Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2598/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ladislava Šustra, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. -173 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017 č. j. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu , a d (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2017 č. j. -96 tak, že žalobu o zaplacení 62 157 Kč zamítl a rozhodl, že žalobce (dále jen "stěžovatel") je povinen zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praha (dále jen "žalovaný") na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 32 822,60 Kč.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle Podle citovaného ustanovení není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Soud uvedl, že předmětem řízení před odvolacím soudem byly dva nároky: na náhradu bolestného ve výši 25 128 Kč a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 37 029 Kč. Zdůraznil, že jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , , ). Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele odmítl podle

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po shrnutí věcného a procesního vývoje v prvé řadě uvedl, že jeho dovolání sice bylo dovolacím soudem odmítnuto pro nepřípustnost, nicméně postupoval v souladu s poučením obsaženým v rozsudku odvolacího soudu, "tedy že je dovolání v této věci přípustné". Stěžovatel se proto domnívá, že za situace, kdy se v oprávněné důvěře ve správnost poučení odvolacího soudu tímto poučením řídil, nemůže jít tento postup k jeho tíži (srov. nález

sp. zn.

). Stěžovatel se dále domnívá, že městský soud v napadeném rozsudku založil rozhodnutí na nesprávném výkladu pojmu závada ve schůdnosti ve smyslu , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se však domnívá, že na souzenou věc "dopadá přelomový nález" Ústavního soudu

sp. zn.

, ve kterém soud mimo jiné dospěl k závěru, že "možnost předpokládání výskytu závady ve schůdnosti není definičním znakem či podmínkou vzniku odpovědnosti". Stěžovatel konečně poukázal na to, že v daném řízení nebylo prokázáno, že náklady řízení, jež vynaložil žalovaný, byly náklady účelně vynaloženými.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí odůvodnil odkazem na v příslušném znění, podle kterého platilo, že dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže je dána některá ze zákonných výjimek. Dovolací soud v této souvislosti připomněl vlastní judikaturu a Ústavní soud nemá důvod se od jeho argumentace odchýlit. Navíc také uvádí, že důvody nepřípustnosti podání dovolání podle vypočtené v v jeho jednotlivých zněních jsou dnes již pokryty všeobecně známou judikaturu. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle (srov. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

). Současně s ohledem na to, že stěžovatel neuvedl datum doručení rozhodnutí městského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 62 157 Kč a které předcházelo napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí počítat nejpozději ode dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, tj. od 17. 5. 2018. Před tímto dnem muselo být rozhodnutí městského soudu stěžovateli bezpochyby doručeno, když proti němu brojil dovoláním (z elektronické báze info soud Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí městského soudu bylo pravomocné dnem 9. 6. 2017 a dovolání stěžovatele došlo Nejvyššímu soudu dne 31. 10. 2017). Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti v této části (srov. např.

sp. zn.

,

).

Ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci, že postupoval v souladu s poučením o přípustnosti podání dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že v předmětném poučení bylo jasně uvedeno, že "proti tomuto rozsudku je za podmínek přípustné podat dovolání", zatímco v poučení ve stěžovatelem připomínaném nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

uvedl odvolací soud obecnou možnost podat dovolání proti svému rozhodnutí. Ústavní soud proto za situace, kdy v právě souzené věci Městský soud v Praze v poučení zdůraznil podmínky ustanovení , k nimž celostně nepochybně náleží také jasné zákonné podmínky vylučující jeho přípustnost uvedené v [a v souzené věci konkrétně podmínka uvedena v jeho odst. 1 písm. c)], nepovažuje toto poučení za zásadně jdoucí proti ochraně stěžovatelova práva podle y. Ostatně zákonné podmínky nepřípustnosti dovolání jsou v uvedeny zcela jasně. Ústavní soud však současně nemůže opomenout, že odvolací soud poučil tímto složitým a (i zbytečně) zavádějícím způsobem stěžovatele, ačkoliv se jedná o rozhodnutí ve věci, v níž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Toto zjevné nedopatření na straně odvolacího soudu je však pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zástupci dovolatele v řízení před Nejvyšším soudem. Právní zástupce je seznámen nejen s ustanovením , ale také s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelových (stěžovatelových) práv. Na jiných než těchto skutečnostech lze proto jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci (srov. také usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud se proto za dané procesní situace již nezabýval otázkou nákladů řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu