Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 610/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, č.j. -31, uložil žalovanému vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt č. 19, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 98 ulice Z. č.or. 6, v P. – S. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č.j. -104 (poté, co jeho usnesení ze dne 31. 1. 2000, č.j. -54, jímž bylo odmítnuto jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, bylo k dovolání žalovaného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, č.j. -98, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žalovaného nepřešlo smrtí jeho otce V. Ch. (zemřelého dne 1. 9. 1997) právo nájmu předmětného bytu, neboť nebyla splněna zákonná podmínka stanovená v § 706 odst. 1 obč.zák. - neexistence vlastního bytu, když žalovanému (a jeho manželce Z. Ch.) svědčilo právo společného nájmu k bytu v P., D. 14; přisvědčil též jeho závěru, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, přičemž neshledal, že by výkon práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že „dovolání je přípustné dle a je podáno z důvodu platného k 31. 12. 2000“. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že mu ke dni smrti jeho otce svědčilo právo společného nájmu bytu manžely, a vytýká mu též, že pochybil při výkladu ustanovení věty druhé obč. zák., pokud jde o splnění zákonné podmínky neexistence vlastního bytu. Poukazuje na to, že žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a že v bytě své manželky „prakticky“ nebydlel a nevykonával v něm svoje právo na bydlení; v této souvislosti odkazuje na „judikát Nejvyššího soudu uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 13/1997, č. 98, str. 289“, podle něhož „mít vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlení. Rovněž tak namítá, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ( obč.zák.) a odkazuje přitom na „nález Ústavního soudu sp.zn. , který byl vydán v analogické věci“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před novelizací provedenou , tj. účinném do 31. 12. 2000.

V dané věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 6. 9. 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 26. 10. 2004, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění před 1. 1. 2001. Dovolací soud proto dovolání žalovaného projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „ “ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. ).

Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při posuzování včasnosti dovolání, ale i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( , ).

Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v – a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními a b) a a 2

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být dovolání přípustné jen za podmínek upravených v ustanoveních a a 2 O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Odvolací soud v tomto ohledu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle normuje toto ustanovení. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle ; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku ve smyslu nevyslovil. Pokud dovolatel v dovolání uvádí, že odvolací soud rozhodl o připuštění dovolání a cituje obsah poučení obsaženého v jeho rozsudku, je třeba uvést, že obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku obsažené v poučení rozsudku odvolacího soudu nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 135 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení a dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a věta první /per analogiam/ ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. ledna 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu