Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2191/2022

-95

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Léčebných lázní Luhačovice – Sanatorium MIRAMARE, s.r.o.,IČO 60727942, se sídlem v Luhačovicích, Bezručova 338/5, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 268 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. -79, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (za které požadovala zadostiučinění ve výši 108 750 Kč), sp. zn. (za něž požadovala zadostiučinění ve výši 83 750 Kč) a pod sp. zn. (za které žádala zadostiučinění ve výši 76 250 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. -53, žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II) a „vyzval“ žalobkyni, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení rozsudku zaplatila doplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč na příslušný účet soudu (výrok III). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 1. 2022, č. j. -79, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrzen (výrok I), ve výroku III byl změněn jen tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za podání žaloby ve výši 4 000 Kč (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Proti výrokům I a III rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl.

Proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné podle

Otázka, zda se na promlčecí dobu nároku na náhradu újmy za průtahy v řízení vztahuje obecná tříletá promlčecí doba podle , (dále též jen „o. z.“), kterou považuje dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nemůže založit podle přípustnost dovolání, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže uzavřel, že právní úprava promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy obsažená v OdpŠk je úpravou speciální vůči úpravě promlčení obsažené zejména v o. z., a má proto aplikační přednost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. ). Řešení této otázky navíc vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. , či ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. ).

Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk představuje ve vztahu k § 629 o. z. úpravu speciální, a to podle § 26 OdpŠk (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2017, sp. zn. ), a zároveň úpravou komplexní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. ). V takovém případě pak platí obecné výkladové pravidlo, podle něhož obecná norma pozdější neruší dřívější speciální ustanovení (lex posterior generalis non derogat legi priori speciali); k tomu srov. např.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. , dále usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. , nebo nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 1931, publikovaný pod č. 9431/1931 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních.

Co se týče dovolatelkou namítaného rozporu délky promlčecí lhůty podle uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem, pak je třeba uvést, že ústavní konformitou § 32 odst. 3 OdpŠk se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak především Ústavní soud, jenž shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. ).

Taktéž ke vztahu mezi dotčeným ustanovením a ústavně zakotveným principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ).

Konečně nezbývá než poukázat na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. , v němž se dovolací soud zabýval téměř totožnými dovolacími námitkami, přičemž uzavřel, že se „žalobce … rovněž mýlí v přesvědčení, že povinnost státu nahradit újmu způsobenou výkonem veřejné moci je povinností soukromoprávní…. Již proto nemůže dojít k tomu, že by si stát, slovy žalobce, dopřával řízky a jiným poskytoval jen suchý chleba, neboť zde žalobce směšuje dvě situace, které se od sebe zřetelně odlišují (stát jako škůdce výkonem veřejné moci a stát jako osoba soukromého práva).“

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2022

JUDr. David Vláčil předseda senátu