Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3177/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Národní obrany 758/23, 160 00 Praha 6 - Bubeneč, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 212/2017-160 ze dne 2. 11. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1952/2018-192 ze dne 4. 7. 2018, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, konkrétně pouze části výroku I., kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zrušení vyživovací povinnosti k jeho dceři, stanovené rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 10. 1997, č. j. -15, počínaje dnem 1. 9. 2016 do budoucna. Zrušení zbývající části výroku I., kterým bylo jeho žalobě vyhověno, jakož i ostatních výroků citovaného rozsudku stěžovatel nenavrhuje. Dále se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost (výrok I.) a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 10 300 Kč (výrok II.). Stěžovatel tvrdí, že nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí mu vznikla majetková újma, která by mu jinak nevznikla, byl-li by řádně poučen.

Napadenými rozhodnutími tak měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná zejména a 2, , a d (dále jen " ").

V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení .

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele - ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace relevantních právních předpisů, nebo v důsledku nedostatečného odůvodnění - ze strany obecných soudů zjištěno nebylo. Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům krajského soudu - a to včetně náležitého odůvodnění, jež odpovídá zásadám vyplývajícím z y - ústavněprávních výhrad.

Pokud se týká námitek ohledně usnesení Nejvyššího soudu a nesprávného poučení odvolacího (krajského) soudu, je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani samotné dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení ]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2008, z recentní doby např. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 12. 2018), že v případech tzv. bagatelních sporů - s výjimkou zcela extrémních situací - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

Pro Ústavní soud je samozřejmě zarážející ta skutečnost, že krajský soud poučil stěžovatele o možnosti podat ve věci dovolání, ačkoliv se jedná o rozhodnutí ve věci, v níž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští a jedná se tak o ex lege nepřípustné dovolání [ ]. Toto zjevné nedopatření na straně odvolacího soudu je však pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zástupci dovolatele v řízení před Nejvyšším soudem a lze tedy na ní jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu