Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1697/2022

30 Cdo 1697/2022-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Lázně Velké Losiny, s. r. o., IČO 28561813, se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 131 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. -92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 131 875 Kč s příslušenstvím sestávající jednak z částky 49 375 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. , jednak z částky 82 500 Kč s příslušenstvím, která odpovídala obdobnému nároku odvozovanému od nepřiměřené délky řízení, jež bylo vedeno u téhož krajského soudu pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 8. 2021, č. j. -72, podanou žalobu zcela zamítl (výroky I a II) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II o zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 82 500 Kč s příslušenstvím, jakož i v nákladovém výroku III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku týkajícím se částky 49 375 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně nebyl podaným odvoláním dotčen, a v této části tak nabyl samostatné (oddělené) právní moci.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka spočívající v posouzení délky promlčecí lhůty upravené v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve vztahu k délce promlčecí lhůty podle , (dále jen „o. z.“), a z toho vycházející otázka, zda se nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě stanovené v o. z., tj. otázka hmotného práva, která dle názoru dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, eventuálně má být dovolacím soudem posouzena jinak, přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, uzavřel-li, že délka promlčecí lhůty v řešeném případě vychází z úpravy vtělené do , který je ve vztahu k o. z. ustanovením speciálním, a proto je třeba aplikovat jej přednostně. Tento princip speciality, který vylučuje aplikaci žalobkyní prosazované zásady přednosti pozdější právní úpravy oproti úpravě dřívější a v souladu s nímž se zmíněná zvláštní právní úprava uplatní všude tam, kde stanoví něco jiného oproti obecné úpravě , je přitom dán zvláštní kategorií nároků, které upravuje a které vyplývají z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nikoliv v rámci soukromoprávního vztahu, v němž by stát zaujímal rovné postavení s poškozeným, nýbrž nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, tedy vrchnostenským působením státu. Zmíněná judikatura, která se ke vzájemnému vztahu obou dotčených předpisů v uvedeném smyslu v minulosti opakovaně vyjádřila, a to právě i v podmínkách, jež nastaly po účinnosti o. z., je konkrétně představována např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněným pod č. 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. , či dovolatelkou označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. . Dovolací soud přitom nenalézá žádný důvod, pro který by uvedená otázka měla být nadále posouzena jinak.

Řešení, které ve vztahu k uvedené otázce odvolací soud přijal, je taktéž v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, jež se ustanovením zabývala z pohledu dovolatelkou namítaného porušení ústavního principu rovnosti subjektů v právech (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , které navázalo na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. ). Opora pro dovolací argumentaci žalobkyně, která zcela přehlíží výše zmíněnou specifickou povahu právního vztahu mezi poškozeným a státem, z něhož vznesený nárok vychází, přitom neplyne ani z jí zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ani z dalších nálezů, na které žalobkyně v dovolání ne zcela přiléhavě poukázala.

Zahrnula-li dovolatelka do svého dovolání rovněž zmínku o tom, že námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla, odporuje podle jejího přesvědčení pojetí materiálního právního státu a dobrým mravům, přičemž se jedná i o zjevné zneužití práva, které nemá požívat právní ochrany ve smyslu o. z., a to aniž by s takto vymezenými otázkami zároveň spojila též konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu , její dovolání v této části nevyhovuje požadavkům plynoucím z , v souladu s nímž v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). V této části tedy věcnému projednání podaného dovolání brání jeho vady, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. , jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu