Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1283/2012

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY23 Cdo 1283/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, PSČ 190 22, identifikační číslo osoby 00005886, proti žalované Princess Czech s. r. o., se sídlem v Praze 2, Záhřebská 29, identifikační číslo osoby 25665626, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmanova 24, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. -160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 8. října 2009, č. j. -89 o povinnosti žalované vyklidit provozovnu o rozloze 44,4m² s příslušenstvím, nacházející se ve vestibulu metra trasy C – stanice Ládví v Praze, jejichž půdorys je v plánku, který byl součástí rozsudku, vyznačen žlutě a označen číslicí 12 v kroužku a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů v řízení (výrok II.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinná vyklidit nebytový prostor do 30 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud rozhodoval vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, č. j. -148, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze v projednávané věci a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že dne 9. prosince 1998 uzavřeli účastníci smlouvu o výstavbě a nájmu provozoven v prostorách stanic metra, žalobce se zavázal k výstavbě provozoven za účelem jejich užívání žalovanou jako nájemcem, dodatky ke smlouvě byly mimo jiné vymezeny provozovny v jednotlivých stanicích metra, dodatkem č. 5 byl předmět smlouvy rozšířen o výstavbu provozovny ve stanici Ládví a dodatkem č. 6 byla tato provozovna dána žalované do užívání. Jestliže účastníci uzavřeli současně smlouvu o výstavbě nebytových prostor a smlouvu o nájmu těchto prostor, je vyloučeno, aby smlouva o nájmu byla uzavřena platně, neboť smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně prostor kolaudovaných. Smlouva o nájmu předmětné provozovny je již z tohoto důvodu neplatná podle (dále jen „obč. zák.“), neboť byla uzavřena v rozporu s věta první, Smlouva je absolutně neplatná i z toho důvodu, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu národního výboru podle věta druhá a třetí ve znění učiněném do 2. prosince 1999, neboť k datu jejího uzavření (9. prosince 1998) předmětná provozovna neexistovala, a tedy ani souhlas s jejím užívání žalovanou nemohl být dán. Absolutně neplatnou smlouvu (od počátku) nelze zhojit uzavření dodatku, tudíž ani nelze dovodit, že by uzavřením dodatku č. 5 a 6 mohl žalované vzniknout nájemní vztah k předmětné provozovně. Žalovaná užívá předmětný nebytový prostor bez právního důvodu a žalobkyně se právem domáhá vyklizení nebytového prostoru podle . Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, změnil jej pouze ve vztahu k výroku o lhůtě o vyklizení, kterou prodloužil na dobu 30 dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle jeho obsahu v rozsahu potvrzujícího výroku) odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále též jen „ “). Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, které vycházejí ze zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci. Podle žalované je zásadní pro závěry o platnosti smlouvy o nájmu posouzení způsobu uzavření smlouvy o nájmu. Podle žalované je určující ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož určitá část smlouvy může být dohodou určena s dodatečným určením obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Určitá část smlouvy byla vázána na rozhodnutí stavebního úřadu – kolaudační rozhodnutí a dohodou účastníků o předmětu smlouvy v souladu s tímto kolaudačním rozhodnutím. Podle obch. zák. ve spojení s obch. zák. je třeba na takovouto dohodu nahlížet obdobně jako na smlouvu o uzavření budoucí smlouvy. Neaplikoval-li odvolací soud na právní vztah plynoucí ze smlouvy z 9. prosince 1998 ustanovení obchodního zákoníku o způsobu uzavírání smlouvy a o tom, kdy se na smlouvu přiměřeně aplikují ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí, jednal v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu , které řeší použití ustanovení obchodního zákoníku na smlouvy o nájmu mezi podnikateli v době jejich podnikatelské činnosti. Účastníci využili možnost sjednat smlouvu nájemní ve svou listinách, navazujících a na sobě nezávislých dvoustranných písemných úkonech, ve smlouvě z 9. prosince 1998 ve znění dodatku č. 5/2003 a v dodatku č. 6/2004 obsahující dohodu o určitém předmětu nájmu v souladu s kolaudačním rozhodnutím, když ostatní náležitosti nájemní smlouvy byly předem sjednány již ve smlouvě o výstavbě z 9. prosince 1998. Na jednání účastníků, podnikatelů v souvislosti s podnikatelskou činností, dopadá a obchodního zákoníku. Ujednání o nájemní smlouvě obsažené v článku 4.2. a následujících je svým charakterem smlouvou podmíněnou, kdy smlouva o nájmu vzniká až po té, kdy je splněn závazek smlouvy o výstavbě a zejména smlouvou, která v sobě obsahuje budoucí závazek doplnit předmět nájmu zvláštní dohodou. Podle dovolatelky jsou závěry odvolacího soudu rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. , který aplikuje ústavní principy hodnocení neplatnosti soukromoprávních úkonů, tedy relativizuje právní závěry o absolutní neplatnosti smlouvy ke kterým dospěl odvolací soud. Je-li účelem ustanovení celospolečenský zájem na tom, aby orgány samosprávy měly kontrolu nad využitím nebytových prostor a aby tyto byly užívány v souladu s jejich kolaudačním určením, byl tento požadavek naplněn. Stavební povolení na výstavbu prostor bylo identifikováno jako provozovna pekárny žalovaného, nebytové prostory byly kolaudovány pro konkrétního uživatele – pro společnost žalobce a nájemní smlouva se všemi náležitostmi, pro účel vyplývající z kolaudačního byla uzavřena a vznikla až uzavřením dohody dodatku č. 6.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. července 2009), se podává z bodu prvního a dvanáctého, části první, II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě ustanovené v , osobou oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání tož sepsáno ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání zda přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) . O případ uvedený pod písm. b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písm. c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nevkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání zastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Dovolatelka svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem staví na vlastní konstrukci skutkových závěrů o tom, že smlouva o nájmu provozovny Ládví byla mezi účastníky uzavřena ve dvou listinách. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že dovolací důvod ustanovený v (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), přípustnost dovolání podle založit nemůže (srov. ). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že smlouva o výstavbě a nájmu provozoven v prostorách stanic metra byly uzavřeny na jedné ě 9. prosince 1998.

S těmito skutkovými zjištěními souvisí i právní závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu předmětné provozovny, neboť smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 zákona č. 20/1976 Sb., určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutí, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo dovolání stanoven. Smlouva o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle pro rozpor se zákonem, neboť takováto nájemní smlouva se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. ). V projednávané věci je navíc dán důvod neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu orgánu obce v přenesené působnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. ).

Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. , od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani při novém projednávání věci. Dovolatelka proto polemikou s těmito právními závěry nezakládá žádnou z otázek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni by příslušelo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení však žalobkyni nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu