Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3445/2014

28 Cdo 3445/2014

U S N E S E N Í

Sportovního klubu Hradčany

J. O.

,

IČ: 675 22 611, podnikateli s místem podnikání v Holešově, Dobrotice 28, zastoupenému Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7,

o zaplacení částky 302.686,- Kč a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 618.240,- Kč

,

vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 12. února 2014, č. j. -208, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalovaný dovoláním napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. února 2014, č. j. -208, ve výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. března 2013, č. j. -162) ve výroku I v části o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 151.101,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku III, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 618.240,- Kč.

Žalobci přisouzená částka – dle závěru odvolacího soudu – představuje nájemné, k jehož placení se žalovaný (nájemce) zavázal žalobci (pronajímateli) smlouvou o nájmu nebytových prostor, uzavřenou těmito účastníky dne 1. října 2007; veden závěrem o platnosti uzavřené smlouvy (též s odkazem na ust. , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění ) odvolací soud neshledal, že žalovaným již zaplacené nájemné v smlouvou určené výši (jehož vrácení se tento účastník vzájemným návrhem domáhá) bylo bezdůvodným obohacením žalobce na úkor žalovaného ( a násl. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného podle ustanovení věty první ), neboť v dovoláním označených právních otázkách je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. , v situaci, kdy v dané věci dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v ustanovení ).

K dovolatelem označené otázce platnosti smlouvy, v situaci, kdy nebytové prostory (jejich část) byly smlouvou pronajaty k jinému účelu, než ke kterému byly původně stavebně určeny (kolaudovány), sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat nejenom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. (citovaný již soudem odvolacím, spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupným na

www.nsoud.cz

), ale dále též např. na usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 19. února 2014, sp. zn. ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. ). V nich se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil k závěru, že s účinností od 19. října 2005, kdy nabyl účinnosti (jímž bylo ze vypuštěno ustanovení , týkající se povinnosti pronajímat nebytové prostory pouze k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny), nemá porušení daného pravidla (obsaženého nyní v ustanovení stavebního zákona) bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených , takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní.

Shora citovaná judikatura je plně použitelná i ve věci nyní posuzované, v níž žalovaný platnost smlouvy (uzavřené po 19. říjnu 2005) zpochybňuje prostřednictvím namítaného porušení stavebních předpisů při změně původního stavebního určení nebytových prostor. Oproti tomu judikatura, jíž žalovaný cituje v dovolání – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. , či usnesení ze dne 23. července 2013, sp. zn. , na posuzovaný případ nedopadá a v kontradikci se shora vyslovenými závěry dovolacího soudu není, neboť v těchto dovolatelem označených rozhodnutích Nejvyšší soud – vzhledem k datu uzavření nájemních smluv, jejichž platnost posuzoval – aplikoval ve znění před novelou provedenou , přičemž od dovolatelem citovaných rozhodnutí se stav věci nyní posuzované liší i tím, že žalovanému pronajaté nebytové prostory nebyly situovány ve stavbě nezkolaudované, byť by snad její stav v době uzavření nájemný smlouvy – jak dovolatel tvrdí – již zcela nekorespondoval stavu v době vydání původního kolaudačního rozhodnutí.

Dovolatelem formulovaná otázka, „zda nájemní smlouva obsahuje dohodu stran (shodný projev vůle) o předání nebytových prostor ve stavu nezpůsobilém k jejich užívání“ (odchylné ujednání, jež výslovně připouští ustanovení ), je zde otázkou skutkovou, nikoliv právní. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (coby výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů; ) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; ) není. Vycházeje ze skutkového základu dané věci (s přihlédnutím k tomu, že při výkladu projevu vůle smluvních stran soudy nižších stupňů vycházejí též z jazykového projevu vůle fixovaného písemnou smlouvou, jemuž zjištěná vůle účastníků neodporuje), nemůže pak obstát ani argumentace dovolatele, že odvolací soud v rozporu s ustanovením obč. zák. při výkladu právního úkonu, o jehož obsahu vznikla pochybnost, nepřípustně projev vůle doplnil o ujednání, jež nebylo účastníky učiněno (tedy že nerespektoval judikaturní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. , na který dovolatel v dané souvislosti poukazuje).

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem položená otázka, „jak je třeba vykládat nájemní smlouvu, když smluvní strany jejím uzavřením sledovaly jiný účel, než je vymezen v předmětu této smlouvy…“, jíž dovolatel staví na vlastní skutkové verzi, na které rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (zpochybňuje tudíž i zde správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu). Pokud v dané souvislosti znovu nastoluje otázku výkladu právního úkonu – nájemní smlouvy, činí tak – i v rozporu s jím výše citovanou judikaturou – s odvoláním na (tvrzenou) vůli stran, jež evidentně odporuje jazykovému projevu učiněnému v písemné formě (přenechání označených nebytových prostor nájemci na určenou dobu za sjednanou úplatu). Závěr odvolacího soudu přitom sleduje ustálenou rozhodovací praxi i potud, že jako základní princip výkladu smluv staví prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, maje na zřeteli princip autonomie smluvních stran, povahu soukromého práva a s tím spojenou společenskou a hospodářskou funkci smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. ; nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ). Dovolatelem uplatňované skutečnosti o důvodech uzavření smlouvy ostatně představují spíše pohnutku právního úkonu, jež zásadně nemá právní relevanci, není-li zahrnuta do projevené vůle a nestala-li se tak její složkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2010, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn.

).

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z kritiky dovolatele, že se odvolací soud nezabýval „morální rovinou případu“ a věc neposuzoval též se zřetelem k tomu, „zda počínání žalobce nelze posoudit jako příčící se dobrými mravům (z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.)“, v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly dosud dovolatelem tvrzeny a ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152). V takovém případě – logicky – napadený rozsudek na výkladu a aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci nezávisí (záviset nemůže), nehledě na to, že u tohoto závěrem kritizovaného posouzení (jeho absence) postrádá dovolání vymezení, v čemže dovolatel spatřuje přípustnost dovolání (které z hledisek vymezených ust. má při formulaci položené otázky za splněné).

Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( část věty před středníkem , a 243c odst. 3 ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu