Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 332/04

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 18. listopadu 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti V. H. a A. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2004 sp. zn. a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 9. 2003 sp. zn. v části týkající se nároku žalobkyně M. K.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. -706 se ve výroku II. zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 5. 2004, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004 č. j. -706, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619 v části týkající se nároku žalobkyně M. K., a to pro porušení a 4, a d (dále jen " ").

Ústavní soud ověřil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2004 č. j. -706 Nejvyšší soud podle věty před středníkem , ve znění účinném do 31. 12. 2000, (dále jen " ") ve výroku I. zamítl jako nedůvodné dovolání druhého žalobce A. S. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619.

Týmž rozsudkem Nejvyšší soud dále podle a ve výroku II. odmítl dovolání žalovaných V. H. a A. H. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé) pro jeho opožděnost. V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud konstatoval, že předmětné řízení se řídí zněním platným do 31. 12. 2000, protože soud prvního stupně rozhodoval naposledy dne 20. 12. 2000 (toto poučení, uvedl dovolací soud, "je obsaženo nejen v rozsudku dovolacího soudu z 11. 3. 2003, ale i v rozsudku odvolacího soudu z 25. 9. 2003"). Podle v tomto znění lze dovolání podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ta v dané věci nastala dne 29. 10. 2003. Dovolání žalovaných bylo podáno na poště dne 17. 12. 2003, tedy po uplynutí měsíční lhůty, a je proto opožděné.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004 č. j. -706, jímž bylo ve výroku II. tohoto rozsudku odmítnuto jejich dovolání, bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v y. Stěžovatelé uvádějí, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619, který byl doručen jejich právní zástupkyni dne 23. 10. 2003, napadli dovoláním, které podali dne 18. 12. 2003. Při podání dovolání se řídili vadným poučením o délce lhůty k podání dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Právě proto, že se řídili vadným poučením krajského soudu, bylo jejich dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že podle části dvanácté hlavy I bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1. 1. 2001. Zároveň však tento rozsudek Nejvyššího soudu konstatuje, že poučení o aplikaci tohoto zákonného ustanovení je obsaženo v rozsudku odvolacího soudu z 25. 9. 2003, ale i v rozsudku dovolacího soudu z 11. 3. 2003. Dovolací soud se ale vůbec nezabýval tím, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu obsahuje vadné poučení o lhůtě pro podání dovolání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud jsou účastníci řízení poučeni o přípustnosti dovolání vadně a tímto poučením se řídí, platí zásada, že se jejich podání považuje za včas učiněné. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejich vlastnického práva podle a 4 y, jakož i y. Uvedenou námitku pak v ústavní stížnosti dále podrobně rozebírají.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejších účastníků řízení M. K. a A. S.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. 8. 2004 uvedl, že dle jeho předběžného závěru stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě opakují důvody, které uplatnili v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti přitom podle dovolacího soudu zřetelně nevyplývá, k porušení kterého z ústavně zaručených práv mělo rozsudky obecných soudů dojít. Nejvyšší soud závěrem svého vyjádření uvedl, že nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004 č. j. -706, a požádal proto, aby ve věci samé byl obsah odůvodnění považován za nedílnou součást podaného vyjádření.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 2. 9. 2004 odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619, ve kterém - jak uvádí - je velmi podrobně vyloženo, jaký skutkový stav byl vzat za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu byl při rozhodování aplikován. Krajský soud závěrem uvedl, že svým postupem v projednávané věci neporušil ústavní procesní principy, zejména ústavní princip dokazování, a stěžovatelé tudíž nebyli zkráceni na svých ústavně zaručených právech.

Vedlejší účastnice M. K. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. 8. 2004 uvedla, že nepovažuje stížnost manželů V. a A. H. za důvodnou. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření dále uvedla, že pokud stěžovatelé namítají, že Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619 je poučil vadně, tak zřejmě tato skutečnost je nerozhodná, když navíc stěžovatelé v řízení byli zastoupeni advokátem. Další část stížnosti, uvádí vedlejší účastnice, je pak polemikou s vyhodnocováním důkazů obecných soudů. V řízení před obecnými soudy byl nárok M. K. shledán jako důvodný, když soudy rozhodly na základě obsáhlého dokazování.

Vedlejší účastníci řízení Okresní soud v Trutnově a A. S. se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.

Nejvyšší soud, Krajský soud v Hradci Králové, Okresní soud v Trutnově, oba stěžovatelé a M. K. souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle , o Ústavním soudu. Protože vedlejší účastník A. S. se ve stanovené lhůtě k výzvě nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené okolnosti rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejm. podle ustanovení - , ve znění před novelizací provedenou ).

Protože v projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (řízení se v případě stěžovatelů řídilo zněním platným do 31. 12. 2000), při posuzování dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu tedy bylo nutno ve smyslu citovaného bodu 17 přechodných ustanovení rovněž přihlížet k ustanovením ve znění před novelizací provedenou , tedy ve znění platném do 31. 12. 2000, upravujícím dovolání, a to k ustanovením až 243d citovaného zákona.

Podle , ve znění před novelou provedenou , může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619 Krajský soud v Hradci Králové uvedl (str. 10 rozsudku), že podané odvolání projednal a rozhodl o něm - vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 20. 12. 2000 - podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2000 (přechodné ustanovení bodu 15 hlavy I části dvanácté ).

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619 Ústavní soud dále zjistil, že toto rozhodnutí obsahuje poučení následujícího znění: "Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výrokům rozsudku, kterými byl rozsudek okresního soudu změněn, je přípustné dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. Proti výrokům rozsudku, kterými byl rozsudek okresního soudu potvrzen, není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam".

Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud ve svém rozhodnutí poskytl stěžovatelům nesprávné poučení o délce lhůty, ve které je možné dovolání podat.

Krajský soud v Hradci Králové tak nerespektoval kogentní ustanovení zákona (přechodná ustanovení ) a v řízení aplikoval nesprávný procesní předpis, resp. procesní předpis v nesprávném znění. V důsledku toho pak účastníky řízení nesprávně poučil o opravných prostředcích, jež jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Jestliže se účastníci občanského soudního řízení řídili vadným poučením odvolacího soudu o lhůtě pro podání dovolání a jestliže poté dovolací soud odmítl jejich dovolání pro opožděnost, bylo rozhodnutím dovolacího soudu porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle y, jakož i y (dále jen " ").

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 139, str. 45).

Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla před novelou provedenou v soudní praxi řešena rozdílně. Přesto však takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 20, str. 153, též nález Ústavního soudu

sp. zn.

).

Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávané věci, spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem, šlo k tíži těchto účastníků (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelů), a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud zná právo.

Podle y jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Podle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Jestliže v posuzovaném případě dovolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelům bylo odvolacím soudem poskytnuto vadné poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání stěžovatelů odmítl jako opožděné, aniž došlo k meritornímu projednání dovolání stěžovatelů, odňal tímto soud stěžovatelům jejich právo na soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae), a porušil tak základní právo stěžovatelů domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y. Dovolací soud tak rovněž nedostál své povinnosti vyplývající z y.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle a odst. 2 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti z části vyhověl a podle citovaného zákona napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004 č. j. se zabýval dalšími námitkami stěžovatelů obsaženými v ústavní stížnosti - ve výroku II. zrušil.

Jestliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu y, zrušením rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004 č. j. -706 ve výroku II. se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. -619 a zároveň se tím stěžovatelům otevírá možnost slyšení před obecným soudem, a tudíž i možnost uplatnění jejich argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci.