Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 129/97

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky N. U., bytem v O., zastoupené Mgr. V. E., advokátem v O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. , jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. , ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 12. 1994. Uvedeným rozsudkem zamítl okresní soud návrh na stanovení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování stékáním povrchové vody rodinného domku v kat. úz. v O. Doplňujícím rozsudkem rozhodl soud tak, že odpůrci jsou povinni zdržet se stékání povrchové vody a splavování zeminy na parcelu navrhovatelky. Navrhovatelka napadla odvoláním tu část rozsudku, kterou byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování nemovitostí navrhovatelky stavbou hospodářské budovy a zídky včetně oplocení.

Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.

Podle názoru navrhovatelky byla postupem Krajského soudu v Ostravě porušena její základní lidská práva zakotvená v a v d.

Proti rozsudku Krajského soudu podala navrhovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud dovolání zamítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že není splněna žádná z podmínek pro přípustnost dovolání dle ustanovení . Navrhovatelka sice navrhla odvolacímu soudu připuštění dovolání, ovšem stalo se tak v době, kdy ve znění před novelou provedenou žádné právní následky s takovým právním úkonem nespojoval. Jestliže tedy navrhovatelka v této době navrhla, aby odvolací soud proti svému případnému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání, neměl tento její návrh z hlediska tehdy platného žádný právní význam a odvolací soud o něm nerozhodl a rozhodnout ani nemohl, neboť sám rozhodoval před citovanou novelou Proto nebylo možno připustit dovolání ani na základě nyní platného

Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tak vyčerpala veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání.

Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např.

sp. zn.

,

). Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( - 239 ). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání.

Podle ustanovení , č. , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 28. 2. 1996, přičemž je nutno jej pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 15. 4. 1997, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v .

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení , a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 1997