Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 41 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (46)26098.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 22/93
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky M.Č., zastoupené advokátkou JUDr. V.O., o ústavní stížnosti na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 238/91 , takto:
Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 238/91 , jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 3 C 144/90 , a její manželství s J.Č. bylo rozvedeno, neboť dle jejího tvrzení jí bylo tímto soudem odňato právo jednat před soudem, které jí zaručuje Listina základních práv a svobo Listina základních práv a svobod.
Při zkoumání všech rozhodných skutečností soud zjistil, že navrhovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu Praha dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Toto dovolání odůvodnila tím, že jí byla podle ustanovení § 237 písm. f , o.s.ř. , postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud ve svém usnesení, ze dne 4. 12. 1992, dovolání, jako nepřípustné, odmítl. Své odmítnutí odůvodnil tím, že z postupu Krajského soudu, který vydání rozsudku předcházel, nelze dovodit, že by ve smyslu ustanovení § 237 písm. f ', o.s.ř. , postupem odvolacího soudu, byla odpůrkyni odňata možnost jednat před soudem a předpoklady přípustnosti dovolání, ve smyslu cit. ustanovení o.s.ř. , nejsou splněny.
Vzhledem k tomu, že dovolání podané navrhovatelkou bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 238/91 , o rozvodu manželství. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 1992.
1
Dle ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb. ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě ode dne 18. 5. 1992. Ústavní stížnost však byla k Ústavnímu soudu podána až 29. 6. 1993. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, nebyla dodržena. Pokud se navrhovatelka rozhodla podat proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měla vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinila, dospěl soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty pro její podání odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 1. 1995
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR