Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 709/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalované Metrostav a.s., se sídlem v Praze 8, Libeň, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 2097/10, o zaplacení 3 393 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2013, č. j. -325, takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. -314, v napadeném výroku, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované náklady řízení ve výši 127 006 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2014, č. j. -342, opravil nákladový výrok svého rozsudku tak, že správná výše nákladů řízení činí 108 963 Kč.

Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, vyšel-li při rozhodování o nákladech řízení z ustanovení a 2 (dále též jen „“), a pro aplikaci ve prospěch žalobce nebyly shledány podmínky. Žalobce byl sice v řízení částečně úspěšný, konkrétně ohledně zaplacení provize ve výši 200 000 Kč, nicméně v této části řízení žádné náklady řízení žalované nevznikly, a náklady, jejichž náhradu soud prvního stupně žalované vůči žalobci přiznal, byly „spojeny“ jen s částkou 3 216 000 Kč představující úroky z prodlení, ohledně níž byla žalovaná ve sporu zcela úspěšná. S ohledem na plný úspěch žalované jí proto soud prvního stupně přiznal správně plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud neshledal splnění podmínek pro aplikaci a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení , když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil právní otázky relevantní pro rozhodnutí o nákladech řízení za situace, kdy žalobce sice v řízení nebyl úspěšný ohledně žalovaného příslušenství v celkové výši 3 216 000 Kč, nicméně soud prvního stupně poté, kdy rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, zamítl žalobu pouze z důvodu, že žalovaná zaplatila uvedenou částku v průběhu řízení a žalovaná pohledávka tak zanikla. Uvedeným procesním postupem soud prvního stupně znemožnil žalobci ukončit řízení, které přes návrh žalobce nezastavil a donutil ho tak v něm (proti jeho vůli) pokračovat, a došlo ke vzniku nákladů řízení, na jejichž náhradu přiznal žalované nárok vůči žalobci. Dovolatel tvrdí, že za dané situace nemůže být stíhán k náhradě nákladů řízení žalované, když jí tyto náklady vznikly až poté, kdy mu dobrovolně žalovanou pohledávku uspokojila a soud mu znemožnil dispozici s žalobou. Podle dovolatele šlo na straně žalované ohledně částky 3 216 000 Kč pouze o formální úspěch ve věci, jehož aplikace pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jde proti smyslu zákonné úpravy a je na danou věc nepoužitelná.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž tak rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje a uvádí, že odpověď na dovolatelem naznačenou otázku vyplývá přímo z Akcentuje, že důvodem zamítnutí žaloby nebyla úhrada požadované částky z její strany, nýbrž neexistence hmotněprávního nároku žalobce, resp. skutečnost, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Současně poukazuje na to, že částku 3 216 000 Kč neuhradila dobrovolně, nýbrž na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno, a vzhledem k zamítnutí žaloby se nyní soudní cestou po žalobci domáhá jejího vydání z titulu bezdůvodného obohacení. Navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2). I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odstavec 3).

Z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel zcela ignoruje důvod, pro který soud prvního stupně zamítl žalobu a odvolací soud toto jeho rozhodnutí potvrdil. Soud prvního stupně zamítl žalobu podle odůvodnění rozsudku především proto, že plnění, jehož se žalobce domáhal a které mu žalovaná uhradila na základě pravomocného rozhodnutí soudu (které bylo Nejvyšším soudem posléze společně s rozsudkem odvolacího soudu v dotčené části zrušeno a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem k dalšímu řízení), se opíralo o ujednání ve smlouvě, které v novém řízení posoudil soud prvního stupně pro rozpor s dobrými mravy jako absolutně neplatné podle ( – dále též jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně tedy primárně nezamítl žalobu proto, že žalovaná předmětnou částku žalobci zaplatila (jak popisuje dovolatel), nýbrž z důvodu neplatnosti ujednání účastníků o sazbě úroků z prodlení. K otázce částky zaplacené žalovanou dále uvedl, že plnění, které žalobce odmítá vydat, lze považovat podle obč. zák. za bezdůvodné obohacení, přičemž „takové plnění samo o sobě – vzhledem k popsaným okolnostem – nemůže být jediným důvodem zamítnutí žaloby“. Odvolací soud pak v napadeném usnesení opakuje závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětného ujednání a poněkud nepřesně formulačně uvádí, že „soud žalobu zamítl z obou uvedených důvodů“, čímž kromě již zmíněné absolutní neplatnosti předmětného smluvního ujednání o sazbě úroků z prodlení míní zjištění, že žalovaná částku 3 216 000 Kč v průběhu řízení uhradila.

Zamítl-li soud prvního stupně žalobu proto, že jí uplatněný nárok nebyl po právu (konkrétně pro absolutní neplatnost předmětného smluvního ujednání pro rozpor s dobrými mravy), není skutečnost, že žalovaná v průběhu řízení vymáhanou částku žalobci zaplatila, důvodem pro to, aby soud o nákladech řízení rozhodl jinak než podle zásady zakotvené v ustanovení a odst. 2 , tedy podle úspěchu účastníka ve věci. Odvolací soud proto správně uvedl, že pro rozhodnutí o nákladech řízení dle a nebyly dány podmínky.

Za této procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady ani pro aplikaci ustanovení , vymezujícího podmínky, při jejich splnění soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, je procesní otázka náhrady nákladů řízení jasná a zřejmá a její řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení , o něž soud prvního stupně opřel rozhodnutí o nákladech řízení, a proto nemůže jít o otázku zakládající přípustnost dovolání ve smyslu shora cit.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2014

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu