Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 574/03

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 13. dubna 2005

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti O., státní podnik v likvidaci, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 č. j. -239, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro opožděnost.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003 č. j. -239 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle d, a proto se toto usnesení zrušuje.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 č. j. -239. Svůj návrh odůvodnil tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 4. 12. 2001 č. j. -208 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 1998 č. j. -157. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci stěžovatele dne 18. 2. 2002 a týž den také nabyl právní moci. Účastníci řízení nebyli poučeni o možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Dne 16. 4. 2002, tedy při dodržení dvouměsíční lhůty pro podání dovolání podle platného znění (dále jen "OSŘ"), podal stěžovatel, zastoupený advokátem, dovolání. Toto dovolání bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako opožděné, neboť nebyla dodržena jednoměsíční lhůta podle intertemporálních ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sice aplikovatelného, ovšem tímto zákonem k 1. 1. 2001 zrušeného znění .

Stěžovatel argumentuje tím, že ve znění účinném od 1. 1. 2001 stanoví povinnost soudu poučit účastníky o dovolání s tím, že neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání nebo o lhůtě k dovolání, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Podle úpravy, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001, činí lhůta k podání dovolání dva měsíce. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud nepoučil účastníky o možnosti podat dovolání a o lhůtě, v níž tak bylo možno učinit, bylo dovolání podáno včas, byť přechodná ustanovení stanovila, že pro řízení o věcech započatých před 1. 1. 2001 se uplatní úprava dovolání ve znění před 1. 1. 2001, tedy včetně jednoměsíční lhůty k podání dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud usnesením, kterým odmítl dovolání stěžovatele pro opožděnost, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d (dále jen " "). Nejvyšší soud totiž měl, podle stěžovatele, analogicky aplikovat v platném znění, byť obdobné ustanovení chybělo v před 1. 1. 2001. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 20), řešící obdobnou věc, respektive na nález

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 1, nález č. 27, str. 213), kde Ústavní soud vyslovil názor, že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech ( ), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti ( ). Má-li být splněn tento účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení podle části čtvrté hlavy první , v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení podle téže části hlavy třetí , to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda jsou závěry Nejvyššího soudu týkající se rozsahu poučovací povinnosti o dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, platných před 1. 1. 2001, v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Podle stěžovatele, byť se u něj podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neaplikovala nová procesní ustanovení účinná po 1. 1. 2001, musí být přinejmenším považován za protiústavní takový postup Nejvyššího soudu, kterým tento soud odmítl, jako opožděné dovolání podané v dvouměsíční lhůtě stěžovatelem proto, že odvolací soud stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání a o lhůtě k podání dovolání.

Základním principem relevantní judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací , je teze, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl výklad podústavního práva, a tedy i části dvanácté hlavy první bodu 17. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by provedený výklad zákona byl v rozporu s požadavky ústavnosti (srov. např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 7, str. 367). S tímto principem se Ústavní soud v obecné rovině plně ztotožňuje i v této věci.

Ústavní soud se k poučovací povinnosti odvolacího soudu o dovolání vyslovil již brzy po započetí své činnosti. Ve stěžovatelem citovaném nálezu

sp. zn.

(viz výše) Ústavní soud vyslovil právní názor, že obecné soudy mají ve smyslu ustanovení povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Má-li být splněn účel civilního řízení, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení podle části čtvrté hlavy první , v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení podle téže části, hlavy třetí , to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. I kdyby to nebylo povinností soudu vyplývající z již citovaného ustanovení , vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení y. Pod tam zmíněný "stanovený postup" (při úsilí o možnost domoci se práva před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba podle Ústavního soudu zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.

Pozdější judikatura Ústavního soudu, ovšem toliko ve formě usnesení, od tohoto principu poněkud ustoupila. Podle usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usnesení č. 21, str. 463 a násl.) odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že v žádném ustanovení není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních . Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, jak uvádí usnesení

sp. zn.

, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana.

Novelizací došlo k modifikaci lhůty pro podání dovolání a k zákonnému zakotvení poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti dovolání podat. Podle může nyní účastník řízení podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle odstavce třetího téhož ustanovení je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.

Aplikovatelnost nových procesních ustanovení , zakotvených novelou č. , na řízení započatá před 1. 1. 2001 je ovšem omezená a zásadně se na tato řízení podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu aplikuje procesní úprava platná před 1. 1. 2001 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. , Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 70/2001). Zmíněná novela totiž ve svých intertemporálních ustanoveních stanoví, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti novely (tj. 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava první bod 15. ). Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před 1. 1. 2001 nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava první bod 17. ).

I když je tedy otázka poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti podat dovolání a o procesních následcích nedostatku takovéhoto poučení vyřešena na úrovni podústavního práva, zůstává i nadále plně aktuální pro řízení, na která se i po 1. 1. 2001 aplikuje stará procesní úprava, platná před 1. 1. 2001.

Judikatura Nejvyššího soudu otázku poučovací povinnosti o dovolání podle předpisů před 1. 1. 2001 vyřešila a bylo postupováno v souladu s touto judikaturou též v ústavní stížností napadeném usnesení č. j. -239. Například v usnesení ze dne 22. 8. 2002 (ve věci sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR; dále jen "Soubor", sv. 19, č. C 1 363), Nejvyšší soud odkázal na právní názor vyslovený usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

. V této věci s přihlédnutím k části dvanácté hlavě první bodu 15. a 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil včasnost dovolání podle znění účinného do 31. prosince 2000. Důvodem byla, podobně jako v tomto ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu, skutečnost, že odvolací soud věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, protože odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému ještě před účinností zmíněné novely . Nejvyšší soud poukázal na to, že skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti (a předpokladech) dovolání, nemá pro učiněný závěr o opožděnosti dovolání v posuzované věci praktický význam. Podle Nejvyššího soudu je sice nepochybné, že soudy mají povinnost poskytovat účastníkům řízení ve smyslu ustanovení poučení o jejich procesních právech a povinnostech za situace, kdy občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti. Skutečností však zůstává, že odvolací soud neměl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000 povinnost poskytnout účastníku řízení poučení o možnosti dovolání, neboť takováto povinnost v žádném ustanovení tehdejšího znění stanovena nebyla. Bylo tak třeba rozlišovat mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem a dovoláním jako opravným prostředkem mimořádným. Možnost užití tohoto mimořádného opravného prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro podání dovolání. Proto ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu vydané podle tehdejších právních předpisů neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, nebylo možno např. vyvozovat, že by šlo o postup nesprávný, který by mohl mít případně za následek odepření soudní ochrany účastníkovi.

Na rozdílnost praxe Ústavního soudu, vyslovené shora citovaným nálezem

sp. zn.

(viz výše) a některými shora označenými usneseními, poukázal Ústavní soud ve stěžovatelem citovaném nálezu

sp. zn.

(viz výše). Ve věci řešené uvedeným nálezem šlo, ve srovnání s věcí řešenou v tomto nálezu, o skutkově a právně poněkud odlišnou situaci. Odvolací soud stěžovatele poučil o dovolání, obsah poučení však byl v rozporu se zákonem, když namísto jednoměsíční délky lhůty k podání dovolání nesprávně poučil o lhůtě dvouměsíční. Odvolací soud, ač správně v době již účinné novely aplikoval při rozhodování ve věci samé znění před novelou provedenou , při koncipování poučení o podání dovolání tak již nepostupoval a poučil stěžovatele o délce lhůty k podání dovolání podle již novelizovaného znění, tj. tak, že lhůta k podání dovolání činí dva měsíce. Podle právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu

sp. zn.

je nepochybné, že takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se s důvěrou obracejí na soud jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu, spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání, šlo k tíži účastníka řízení, a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo zná. Tento závazný právní názor Nejvyšší soud obecně následuje (srov. např. usnesení sp. zn. , Soubor, sv. ).

Podle , o Ústavním soudu, jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Z tohoto ustanovení vyplývá jak relativní vázanost Ústavního soudu právním názorem vysloveným v předchozím nálezu, tak i to, že senát Ústavního soudu nepředloží věc k posouzení plénu, dospěje-li k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v usnesení ( a contrario, srov. obdobně také Filip J., Holländer P., Šimíček V., , Praha 2001, str. 86), a to tím spíše, postupuje-li v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu. Stejně tak vázanost orgánů veřejné moci právními názory Ústavního soudu ( y) se vztahuje toliko na nálezy, nikoliv na usnesení (srov. např. Šimíček V., Ústavní stížnost, 2. vydání, Praha 2001, str. 264, citující další literaturu).

První senát Ústavního soudu se přidržuje právního názoru vysloveného v nálezu

sp. zn.

, protože má za to, že právní názor v něm vyslovený není vývojem judikatury Ústavního soudu překonán. Nebyl tedy shledán důvod k přerušení řízení podle , o Ústavním soudu, a k předložení relevantní právní otázky k posouzení plénu. První senát Ústavního soudu byl při následování právního názoru vysloveného ve shora již citovaném nálezu a při odmítnutí právního názoru vysloveného v některých usneseních veden zejména následujícími úvahami. Důvody, které vedly Ústavní soud k vyslovení právního názoru v nálezu

sp. zn.

, byly vývojem, v souvislosti s novelou , dále posíleny, nikoliv oslabeny. Tyto úvahy jsou podpořeny též nálezem

sp. zn.

(viz výše) a níže rozebraným nálezem

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 60, str. 135).

Zákonodárce zvolil při novelizaci řešení, podle něhož se na některá již započatá řízení před obecným soudem i nadále vztahuje úprava dovolání, zrušená počínaje 1. 1. 2001, včetně délky lhůty pro podání dovolání. Takovouto interpretaci novely č. Nejvyšším soudem nelze z ústavněprávních hledisek zpochybnit (srov. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 7, str. 367), jakkoliv vyvolává nepraktické následky, jejichž příkladem je i tato ústavní stížnost.

Je ovšem také třeba upozornit, že takováto úprava, resp. interpretační důsledky této úpravě přiřazené Nejvyšším soudem, kdy nedochází k tzv. nepravé retroaktivitě procesních norem (tedy aplikaci nových procesních norem pro dříve započatá řízení), není sice protiústavní, ale je neobvyklá. Dochází tak k odlišnému postupu při podání dovolání, kdy v jinak obdobné procesní situaci existuje jiná úprava dovolání, včetně odlišné délky lhůty. Pro "stará" řízení je ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu lhůta jednoměsíční, pro řízení nová lhůta v dvojnásobné délce. Takováto situace nepřispívá k právní jistotě účastníků civilního řízení a jedinou ústavně konformní možností, jak v takovéto situaci postupovat a současně posílit, nikoliv oslabit právní jistotu, je analogická aplikace ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001, jinými slovy poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání s případnými následky uvedenými v odstavci 3 téhož ustanovení.

Nastíněné úvahy nejsou zpochybněny ani tím, že stěžovatel byl zastoupen advokátem jako osobou práva znalou v době, kdy mu běžela zákonná jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, a tedy že advokát stěžovatele měl a mohl postupovat v souladu s tehdy platnou právní úpravou a podat dovolání včas. Takovýto argument opomíjí, že judikatura nižších obecných soudů, stejně jako samotná judikatura Nejvyššího soudu, byla v otázce aplikace relevantního znění , včetně délky lhůty pro podání dovolání po 1. 1. 2001 rozdělena a k jejímu sjednocení došlo až po určité době (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 60, str. 135). Nelze klást ani na advokáty jako na osoby práva znalé nereálné nároky, když ve správné aplikaci intertemporálních ustanovení často chybují též obecné soudy, jak je známo Ústavnímu soudu (srov. shora cit. nálezy

sp. zn.

a

) a jak je známo i Nejvyššímu soudu z jeho vlastní rozhodovací činnosti (viz usnesení sp. zn. , Soubor, sv. 23, č. C 1676).

V době častých, podstatných proměn práva je nutno vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv naopak, aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu obecných soudů ztížena. Obecné soudy si musí být vědomy, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak.

Pokud Nejvyšší soud rozhodl, že se ve věci obdobné té, o kterou v ústavní stížnosti jde, aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance, interpretující podústavní právo a Ústavní soud nemá pravomoc jeho právní závěr jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud je však povinen dbát na to, aby při používání procesních norem byly dodržovány základní principy demokratického právního státu. K těmto principům Nejvyšší soud přihlédl nedostatečně, pokud odmítl vztáhnout aplikaci poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava. Byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace právní úpravy poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle y, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.