Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 414/99

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. -31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. -13, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Ústavní soud obdržel dne 23. 8. 1999 podání, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. -31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. -13.

Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve navrhovatele) o zaplacení finanční náhrady podle , ve znění pozdějších předpisů, a , ve znění pozdějších předpisů, ve výši 331.679,- Kč s 3 % úrokem od 10. 9. 1992 do zaplacení a valorizaci v částce 160.000,- Kč, spolu s náklady řízení. Stěžovatel uplatnil nárok proti Českým drahám státní organizaci, jako náhradu za obytné budovy, hospodářské stavby a příslušenství patřící k zaniklé zemědělské usedlosti.

Důvodem podání žaloby bylo tvrzení stěžovatele, že vlastníci zmíněné usedlosti byla matka stěžovatele, která jí dne 8. 12. 1961 prodala státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nemovitosti byly později demolovány a vydání pozemků brání na nich vybudovaná pozemní komunikace.

Podle názoru stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo zakotvené v , jakož i právo na spravedlivý proces podle d.

Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle ustanovení , jako zásadně nepřípustné a konstatoval, že dovolání by bylo možno podat pouze v případě, kdyby odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil. V daném případě však odvolací soud takovým způsobem výrok nevydal. Proto se Nejvyšší soud ČR nezabýval materiální stránkou uplatněného nároku, ale dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení ve vztahu k použití

Stěžovatel v podání uvádí, že před zahájením řízení o ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, za které považuje i odvolání odmítnuté usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č.j. -72.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání , ve znění pozdějších předpisů.

V této souvislosti je třeba poukázat na řadu judikátů Ústavního soudu, které se zabývají případy, kdy zákon dovolání nepřipouští, takže podání dovolání není možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva navrhovatele poskytuje (viz např. usnesení ÚS

sp. zn.

). Je tedy nutné učinit ten závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout ode dne převzetí rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pouze ve vztahu ke stěžovateli autoritativně konstatuje neexistenci práva dovolání podat. Lhůta k podání ústavní stížnosti je zakotvena v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a je zásadně 60denní. Jestliže tedy rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen nejpozději v měsíci říjnu 1998, pak soudce zpravodaj, aniž by blíže zjišťoval datum doručení tohoto rozsudku, byl nucen konstatovat s ohledem na již citované ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, opožděnost ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 4. října 1999