Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3178/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2011 č. j. -123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení a 2 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v jeho občanskoprávní věci pro porušení "práva na rovnost subjektů" a práva na nerušené užívání vlastnického práva zaručeného v , a d (dále jen y), k němuž došlo aplikací v záhlaví označeného zákonného ustanovení, které stěžovatel navrhuje ke zrušení rovněž.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem 3. 6. 2011 č. j. -123 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (žalované) domáhal zaplacení úroků z prodlení v řízení o náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Vysvětlil, že žalovaná se nedostala do prodlení s plněním stěžovatelova nároku, neboť povinnost plnit ji stíhá teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty k jeho předběžnému projednání podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení protiústavně, nemorálně a nedemokraticky zvýhodňuje Českou republiku a územně samosprávné celky vůči ostatním fyzickým a právnickým osobám, které jsou podle povinny škodu nahradit již dne následujícího po obdržení výzvy k plnění. Je názoru, že takové zvýhodnění nemá opodstatnění, protože státu nepřísluší v majetkových věcech výsadní postavení, je-li právnickou osobou ve smyslu ustanovení obč. zák. a jde-li o vztah soukromoprávní, který se neliší od jiného odpovědnostního vztahu, založeného podle obecných předpisů. Rozhodnutí, jímž bylo změněno nebo zrušeno nezákonné rozhodnutí či skončeno trestní řízení, je doručováno s určitým zpožděním od jeho vyhlášení, a i proto má stát dostatečný časový prostor se připravit, aby poškozeného včas odškodnil. Stěžovatel poukazuje též na obiter dictum obsažené v nálezu

sp. zn.

, v němž Ústavní soud vyjádřil očekávání, že zákonodárcem bude dosud stanovená doba šesti měsíců pro předběžné projednání nároku na náhradu škody zkrácena; jeho nerespektováním byl podle stěžovatele Ústavní soud "postaven do role statisty, jehož názory jsou přehlíženy", ačkoli v jiných případech je o změně zákonů rozhodováno "velmi rychle".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení a 2 , nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod k odstranění rozsudku obecného soudu spatřuje v tom, že bylo v jeho věci a k jeho neprospěchu aplikováno.

Stěžovateli však přisvědčit nelze.

Jak bylo řečeno v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

), v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě (srov. článek 36 odst. 3 a 4 y).

Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2010

sp. zn.

dovodil, že již z tohoto ustanovení d plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení, a "automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v jakožto základním kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena". Odtud pak plyne i možnost zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody odchylně od , aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v y.

Jelikož je stěžovateli tento nález znám, jestliže se jej dovolává, postačí v dalším již jen na něj odkázat.

Ani z úvahy, kterou v tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že lze očekávat, že lhůta k předběžnému projednání nároku na náhradu škody bude "v blízké době zákonodárcem zkrácena", nelze ve prospěch argumentace stěžovatele ničeho významného dovodit, včetně jeho - nikoli příznivého - hodnocení postavení Ústavního soudu.

Ze zmiňovaného nálezu

sp. zn.

stojí za připomenutí hodnocení tamní věci (což platí i pro věc posuzovanou) jako bagatelní, a tomu odpovídající důsledky pro ústavněprávní přezkum v takové věci vydaného rozhodnutí.

Z řečeného plyne, že návrh na zrušení ustanovení a 2 je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jeho protiústavnost stěžovatel odvíjel výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.

Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu