Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 210/08

Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. 10. 2007 čj. -50 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit nerušeně majetek podle d (dále jen "").

Podle stěžovatelky se odvolací soud vůbec nezabýval jejími argumenty, které zpochybňují některé části odůvodnění nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(č. 278/2004 Sb.), jímž došlo ke zrušení části druhé, čl. II a "oživení" ustanovení . Dále soud zcela pominul namítanou absenci podmínek pro to, aby "oživená" ustanovení mohla mít nějaké právní účinky. Stěžovatelka rovněž soudila, že interpretace citovaného nálezu obecnými soudy byla chybná, neboť samotná rehabilitace ustanovení zákona nemůže zajistit, aby toto ustanovení bylo způsobilé zakládat práva a povinnosti po dobu, kdy součástí zákona nebylo.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. , z něhož zjistil následující.

V posuzované věci se jednalo o pozemek, na který se vztahovalo ustanovení , který byl vložen do na základě , jehož účinnost nastala dnem 1. 7. 2000. Podle citovaného ustanovení právo trvalého užívání pozemku podle , hospodářského zákoníku, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podmínkou ke změně vlastnického práva na žalobce bylo podání žádosti podle ustanovení , což žalobce ve stanovené lhůtě učinil. Dříve, než k přechodu práva mohlo dojít, bylo s účinností od 30. 6. 2001 uvedené ustanovení zrušeno částí druhou, čl. II Ústavní soud poté nálezem ze dne 9. 3. 2004

sp. zn.

(č. 278/2004 Sb.) část druhou, čl. II zrušil s tím, že odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy.

Vedlejší účastník v době mezi účinností novely a zrušujícího plenárního nálezu uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu, na základě které stěžovatelce za pozemek uhradil kupní cenu ve výši 7 460,- Kč.

Vzhledem k tomu, že Parlament České republiky žádnou novou právní úpravu nepřijal, podal vedlejší účastník žalobu, v níž tvrdil, že mu ze zákona - podle rehabilitovaného ustanovení - vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku. Proto byla podle něj kupní smlouva, kterou v mezidobí se stěžovatelkou uzavřel, neplatná. Stěžovatelka se dle názoru vedlejšího účastníka přijetím kupní ceny bezdůvodně obohatila a byla povinna bezdůvodné obohacení vydat.

Soud prvního stupně dospěl ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2006 čj. -29 k závěru, že smlouva byla neplatná, neboť vlastnické právo skutečně vzniklo na základě ustanovení . Žalobu však zamítl, neboť byl podle jeho názoru nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí odvolání.

Odvolací soud se ve svém rozsudku ze dne 17. 10. 2007 čj. -50 ztotožnil se závěry soudu I. stupně, pokud se týká účinků ustanovení . Počátek promlčecí lhůty však posoudil odlišně a dospěl k závěru, že nárok promlčen nebyl. Proto rozsudek Okresního soudu ve Zlíně změnil tak, že žalobě vyhověl.

III.

Ústavní soud nejprve ověřil formální náležitostí ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Zvláštní pozornost přitom věnoval otázce aktivní legitimace stěžovatelky.

Podle ustálené judikatury Ústavního soud jsou stát a od něj odvozené subjekty považovány za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li jakožto právnické osoby stranou soukromoprávního sporu (srov. inter alia usnesení

sp. zn.

, Sb. n. a u., sv. 39, č. 25, či nález

sp. zn.

, Sb. n. a u. sv. 5, č. 62). Vzhledem k postavení stěžovatelky v předchozích řízeních před obecnými soudy dospěl Ústavní soud v projednávané věci k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti.

Poté Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda se žalobce stal vlastníkem nemovitostí, které by nabyl nebýt zrušené části druhé , nazvané "Změna čl. II" (a tedy i ), dnem 31. prosince 2004. Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části na existenci ustanovení až a jejich použitelnost na současné právní poměry vedlejšího účastníka. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu

sp. zn.

a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva vedlejšího účastníka.

Tímto nálezem totiž Ústavní soud zrušil část druhou , která mj. rušila ustanovení . Ústavní soud konstatoval, že zrušením se obnoví stav založený ustanoveními , a . Jelikož by však tato skutečnost měla za následek vznik značné právní nejistoty nejen u subjektů, na které se vztahoval režim až , nýbrž i u třetích osob, rozhodl se Ústavní soud odložit účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. V posuzované věci však byla smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena před 31. 12. 2004 a je tak nutno vyřešit, zda a jak bylo ustanovení způsobilé dotknout se její platnosti.

Obsahově téměř shodná věc byla řešena v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

(obě publikována na www.nalus.cz). V obou případech byla ústavní stížnost podaná stěžovatelkou odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí

sp. zn.

konstatoval: "... v nálezu ve věci

sp. zn.

bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení až , ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."

Dále Ústavní soud uvedl, že: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části došlo k "rehabilitaci" ustanovení až , které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení až , neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními , a ."

Výkladu provedeného nálezem

sp. zn.

a citovanými usneseními Ústavního soudu se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že vedlejší účastník na základě ustanovení 879c vlastnické právo nabyl. Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, nelze z hlediska ústavní konformity jeho postupu vytýkat, že explicitně nereagoval na každou vyslovenou námitku stěžovatelky. Ty totiž byly ve svém obsahu polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve věci

sp. zn.

, a pokud z něj odvolací soud (jakož i soud I. stupně) správně vycházel, bylo nadbytečné se takovými námitkami výslovně zabývat. Jinými slovy, nelze tvrdit, že Krajský soud v Brně, pobočka v Zlíně, na námitky stěžovatelky nereagoval, neboť na ně ve skutečnosti reagoval, a to implicitně (považoval je za nadbytečné vzhledem k obsahu svého rozhodnutí).

Ústavní soud pak rovněž nemá žádného důvodu odchylovat se od závěrů učiněných v usnesení

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

a na odůvodnění těchto rozhodnutí ve zbytku odkazuje.

Pro vyložené byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu