Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3753/2020

22 Cdo 3753/2020-208

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Ohře, státní podnik, identifikační číslo osoby 70889988, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, proti žalované MVE Pod Mostem s. r. o., identifikační číslo osoby 01746324, se sídlem v Kladně, Slánská 681, o zaplacení 194 277,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, č. j. -167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 194 277,60 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla - jezu, které bylo vybudováno na pozemku par. č. 129/72 v katastrálním území Benešov nad Ploučnicí (v korytě vodního toku) před 1. 1. 2002, a jenž je ve vlastnictví žalované. Žalobce svůj nárok opřel o , o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon – dále též jen „VZ“).

Žalovaná se žalobou nesouhlasila; legální omezení vlastnického práva žalobce v její prospěch nastalo na základě § 50 písm. c) VZ, a žalobce tak mohl svůj nárok uplatnit ke dni účinnosti tohoto zákona, tedy k 1. 1. 2002. Proto vznesla námitku promlčení.

Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. -135, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná. Ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona je součástí tohoto předpisu ode dne nabytí jeho účinnosti a týká se pouze pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků; naproti tomu vodního zákona byl přidán až s účinností od 1. 1. 2014 a týká se všech ostatních pozemků. Tento právní závěr vyplývá i z důvodové zprávy k , kterým byl začleněn do vodního zákona. „Mezi těmito ustanoveními je tak vztah speciality“. Zároveň jde v obou případech o nucené omezení vlastnického práva, za které by měla být poskytnuta náhrada. I když jen nárok na náhradu upravuje výslovně, náhrady za omezení podle se může vlastník pozemku domáhat na základě d („Listina”). Žalobce se mohl domáhat svého nároku již od účinnosti vodního zákona, avšak nárok neuplatnil a ten je již promlčen ( , – „obč. zák.“). Ustanovení vodního zákona jednou uplynulou promlčecí lhůtu neprodlužuje. Odkaz žalobce na jiné rozsudky obecných soudů nelze není významný.

Krajský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. -167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K ustanovení § 50 a § 59a) vodního zákona uvedl, že tato dvě ustanovení nadále vedle sebe mohou obstát, a to proto, že § 50 dopadal na omezenou skupinu vlastníků pozemků, tedy pouze na ty vlastníky, na jejichž pozemcích se nacházejí koryta vodních toků. Tímto ustanovením pod písm. c) tedy došlo k legalizaci vodních děl na pozemcích v korytě vodního toku a znamenalo to, že již ke dni 1. 1. 2002 vznikl podle tohoto předpisu také nárok žalobce jakožto vlastníka pozemku, na němž se nachází koryto vodního toku, na poskytnutí náhrady ( y) za omezení jeho vlastnického práva. To ostatně akcentoval i žalovaným a soudem prvého stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

Novela vodního zákona provedená v pamatovala na jiné (další) případy dosud zákonem neupravené, tedy legalizovala vodní díla vybudovaná na všech dalších pozemcích, tedy na pozemcích, na nichž se nenachází koryta vodních toků. Je logický argument žalovaného, že pokud již k 1. 1. 2002 byla legalizována existence vodních děl na pozemcích v korytě vodních toků, a tedy tímto byla založena povinnost vlastníka pozemků, na nichž se nachází koryta vodních toků, strpět umístění vodního díla zbudovaného před 1. 1. 2002, pak žádný rozumný důvod odvolací soud neshledává v tom, aby tutéž povinnost již jednou v zákoně zakotvenou a představující zákonné omezení vlastnického práva jen některých vlastníků pozemků (těch, na nichž se nachází koryta vodních toků) bylo třeba znova upravit v tomtéž rozsahu v přijatém později. Nelze uvažovat o tom, že úpravou VZ jako speciálního je již vyloučen dopad do poměrů účastníků. Obě ustanovení upravují odlišné případy, což dokládá i důvodová zpráva k , která odůvodňuje úpravou povinnost vlastníků rozšířit na všechna vodní díla (tedy rozuměj i na vodní díla umístěná na jiných pozemcích, než na těch, na nichž se nacházejí koryta vodních toků). Odvolací soud proto nemůže akceptovat námitku žalobkyně, že teprve přijetím počala běžet žalobkyni promlčecí lhůta, resp. až po uplynutí 24 měsíců stanovených zákonem pro dohodu vlastníků pozemků a vlastníků staveb. Pokud jde o článek LV přechodných ustanovení , ten na poměry žalobce nedopadá a jeho přijetím se žalobci neotevřela možnost požadovat po žalované náhradu za omezení vlastnického práva, tedy nevzniklo mu nově právo na náhradu podle novely zákona. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce se promlčel v obecné tříleté lhůtě, tedy ke 2. 1. 2005.

Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel”) dovolání. V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva „zda došlo k promlčení nároku žalobce uplynutím obecné tříleté promlčecí lhůty dle ustanovení , o vodách, či zdali počala běžet promlčecí lhůta přijetím ustanovení o vodách, resp., až po uplynutí 24 měsíců stanovených zákonem pro dohodu vlastníků pozemků a vlastníků staveb.” Dovolatel uvádí, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena; to zakládá přípustnost dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle dovolatelena nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel má za to, že jeho nárok promlčen není. V případě obou ustanovení se uplatní zásada lex posterior derogat priori, protože obě ustanovení upravují totožné právní vztahy stejným způsobem, tedy že § 59a vodního zákona v sobě zahrnuje obsah ustanovení vodního zákona. Má za to, že zákona o vodách stanovuje novou promlčecí dobu, jejíž běh započal 2. 1. 2016, a to s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori. Tomuto odpovídá i znění přechodného ustanovení v čl. LV , které mezi vlastníky pozemků nerozlišuje. Ustanovení stanovuje novou promlčecí dobu pro všechny nároky a zároveň zohlednil dosud nejednoznačné plynutí promlčecí lhůty podle předchozí právní úpravy. Navrhuje rozsudek odvolacího soudu zrušit.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle žalobce založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to promlčení práva na náhradu za umístění vodního díla v korytě vodního toku podle § 50 písm. c) vodního zákona. Tuto otázku však Nejvyšší soud již vyřešil a rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu v souladu (byť jde o rozhodnutí, které ani odvolací soud, ani dovolatel nemohli v době rozhodnutí odvolacího soudu znát).

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obě výše citovaná ustanovení vodního zákona [§ 59a i § 50 odst. c)] zakládají existenci zákonného věcného břemene. V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně (znovu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ), v případě právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z d (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl: „Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [ vodního zákona] a obecnosti ( vodního zákona). Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k , podle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení vodního zákona.“

K otázce promlčení následně Nejvyšší soud uzavřel, že „rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho nesprávné i v posouzení otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z vodního zákona ve spojení s d došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. ).“

Z citovaného rozhodnutí se jasně podává, že na základě pravidla „lex generalis non derogat legi priori speciali“ (obecný zákon neruší dřívější speciální zákon, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. ), se § 59a vodního zákona nijak nedotkl ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. Lze tak uzavřít, že tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [§ 50 písm. c) vodního zákona], začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu