Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2145/21

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Ohře, státní podnik, IČO: 708 89 988, se sídlem Bezručova 4219, Chomutov, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, advokátem, se sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. února 2020 č. j. -135, rozsudku Krajského soudu v Praze dne 9. července 2020 č. j. -167 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2021 č. j. -208, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a na vlastnictví majetku dle y.

2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení ( ).

3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení o zaplacení částky 194 277,60 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla - jezu, které bylo vybudováno na pozemku par. č. 129/72 v katastrálním území Benešov nad Ploučnicí (v korytě vodního toku) před 1. lednem 2002, které je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, společnosti MVE Pod Mostem s.r.o., IČO: 017 46 324. Stěžovatel uplatněný nárok opřel o , o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon, dále též jen "VZ"). Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil a tvrdil, že legální omezení vlastnického práva stěžovatele nastalo již na základě VZ, které nabylo účinnosti již dne 1. ledna 2002. Vedlejší účastník proto vznesl námitku promlčení, kterou Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") shledal za důvodnou, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že VZ je součástí tohoto předpisu ode dne nabytí jeho účinnosti a týká se pouze pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků. Oproti tomu VZ byl do zákona začleněn až , a to s účinností od 1. ledna 2014, a týká se všech ostatních pozemků. Dle soudu prvního stupně je tak mezi těmito ustanoveními vztah speciality. Daný právní závěr má dle soudu prvního stupně plynout rovněž z důvodové zprávy V obou případech má jít o nucené omezení vlastnického práva, za které by měla být poskytnuta náhrada. Ačkoli pouze znění upravuje nárok na náhradu výslovně, náhrady za omezení podle se bylo možno domáhat přímo na základě y. Vzhledem k tomu, že stěžovatel mohl svůj nárok uplatnit již od účinnosti VZ, je tento již promlčen ( , ). Ustanovení vodního zákona jednou uplynulou promlčecí lhůtu neprodlužuje. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 9. července 2020 č. j. -167 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho posouzením věci a výklad rozhodné právní úpravy toliko blíže rozvedl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jenž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl dle pro nepřípustnost, neboť vztah daných zákonných ustanovení a s tím související otázku promlčení stěžovatelem uplatněného nároku vyřešil již svým rozsudkem ze dne 23. června 2020 č. j. . V tomto rozhodnutí došel dovolací soud k právním závěrům, jež jsou totožné se závěry odvolacího soudu - mezi právními normami obsaženými v daných ustanoveních je dán vztah speciality, a to takový, že norma obsažená v VZ je normou zvláštní k obecné normě obsažené v VZ. Ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu VZ při přímé aplikaci y došlo ke dni účinnosti VZ, tedy k 1. lednu 2002, a tříletá promlčecí lhůta ( obč. zák.) tak uplynula dne 1. ledna 2005.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky až . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje ( téhož zákona a contrario).

5. Stěžovatel se ve stížnosti předně dovolává práva na spravedlivý proces dle y. V tomto ohledu spočívá argumentace stěžovatele v údajně nesprávném posouzení charakteru a účelu dotčených zákonných ustanovení [tj. a VZ], což mělo vést k neústavnímu posouzení jejich vzájemného vztahu, délky souvisejících promlčecích lhůt a počátků jejich běhu. Stěžovatel ve stížnosti polemizuje především se závěry dovolacím soudem vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 24. listopadu 2020 č. j. -205 (dostupného na http://nsoud.cz), z něhož vychází odmítavé usnesení dovolacího soudu, které bylo stěžovatelem napadeno v nyní vedeném řízení. Porušení y spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy měly všemi napadenými rozhodnutími nedovoleně "zkrátit" promlčecí lhůtu jeho nároku o 24 měsíců a dále měly nerovně zacházet s jemu svědčícím vlastnickým právem oproti právu vedlejšího účastníka, který měl být obecnými soudy nedovoleně zvýhodněn (na úrok stěžovatele), ačkoli vlastnická práva stěžovatele a vedlejšího účastníka mají mít tentýž obsah a mají požívat i stejné ochrany. V důsledku neústavního postupu obecných soudů měl být stěžovatel zbaven práva na náhradu za omezení svého vlastnického práva. Stěžovatel na podporu právního názoru vyjádřeného ve stížnosti předložil detailně rozpracovanou argumentaci založenou zejména na ochraně jeho dobré víry, právní jistoty, dobrých mravů a požadavcích na srozumitelnost a předvídatelnost práva.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen ( y). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

8. Argumentace stěžovatele je polemikou s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008

sp. zn.

(N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006

sp. zn.

(N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006

sp. zn.

(N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

9. Nyní posuzovaný případ je obdobný věci, kterou Ústavní soud řešil v řízení vedeném pod

sp. zn.

, v němž vydal dne 15. září 2021 odmítavé usnesení, ve kterém rovněž zdůraznil, že podstata sporu spočívá v otázkách výkladu a aplikace zákonné úpravy, což je činnost, ke které obecně není povolán. Ústavní soud nespatřuje důvod se od tohoto názoru odchýlit ani v nyní projednávané věci.

10. Ústavní soud v praxi zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde.

11. Ústavní soud se především zaměřil na obsah usnesení dovolacího soudu, které bylo napadeno ústavní stížností. Vůči tomuto usnesení nemá Ústavní soud žádné výhrady, neboť právní otázka, jejíhož řešení se stěžovatel u dovolacího soudu svým dovoláním domáhal [tj. promlčení práva na náhradu za umístění vodního díla v korytě vodního toku dle § 50 písm. c) VZ], již vskutku byla (výslovně) vyřešena rozsudkem dovolacího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. -205, a také odvolací soud ji ve stěžovatelově kauze posuzoval stejně jako dovolací soud. Ústavní soud se pak pro úplnost seznámil i s obsahem zmíněného rozsudku dovolacího soudu č. j. -205 (který je v samotném napadeném usnesení patrně v důsledku písařské chyby mylně označen jako č. j. ), ale ani v něm neshledal posouzení rozhodných právních otázek za nikterak extrémní, hrubě nelogické či rozporné s obecnými požadavky spravedlnosti. Odůvodnění dovolacím soudem zvoleného řešení vzájemného vztahu ustanovení § 50 písm. c) VZ a ustanovení § 59a VZ považuje Ústavní soud za ústavně konformní a akceptovatelné. Ústavnímu soudu se nejeví, že by dovolací soud v tomto rozsudku jakkoli neústavně aplikoval obvyklé instrumentárium použitelné pro výklad normativních textů. Přestože nejdou do takové hloubky jako argumentace stěžovatele předestřená v ústavní stížnosti, nevybočují závěry dovolacího soudu formulované v rozsudku č. j. -205 z rámce racionálního právního úsudku. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatel se v nyní projednávané věci, byť na ústavněprávním pozadí, domáhá přehodnocení řešení pro jeho spor klíčové právní otázky, přičemž ale další přezkum výkladu zákona, který již provedl dovolací soud, nevykazuje potřebnou ústavní dimenzi.

12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu