. j. -110 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2007 č. j. -78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, jakož i právo vlastnit majetek a požívat jeho ochrany.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. -78 zavázal stěžovatelku (žalovanou) zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci) JMB družstvo, se sídlem Moravské Budějovice, Janáčkova 1331, částku 4 613,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatné kupní smlouvy. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobci podle hospodářských smluv svědčilo právo trvalého užívání ku konkrétnímu pozemku a na základě tehdy účinného obč. zák. v předepsané jednoroční lhůtě požádal u Okresního úřadu v Třebíči o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, k jehož vzniku mělo ex lege dojít dnem 1. 7. 2001; jelikož zmíněné ustanovení bylo , kterým se mění , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, s účinností ku dni 30. 6. 2001 zrušeno, a žalobce na jeho základě vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl, převedla stěžovatelka vlastnictví na žalobce následně uzavřenou kupní smlouvou. Posléze však byla rozhodná část s účinností ku dni 31. 12. 2004 zrušena nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, čímž se podle soudu obnovil právní stav založený dřívějším ustanovením § 879c obč. zák. a žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí zpětně ke dni 1. 7. 2001; v důsledku toho - dovodil soud - se účastníky uzavřená kupní smlouva stala neplatnou a stěžovatelce tím vznikla povinnost z důvodu bezdůvodného obohacení vydat to, co na jejím základě přijala. Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2008 č. j. -110 toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka má za to, že se jí nedostalo spravedlivého procesu, neboť oba soudy se nevypořádaly vůbec nebo nedostatečně s námitkami, které proti v řízení uplatněnému nároku vznesla. Doplněním o inkriminované ustanovení , představující odchylnou právní úpravu transformace vztahů trvalého užívání pouze pro část těchto vztahů oproti úpravě obecné obsažené v ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen " "), byla totiž - podle jejího názoru - založena nerovnost mezi jednotlivými trvalými uživateli. S poukazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

stěžovatelka především dovozuje, že ustanovení § 879c obč. zák. derogačním nálezem Ústavního soudu "oživeno" být nemohlo; ani takto rehabilitované ustanovení by však nemohlo mít žádné právní účinky, poněvadž v době jeho případného "oživení" již žádné vztahy trvalého užívání neexistovaly. Pro posouzení platnosti smlouvy je rozhodující stav v době jejího uzavření a na její platnost nemohou mít dodatečně nastalé okolnosti vliv; jiný výklad by znamenal porušení principu právní jistoty a zákazu "retroaktivity legislativního procesu". Nadto stejné právní vztahy jako ustanovení obč. zák. upravuje , přičemž se jedná o normu pozdější, která je k v poměru speciality. Také jí vznesenou námitku promlčení obecné soudy posoudily nesprávně; lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení dle mínění stěžovatelky počala svůj běh okamžikem vyhlášení nálezu

sp. zn.

ve Sbírce zákonů, tj. dnem 5. 5. 2004, a nikoli až nabytím jeho účinnosti dne 31. 12. 2004; v době zaplacení kupní ceny (1. 7. 2004) již žalobce o existenci nálezu tudíž věděl. Konečně stěžovatelka dovozuje, že prostřednictvím , o veřejné podpoře, "se aplikovalo právo ES", v důsledku čehož případné "oživení ustanovení § , 879d a 879e " představuje "zakázanou veřejnou podporu".

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usneseními ze dne 20. 11. 2007,

sp. zn.

, ze dne 25. 3. 2008,

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

, ze dne 1. 7. 2008,

sp. zn.

, ze dne 10. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 19. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 16. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 13. 11. 2008,

sp. zn.

, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení

sp. zn.

konstatoval: "... v nálezu ve věci

sp. zn.

bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení až , ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."

Dále Ústavní soud uvedl, že "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části došlo k "rehabilitaci" ustanovení až , které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení až , neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními , a ."

Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem

sp. zn.

a v dalších rozhodnutích Ústavního soudu přijatých na základě ústavních stížností podaných stěžovatelkou se obecné soudy přidržely - a to zcela evidentně - i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, jestliže dospěly k závěru, že žalobce vskutku (již) na základě ustanovení vlastnické právo nabyl. Námitky stěžovatelky jsou pak povětšinou opakovanou polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu, a je tudíž nadbytečné se jimi znovu zabývat. Ústavní soud nemá žádného důvodu (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit, a tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména, byly-li zde klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla rovněž účastníkem.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle usnesením bez jednání odmítl.

Nad tento rámec se sluší dodat jen následující.

Ke stěžovatelkou tvrzenému poměru speciality později přijatého zákona o majetku ČR vůči je třeba uvést, že takový poměr je namístě budovat především ve vztahu k jednotlivým normám příslušných právních předpisů. Vzhledem k tomu, že ustanovení upravuje pouze některé případy transformace práva trvalého užívání, zatímco ustanovení zákona o majetku ČR dopadá obecně na všechny případy práva trvalého užívání, je evidentní, že vztah speciality mezi těmito ustanoveními je zcela opačný, než jaký dovozuje stěžovatelka. V takové situaci pak není případná aplikace pravidla "lex posterior derogat legi priori" (pozdější zákon ruší zákon dřívější), nýbrž pravidlo "lex generalis non derogat legi priori speciali"(obecný zákon neruší dřívější speciální zákon). Lze též poukázat na ustanovení zákona o majetku ČR ve znění účinném do dne 29. 6. 2001, který z působnosti zákona o majetku ČR vyjímá právní vztahy upravené ustanovením .

Ani výhradám stěžovatelky proti určení počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění daného nároku vedlejšího účastníka obecnými soudy nelze přisvědčit. Je mimo pochybnost, že tato lhůta nemohla běžet dříve, než ode dne účinnosti rozhodného nálezu Ústavního soudu, neboť až tím byly založeny právní poměry, které se staly pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení určující.

Ke stěžovatelčině hodnocení "oživení" ustanovení jako zakázané veřejné podpory - i kdyby bylo namístě o ní uvažovat - postačí poukázat na tzv. výjimku de minimis zakotvenou v ustanovení , o veřejné podpoře, jejímž prostřednictvím je z jím zakotveného zákazu vyloučena veřejná podpora celkově nepřesahující částku, která v korunách českých odpovídá částce 100 000 EUR.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu