Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1152/2022

22 Cdo 1152/2022-300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, IČO: 70890005, proti žalované: ČEZ uzavřený investiční fond a. s. se sídlem v Praze 4, Duhová 1444/2, IČO: 24135780, o zaplacení 244 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. -269, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce požadoval, aby byla žalovaná povinna zaplatit mu částku 244 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky, za dobu od 5. 12. 2018 do zaplacení, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč coby náhrady za strpění vodního díla na jeho pozemcích ve smyslu , o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „ “).

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. -39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 244 375 Kč s tam blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky 1 200 Kč a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že pozemky dotčené vodním dílem jsou ve vlastnictví České republiky, žalobce k nim má právo hospodaření. Část pozemků tvoří vodní plocha – koryto vodního toku, ve kterém je postaven jez – vodní dílo žalované. Za prokázané měl současně to, že k vybudování vodního díla došlo před 1. 1. 2002. Po právní stránce uzavřel, že žalobci náleží náhrada za omezení vlastnického práva podle .

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. -150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud shledal důvodným. V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. , jímž rušil rozsudky nalézacích soudů, Nejvyšší soud uvedl, že v „případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [ psím. c) ] a obecnosti ( ).“ Současně zavázal nalézací soudy k tomu, aby se náležitě zabývaly otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku, a to s ohledem na vztah speciality mezi a .

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. -235, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Nárok žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva umístěním vodního díla v korytě vodního toku podle , považoval za promlčený. Vysvětlil, že tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [ ], začala běžet dnem účinnosti , tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005. Jelikož k podání žaloby došlo až v roce 2018 a žalovaná uplatnila námitku promlčení včas, nelze právo na náhradu za omezení vlastnického práva v nyní projednávané věci žalobci přiznat.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. -269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Domnívá se, že napadený rozsudek závisí na posouzení otázky, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku ve smyslu , vzniklo právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva vodním dílem nacházejícím se v korytu vodního toku již nabytím účinnosti na základě d, anebo až na základě , který s účinností od 1. 1. 2014 stanovil povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Tato právní otázka by přitom podle dovolatele měla být posouzena jinak, neboť názor vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. , je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Žalobce odvolacímu soudu také vytýká, že převzal názor z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu automaticky, aniž by se vypořádal s argumenty, které proti tomuto názoru uplatnil, přičemž tato vada sama o sobě musí zakládat přípustnost dovolání. Provedený výklad příslušných ustanovení nepovažuje za ústavně konformní, neboť dále prohlubuje neospravedlnitelné a nerovné zacházení s jednotlivými vlastníky pozemků, je v rozporu s presumpcí racionálního zákonodárce, aplikuje ústavně zaručené právo vlastníka pozemku na ochranu vlastnictví paradoxně na jeho úkor a je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a srozumitelnosti práva. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání žalobce za zjevně bezdůvodné. Tvrdí, že otázka, kterou dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá, již byla dovolacím soudem vyřešena, a je již soudy konstantně rozhodována. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K dovolatelem vymezené právní otázce „zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku ve smyslu , vzniklo právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva vodním dílem nacházejícím se v korytu vodního toku již nabytím účinnosti na základě d, anebo až na základě , který s účinností od 1. 1. 2014 stanovil povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání“:

Tato právní otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť Nejvyšší soud se již otázkou vztahu a zabýval ve svém rušícím rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. , ve kterém podrobně vysvětlil, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [ psím. c) ] a obecnosti ( ), a že tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [ ], začala běžet dnem účinnosti , tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005 (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. ). Tyto závěry přitom nalézací soudy beze zbytku implementovaly na svá rozhodnutí.

Shora uvedenou, již ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu z hlediska ústavnosti aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ; v usnesení ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ; a především v usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí Ústavní soud shledal výše uvedené závěry Nejvyššího soudu za řádně odůvodněné a nevybočující z mezí ústavnosti. Z odůvodnění tohoto usnesení přitom vyplývá, že Ústavní soud vzal v potaz zásadní argumenty, které dovolatel uplatnil i v dovolání v této věci.

Nejvyšší soud proto nadále navzdory dovolacím námitkám považuje výše citované právní závěry ustálené v jeho rozhodovací praxi za správné a ústavně konformní. Za této situace nevidí důvod ke změně své judikatury, a tudíž ani naplnění uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání.

Dovolatel též spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, neboť pouze paušálně převzal právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rušícím rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. , aniž se však přitom vypořádal s argumentací a polemikou dovolatele, kterou vznášel ohledně jím tvrzené nesprávnosti právního názoru dovolacího soudu.

V posuzované věci však nejde o případ, že by napadené rozhodnutí zcela postrádalo základní odůvodnění. Tvrzený nedostatek by tak mohl nanejvýš založit vadu řízení, která by navíc – i s přihlédnutím k výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu – nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto uvedené tvrzení irelevantní.

Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 8. 2022

Mgr. David Havlík předseda senátu