Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 612/2007

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č.j. -49, zamítl návrh, aby byla žalovaná spolu s manželem P. K. (původně žalovaným 2 – dále jen „žalovaný“) povinna vyklidit dvoupokojový byt umístěný v 3. nadzemním podlaží domu žalobce v B., Hlaváčova 20 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně zamítl návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalované přípisem ze dne 15. 5. 2001 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že byt byl vybudován ještě v době, kdy pronajímatelem bylo Kulturní středisko O., že byl zřízen přístavbou k objektu kulturního střediska, že měl sloužit k ubytování správce objektu, že ohledně výstavby není k dispozici stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí, že mezi Kulturním střediskem S. (právním předchůdcem žalobce) a žalovanou byl dne 3. 4. 1995 uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou, že žalovaná měla vykonávat práce uklízečky (domovnice) v objektu pronajímatele, že dne 3. 4. 1995 byla mezi nimi uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu, že doba nájmu byla vázána na trvání pracovního poměru nájemkyně a nájem měl skončit zánikem pracovního poměru, že pracovní poměr žalované skončil dohodou ke dni 31. 12. 1999, že nebyla podána žaloba na vyklizení žalované do jednoho roku od skončení nájemního poměru, že takováto žaloba byla podána dne 31. 1. 2001, že příspěvková organizace Kulturní středisko S. byla zrušena podle , o obcích, ke dni 31. 12. 1999, že darovací smlouvou ze dne 16. 12. 1999 byl objekt občanské vybavenosti, v němž se nachází předmětný byt, převeden městskou částí B. a O. na Společnost pro stavbu Katolického domu v O., že dne 1. 4. 2001 došlo podle , o sdružování občanů, ke sloučení občanského sdružení Společnost pro stavbu Katolického domu v O. s občanským sdružením Orel jednota B. se sídlem v B., Hlaváčova 20 a že nadále občanské sdružení existuje pod posléze uvedeným názvem.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že předmětný byt není služebním bytem ve smyslu (správně , kterým se upravují některé otázky související s vydáním , kterým se mění, doplňuje a upravuje ), protože nebylo prokázáno jeho účelové určení pro ubytování osob zajišťujících provoz objektu nebo vykonávajících své zaměstnání nutně v objektu, že ujednání v nájemní smlouvě o omezení trvání nájemního poměru k bytu na dobu pracovního poměru žalované je neplatné, že nájemní poměr k bytu vznikl oběma žalovaným a dosud nezanikl, že žalovaní byt užívají na základě právního důvodu a žalobce není oprávněn požadovat jejich vyklizení podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že nebyly naplněny předpoklady pro výpověď z nájmu bytu s přivolením soudu podle , ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč. zák.“), vzhledem k tomu, že nejde o služební byt.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č.j. -72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I. (o zamítnutí návrhu na vyklizení bytu), zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. (o zamítnutí návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu) a část výroku pod bodem III. (o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným.

Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že „neexistuje žádné vymezení, které by stanovilo, jak má vypadat služební byt a jaké stavebně technické parametry má splňovat a je tedy věcí pronajímatele, zda byt vymezí jako služební v nájemní smlouvě.“ Poukázal i na to, že okolnost, že se jedná o služební byt, nebyla mezi účastníky sporná. Nicméně současně také uzavřel, že smlouvou o nájmu služebního bytu, uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce, když pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, se nezakládá nájem na dobu určitou a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. . Dovodil, že žalované svědčí ke služebnímu bytu nájemní poměr na dobu neurčitou a vzhledem k titulu, který ji opravňuje byt užívat, proti ní neobstojí žaloba na vyklizení podle § 126 obč. zák. Dále uzavřel, že žalovaný užívá předmětný byt jako příslušník domácnosti žalované a žalobce není věcně aktivně legitimován v řízení o jeho vyklizení. Rozsudek soudu prvního stupně proto v části, jíž byla zamítnuta žaloba na vyklizení žalovaných, jako věcně správný potvrdil.

Ve vztahu k řízení o přivolení k výpovědi dané žalované z nájmu bytu odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nerozhodl v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), o podání žalobce ze dne 15. 5. 2001 (jímž se žalobce dodatečně domáhal též přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu), zavázal soud prvního stupně pro další řízení právním názorem, že předmětný byt je služebním bytem, a uložil mu, aby se (poté, co připustí změnu žaloby) zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro přivolení k výpovědi dle ustanovení obč. zák., zejména zda žalobce potřebuje byt pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat, a pro případ, že k výpovědi přivolí, aby se zabýval otázkou bytových náhrad podle ustanovení obč. zák.

Soud prvního stupně (poté, kdy usnesením ze dne 9. 11. 2004, č.j. -77 p.v. připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. , přivolil k výpovědi z nájmu bytu, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované byt vyklidit do 15-ti dnů od „přidělení rovnocenného náhradního bytu“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně doplnil dokazování a dospěl k závěru, že žalobce byt potřebuje pro ubytování pracovníka Jana Drštky, který má pro něho vykonávat práci domovníka a údržbu příslušné nemovitosti. Po právní stránce dovodil, že byly naplněny předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Při rozhodování o formě bytové náhrady neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly, aby byla žalované poskytnuta bytová náhrada o nižší kvalitě.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č.j. -100, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. tak, že zamítl návrh na přivolení k výpovědi žalované z nájmu bytu dané přípisem ze dne 15. 5. 2001, potvrdil výrok o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že v mezidobí byla právní otázka, na níž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, usměrněna rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jímž byla sjednocena soudní praxe a jímž byl překonán právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , jakož i v některých jeho dalších rozhodnutích. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. , může být doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Na tom, že nájem služebního bytu byl výslovně sjednán na dobu určitou, nemění nic ani to, že doba jeho trvání byla vymezena trváním pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou. Vycházeje z uvedených závěrů, odvolací soud shledal žalobu o přivolení k výpovědi z nájemního poměru, který již dříve zanikl uplynutím sjednané doby, neopodstatněnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se nezabýval a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci [ ]. V dovolání zrekapituloval průběh celého řízení a zejména poukázal na situaci, která vznikla v důsledku rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2004, č.j. -72, jímž bylo rozhodnuto ohledně nájemního poměru k bytu tak, že se jedná o nájemní poměr na dobu neurčitou (s odkazem na tehdy ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) a žaloba na vyklizení žalované byla pro stále existující nájemní poměr žalované k bytu zamítnuta. V nynějším (napadeném) rozsudku ze dne 14. 6. 2006, č.j. -100, (po té co došlo k přehodnocení judikatury Nejvyšším soudem), jsa vázán judikaturou dovolacího soudu, odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a že nájemní poměr žalované již dříve zanikl. Dovolatel uvedl, že se tím dostal do „prakticky neřešitelné právní pasti, neboť se za současné situace nemůže pro překážku rei iudicata na žalované znovu domáhat ani vyklizení bytu, ani přivolení k nějaké další výpovědi.“ Tím mu soudy odňaly jeho nezadatelné právo na soudní ochranu vlastnictví. Vyslovil přesvědčení, že dřívějším rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2004, č.j. -72, bylo pravomocně rozhodnuto i o předběžné otázce, a to o době trvání nájemního poměru žalované k bytu, neboť soudy jsou vázány nejen výrokem pravomocných soudních rozhodnutí, nýbrž i jeho odůvodněním, pokud je z tohoto odůvodnění zřejmý určitý způsob řešení předběžné otázky. Přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, č.j. -145. Odlišné řešení téže předběžné otázky pro právní vztah mezi týmiž účastníky v rámci jednoho soudního řízení shledal v rozporu s ustanovením „ “. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné a navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly v dovolání uplatněny.

Odvolací soud tím, že v napadeném rozhodnutí posoudil zánik nájemního poměru žalované k bytu jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č.j. -72, založil své rozhodnutí (mlčky) na závěru, že v pozdějším řízení mezi týmiž účastníky (popřípadě jejich nástupci) není soud vázán zamítavým pravomocným rozsudkem, jímž byla v jiné (dříve projednávané) jejich věci řešena otázka, která je předběžnou otázkou i pro pozdější řízení.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle (jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolatel výše uvedený závěr zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

Podle v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

K řešení výše uvedené otázky je třeba uvést, že soudní praxe dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001, sešit 9), že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené ( ) pro spor o vyklizení téhož bytu a že obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené ( ). Řízení o vyklizení bytu a řízení o přivolení k výpovědi z nájmu téhož bytu probíhající mezi týmiž účastníky jsou tedy dvě různá samostatná řízení. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. , dovodil, že byla-li pravomocným rozsudkem soudu zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt, když soud dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy, je takový rozsudek ve smyslu , 4 závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i pro soud v pozdějším jiném řízení, kde je řešena platnost nájemní smlouvy jako předběžná otázka). Současně tam dovodil, že na uvedený závěr nemá vliv okolnost, že ve výroku zamítavého rozsudku není otázka existence nájmu výslovně řešena, jelikož zamítavý výrok je třeba posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním. Nejvyšší soud také již dříve v usnesení ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, uvedl, že podle (nyní a 4 ) je závazný výrok pravomocného rozsudku, a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno – právě z hlediska posouzení překážky pravomocně rozhodnuté – posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Nejvyšší soud tím navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69. Z tohoto naposledy uvedeného rozhodnutí (které však z hlediska časového vývoje dříve zmíněným rozhodnutím předcházelo) vyplynulo pro rozhodovací praxi, že i když je podle (nyní a 4 ) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí. Výše uvedené lze vztáhnout i na projednávanou věc a dovodit, že byla – li v předchozím řízení pravomocným rozsudkem zamítnuta žaloba o vyklizení bytu v důsledku předběžně přijatého závěru, že nájemní poměr k bytu byl založen na dobu neurčitou a stále trvá, je tímto předběžně přijatým závěrem vázán i soud v pozdějším řízení o přivolení k výpovědi mezi týmiž účastníky k témuž bytu. Pokud tedy odvolací soud zmíněné důsledky pravomocného rozhodnutí pominul, znovu posuzoval otázku trvání nájmu žalované k předmětnému bytu a v rozporu se svým předchozím rozhodnutím dospěl k závěru, že nájemní poměr již dříve zanikl, není jeho právní posouzení věci správné.

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle byl použit opodstatněně.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; současně mu věc podle věty první vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu