Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 739/06

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č.j. -104, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 1999, č.j. -31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení České republiky (dále jen " "), a základních práv a svobod (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z procesního spisu, se podává, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtí nájemce "bytu č. 19, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 98 v ul. Za Hládkovem č. 6, v Praze 6 - Střešovicích" (dále jen "bytu v Praze 6") V. Ch. (otce stěžovatele) dne 1. 9. 1997 nájemní vztah k tomuto bytu zanikl, neboť v osobě stěžovatele nebyly splněny podmínky přechodu práva nájmu bytu zakotvené v ustanovení § 706 odst. 1, věty prvé, obč. zák., v rozhodném znění; proto mu uložil povinnost byt vyklidit a žalobci (Městské části Praha 6, dále jen "vedlejšímu účastníku") jej předat do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

Odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2006, č.j. -113, podle a , ve znění účinném do 1.1.2001 (dále jen " "), tak, že je odmítl jako nepřípustné. Dovolání by totiž mohlo být přípustné jen za podmínek vyslovených v a a 2 , avšak o takový případ zde nejde; odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, a nenavrhl-li stěžovatel vyslovení přípustnosti dovolání, nelze uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle , přičemž odvolací soud sám přípustnost dovolání (ve smyslu ) proti potvrzujícímu rozsudku nevyslovil.

V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěry právního posouzení soudu prvního a druhého stupně, a dovozuje, že podmínku, aby v době smrti nájemce předmětného bytu "neměl vlastní byt", splnil navzdory tomu, že předtím uzavřel manželství s ženou, jež byla oprávněnou z práva nájmu jiného bytu.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Podle ustanovení , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel s doručením usnesení dovolacího soudu (dne 7. 9. 2006) zjevně spojil úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržel zákonem stanovenou lhůtu. Ústavní stížnost však proti tomuto usnesení nesměřuje; stěžovatel mu ničeho nevytýká, resp. nenavrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1. 1. 2001). Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle "dosavadních předpisů" tudíž právem rozhodoval (byť až 26. 10. 2004) odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže bylo vydáno 6. 9. 1999, a v důsledku toho i o dovolání platí, že se projedná a rozhodne podle ve znění účinném do 1. 1. 2001 (směřuje totiž proti rozhodnutí, jež bylo "vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů", jak výslovně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl). Projednání a rozhodnutí dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu citovaného bodu 17. části dvanácté, hlavy první, zahrnuje - kromě jiného - i posouzení otázky, zda dovolání je přípustné. To respektoval zjevně i stěžovatel, jestliže přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení ; vycházel však z mylného názoru, že na založení přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení lze usuzovat z poučení o opravných prostředcích, uvedeného v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. To je zjevné ze samotného znění , jež stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že "lze podat dovolání ... za podmínek zakotvených v ustanovení a násl. " pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jež přípustnost dovolání podle založit nemohlo. Jestliže stěžovatel netvrdil (a ani z obsahu spisu se nepodávalo), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených ustanovení , bylo nepochybné, že jím podané dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebyl tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přitom nešlo o situaci, kdy se stěžovatel řídil objektivně nesprávným poučením, jež Ústavní soud standardně vyhodnocuje jakožto okolnost, která mu nemůže jít k tíži (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

,

,

). Poučení sice šlo nad rámec požadavků ustanovení , nebylo však nesprávné (srov. ).

Za tohoto procesního stavu bylo odmítnutí dovolání přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že dovolání nebylo přípustné (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

).

Dovolání, které není přípustné, nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného ), a nepřichází-li ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu , pak ani dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) se uplatnit nemůže (to je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak svědčí).

Vzhledem k tomu bylo nezbytné šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí této lhůty, tedy opožděně (rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli, resp. jeho zástupci doručen již dne 3. 12. 2004).

Bylo výše zaznamenáno, že proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - formálně ani materiálně - proti němu nesměřuje.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj