Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 407/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČ: 26429586, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované Mgr. Irině Loukinové, s místem podnikání v Praze 4 – Nuslích, 5. května 1661/2, podnikající pod IČ: 71282491, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, K Brusce 124/6, o zaplacení částky 867.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. -148, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 867.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 1. února 2005 uzavřela s žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor, a to části nebytové jednotky na adrese P. (dále jen „Nájemní smlouva“ a „nebytové prostory“), z níž vyplývala povinnost žalované předložit jí nejpozději do 15. listopadu 2005 potvrzení o vinkulaci jednoho nebo více termínovaných vkladů na roční období do 31. prosince 2006 pod sankcí smluvní pokuty ve výši 3.000,- Kč denně, přičemž toto nepředložila a za období od 16. listopadu 2006 do dne ukončení nájmu výpovědí pronajímatele (do 31. srpna 2007) jde o žalovanou částku.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. ledna 2012, č. j. -89, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. -148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Na zjištěném skutkovém základě oba soudy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a především dovodily, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná (podle , , ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy – dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy – dále jen „ “), neboť nebytové prostory byly pronajaty k účelu, k němuž v té době nebyly stavebně určeny. S přihlédnutím k tomu pak uzavřely, že za této situace se žalobkyně nemůže úspěšně dovolávat ujednání o smluvní pokutě obsažené v (neplatné) Nájemní smlouvě.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila dovolacími námitkami směřujícími především proti skutkovým zjištěním rozhodným pro posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy (tj. námitkami vztahujícími se k vymezení předmětu nájmu a k jeho výměře a charakteru, zejména pak námitkami, zda předmětem nájmu byl podle kolaudačního stavu prostor A1.09 /technický prostor/ či v té době nezkolaudovaný prostor označený v projektové dokumentaci jako 01.09 /část obchodního prostoru/). Na tom nic nemění ani dovolací námitka, že „všechna rozhodnutí soudů předcházející dovolání“ dovolatelka nemohla napadat, neboť vyzněla v její prospěch. K dovolacím námitkám vztahujícím se k obsahu Nájemní smlouvy lze navíc dodat, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. , a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. ). Za skutkovou je zapotřebí pokládat i dovolací námitku, že „při hodnocení provedených důkazů je potřeba přihlížet k chování smluvních stran po uzavření tvrzené smlouvy, což soud nevzal v potaz“, resp. že „soud zcela ignoroval, že smluvní strany se po dlouhou dobu po uzavření nájemní smlouvy chovaly způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti o tom, že nájemní smlouva byla stranami uzavřena za účelem zřízení lékárny“, což „reflektovalo kolaudační rozhodnutí ze dne 6. 1. 2006“. Prostřednictvím skutkových námitek pak dovolatelka zpochybnila také správnost právního názoru, že na daný právní vztah se použije (v této souvislosti totiž namítla, že předmětem nájmu nebyla technická místnost, nýbrž část nebytové jednotky č. 188/102, a proto se na daný právní vztah neměl aplikovat ).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , který dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž uplatnila (dovolací námitkou, že „ji soud nepoučil /ve smyslu ustanovení /,že bude vycházet z nesprávných skutkových závěrů, že předmětem nájmu byl prostor kolaudovaný jako technická místnost“), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala a navíc není ani důvodná. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. , uvedl, že poučení podle až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci nebylo dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle Jinak řečeno postup podle přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle dovolací soud uvádí následující.

V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 17. října 2001, sp. zn. , z 19. srpna 2002, sp. zn. , ze 4. února 2004, sp. zn. , z 31. srpna 2004, sp. zn. , z 31. ledna 2006, sp. zn. ) je dlouhodobě zastáván názor, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě ( ), vyžadoval zákon ( , ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. října 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že ustanovení nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 22. února 2007, sp. zn. /ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 3. dubna 2008, sp. zn. , a z 3. června 2009, sp. zn. , a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. ). Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 31. srpna 2004, sp. zn. , a ze 7. prosince 2011, sp. zn. ).

V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází ( ). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení vykládat v kontextu s ustanovením Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. ). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. března 2003, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle (nyní a 4 ) je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Tím Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69, v němž dovodil, že i když je podle (nyní a 4 ) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí.

Soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. , ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. , nebo ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. ) se ustálila také v názoru, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. V rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky dovodil, že stavby, které ke svému zřízení vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 stavebního zákona), kterým se povoluje užívání stavby určenému účelu, a že je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, neboť taková nájemní smlouva se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 24. listopadu 2009, sp. zn. , z 27. září 2011, sp. zn. (v něm se vyjádřil rovněž k otázce priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost zakládá, s nímž se ztotožňuje rovněž v projednávané věci), z 28. listopadu 2012, sp. zn. , a ze 14. února 2012, sp. zn. .

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 23. července 2013 JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu